Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-22  •  Vydáno: 4.9.2016 14:34  •  Autor: Jackie-Decker

Střípky příběhů - Kapitola 22

Střípky příběhů - Kapitola 22 Tentokrát jedna o něco slabší kapitola. Bheirg mluvil s kolgarem a byl to opět starý léčitel, kdo ho rozrušil a vyvedl z rovnováhy. Bheirg teď stojí před poměrně velikým dilema. Otázky ohledně Kley jsou ale velmi palčivé. Jak se nakonec rozhodne? A jaký další díl skládanky do sebe zapadne teď?

Nemůžu vzdát

 

 

            Odešli jsme. Moje zprvu dobrá nálada se vytratila a Daniela mě konejšila poplácáním po rameni a slovy:

            „Hele to nevadí. Stejně už jsme si dlouho neutřizovali co víme a co ne. A pan Kolgar je takový na všechny, víš?“ Usmívala se.

            Mě však do řeči ani smíchu nebylo.

            „Hmmm.“

            „Poví nám to jindy, zrovna asi neměl svůj den.“

            Její optimismus bych chtěl mít…

            „A kdy má?“

            Daniela pokrčila rameny a vedla mě přímo k Archivu. Tak opravdu nebyl tak špatný nápad, si znovu zapsat co už víme a co ne. Ani jsem neprotestoval, když vytáhla náš pergamen a přečetla nahlas, co už jsme věděli: „Klea Rawneová, byla jediné dítě Sebastiana a Lucie Rawneových. Ve čtrnácti letech uzavřela přátelství s neoblíbeným šestiletým Alexanderem Elatem. V šestnácti letech zmizela v noc svého zaslíbení s Augustinem Bourtym. Zaslíbení byl její nápad,“ odmlčela se a podívala přímo na mě.

            „Hmmm.“ To souhlasí, a?

            „Tak. Dál víme, že,“ zamyslela se, „se začala stýkat s Augustinem, i když věděla, že ho Verita Laánová miluje. Večer svého zaslíbení zpívala Volání severu, poslala po Veritě princi Alexovi kamínek a měla záhadný rozhovor s Léčitelem Kolgarem. Nějaký čas před zmizením přerušila téměř veškeré přátelské styky a aktivity v Talronu. Byla pro ni Důležitá Dračí noc a třicátý osmý den Sazně.“ Vše co říkala, rovnou i zapisovala.

            „Otázky:  Proč chtěla Klea odložit svatbu? Proč byla tak zmatená a roztržitá? Proč zmizela právě v noc svého zaslíbení? Měla nějaké kamarády, kromě Alexe?“ Přerušila čtení a k otázce připsala krátké: Ano.

            „Zanechala Klea nějaký vzkaz?“ Dokončila jejich původní výčet a začala psát otázky nové:

            Proč si psala ta dvě důležitá data na tabulku stále dokola?

            Proč už před svým zmizením neměla na nikoho ze svých tehdejších přátel čas? A posléze už ani na svého milence?

            O čem mluvila vpředvečer svého zmizení s léčitelem?

            Jaké tajemství sdílela s Veritou Laánovou, na něž narážela při jejich posledním rozhovoru?

            Podívala se na mě a pergamen mi přes stůl podávala. Vzal jsem si ho a přečetl. Asi čekala, že také něco doplním, tak mi přišoupla i kalamář a brk.

            Já ale udělal pouze veliký vykřičník za otázkou, o čem mluvila s léčitelem a zvedl pohled ke své usměvavé kamarádce.

            „Jaké jiné záhady mám podle něj řešit?!“ Kolik zajímavých tajemných věcí se asi může dít na jedný vesnici?

            „No to já nevím, ale ty určitě něco najdeš. Já už musím domů, máma mě bude hledat, tak se uvidíme zítra, jo?“

            „Jo, díky a měj se!“ zavolal jsem za ní ještě a sledoval, jak mizí v otevřených dveřích Archivu. Skvělý, fatk skvělý. A co mám jako dělat teď? To je mi platný, že mi to Arthur Elat dovolil, když stejně nepokročím, protože si nějaký starý nabubřelý hlupák usmyslí, že mi nic neřekne, protože nejsem důvěryhodná osoba. A on snad je?! Bouchl jsem pěstí do stolu a promnul si oči.

            Má pravdu. Zmizení Kley se stalo za ty roky něčím, o čem se nemluví. Já jsem tu pár dní, nemají důvod mi věřit. A jak mám čekat, že se dozvím pravdu, když mi nevěří? Vstal jsem a začal přecházet po archivu.

            Záhady… Ale jaké záhady? Je to přece malá vesnice, tak jaképak záhady? To je jako bych chtěl něco takovýho řešit u nás v Romelu. Nikdy tu na nic nepřijdu! Zastavil jsem se a pohled mi padl na malou knížku. Zaujala mě už tou vazbou, většina informací v Archivu byla pouze na svitcích. Vzal jsem ji do ruky a přečetl nadpis:

Otarovy balady Aldorsmké

            Otevřel jsem a začal listovat. Verita koneckonců balady barda Otara ve svém vyprávění zmiňovala. Píseň Volání severu byla ve sbírce předposlední. Neváhal jsem a přečetl ji.

Srdce ti zvonem zní, hlas větru šeptává,

jak dlouho odolá mysl slastně snící,

o krajích vzdálených a dracích v dálavách,

sázejí se leskem zlatých mincí…

Tajemství nádherná, že skýtají ty kraje

hrdinům na cestu svítí hvězda severní

málo kdo už ví že se smrtí si hraje

Ten kdo rodný dům svůj opustí…

 

Kdo jednou volání uslyší, tomu víckrát nedá spát,

Jako pouhé bloumání připadá ti život akorát,

ta píseň dálek ve stéblech trav a obzoru končinách,

že je tě jen půl teď sám sobě smíš povídat.

Je to láska vzdálená jako svíčka hořící

Do hřívy koní zatnout ruce chce odhodlání,

s obzorem hasne každý den a po noci jiskřící,

Jen ten po stopách smí jít, kdo nemá stání.

 

A tak vítej poutníče na cestu se dej,

Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,

čekají jezera, sníh i síně z kamene,

kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.

Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,

za špičkou nosu a svými sny se ubírej.

Možná, že krátký to bude život tvůj,

Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

 

Tak odhoď stavení, práci i lásku svou,

Jen nohy a ruce zdravé bys měl mít,

vše co potřebuješ přec svět kolem ti může nabídnout

A co nedá to smíš sám si lehce vzít.

Polibky či víno, smýt mohou prach víl i bláto z cest

Tolik jich ještě můžeš ochutnat před smrtí

příběhy dávné slýchat to už málo jest.

Tak alespoň stará píseň lidu dí.

 

A tak vítej poutníče na cestu se dej,

Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,

čekají jezera, sníh i síně z kamene,

kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.

Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,

za špičkou nosu a svými sny se ubírej.

Možná, že krátký to bude život tvůj,

Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

 

Žár ledu a chlad srdcí, pravdu – pravdoucí.

Přesně takovou jakou i Paní Smutná z hor zná.

Že dítě mnohdy samo tiše plačící

Pomoci od světa se nikdy nedočká.

Poklady věčnosti jednou můžeš znát,

Ty které neznalí nikdy neshlédnou,

však jen pokud vytrváš kopat v srdci světa.

Třpytivé pro zbabělce oni nejsou.

 

A tak vítej, poutníče, na cestu se dej,

Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,

čekají jezera, sníh i síně z kamene,

kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.

Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,

za špičkou nosu a svými sny se ubírej.

Možná, že krátký to bude život tvůj,

Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

 

Neboť vzpomínky, patří těm, kdož zů-sta-li…

 

            Ale tohle zase zní, jakoby se loučila… Zavřel jsem knihu a promnul si čelo. Mám vidět příběh, ale jaký? Pokud se loučila, znamená to, že věděla, že zmizí. Takže buď opravdu chtěla odejít a proto zpívala píseň o volání dálek, nebo minimálně věděla o tom, že jí někdo chce ublížit a chtěla, aby si lidé mysleli, že jen odešla. Ale ne! To už je trochu moc přitažený za vlasy. Vrátil jsem knihu do police, kam patřila a zasedl ke stolu.

            „Dobře. Klea s Augustinem si vyznali lásku, i když věděla o tom, že Verita ho taky miluje. Jeho rodiče s tím souhlasili, její rodiče s tím souhlasili, vlastně s tím souhlasili úplně všichni kromě právě Verity. Mimo ní se jí asi zhroutilo i kamarádství s Alexem, protože už na slavnosti se choval odtažitě. Ale proč? Klea se zřejmě hodně snažila být pro většinu lidí ve vesnici ta správná, čestná, spravedlivá a odvážná. Pokud se obrátila zády ke svým přátelům, muselo to mít nějaký důvod. A pokud to mělo důvod, tak jaký asi? Podle tý písničky to vypadá, že se loučila. Verita koneckonců říkala, že Klee byl svět Talronu malý. Ale pokud se loučila, proč by ubezpečovala právě Veritu o tom, že by je nikdy neopustila? Proč se pokoušela usmířit s Alexem a proč se nechala zaslíbit Augustinovi? A proč Augustin už jejich zaslíbení dávno nezrušil? A jakou roli v tom všem hraje starý léčitel?“ zapřemýšlel jsem nahlas. Snažit se pochopit jen o rok starší dívku, než jsem já, se zdálo téměř nemožné.

            Ne, teď to nemůžu vzdát. Kolgar, neKolgar, chci vědět, co se stalo.

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain