Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=umeni-odpoustet/umeni-odpoustet-kapitola-1  •  Vydáno: 4.9.2016 20:35  •  Autor: Jackie-Decker

Umění odpouštět - Kapitola 1

Umění odpouštět - Kapitola 1 1.kapitola.

Prokletí

 

  “Jsi jedinou dědičkou trůnu, Margarito, tvůj bratr Anarceg je mrtvý. Musíš se postarat o ty, jež jsou nám věrni…”

***

     “Mé jméno zní Margarita Elata. Jsem dcerou právoplatného, ale zavrhnutého vladaře. Jak to, že mě neznáš? Všichni o mně a mém otci ví. Navíc jsi jednou z nás. Ze zrádců, jak ostatní rádi říkají.

***

     “To není možné. Můj bratr zemřel při porodu.”

     “To si myslí všichni. Ale opak je pravdou. Tvůj bratr žije a celý tvůj život ti byl nablízku, aniž bys znala jeho pravou totožnost.”

     “To není pravda. Ty mi lžeš,”

***

     ”NÉ!” rozkřikla se, ale nemohla už nic změnit. Její armáda odhodila zbraně a uznala Creaganův nárok na trůn. Vojáci byli rádi Boj skončil, aniž by začal. Ale ona… Ona zůstala sama jen se svou bolestí. Nikdo jí nedokázal pochopit…

Draci zmizeli kdesi v nenávratnu i s tělem jedné z jejich rodu, vznešené, rudé dračice, Rubie. Na Planině smrti zůstali jen dvě proti sobě sešikovaná vojska a mezi nimi král Creagan a jeho sestra, krásná Margarita. Koruna z rudého zlata se na králově hlavě stkvěla a leskla v záři slunce, tak jako i šílenství v Margaritiných očích. Nepříčetně se rozhlížela kolem sebe. Ležela na zemi. Ještě před okamžikem ji modrý drak Frundor držel svou tlapou, aby nemohla zvrátit snažení rudé dračice, a těžce oddychovala. Creagan k ní přistoupil. Cítil mnoho rozporuplných pocitů. Věděl už, že otrávila Lenku. Jeho vlastní sestra, že zabila ženu, kterou jako jedinou miloval, pokusila se zbavit jej nároku na trůn, pro kterýž Lenka zemřela a nakonec i zavraždit jeho jediného syna. Na druhé straně dlouho vedla jejich lid, místo něj. Starala se o všechny v Talronu, vesničce zrádců, jak jim říkávali. Myslel si, že zabila jeho syna, ale mýlil se. Nyní už věděl, že se mýlil a i když chápal, že nic nebude jako dřív, nemohl se dívat jak leží na zemi, celá od bláta. To nebyla pozice hodná sestry krále. Koneckonců, třeba by si teď mohli rozumně promluvit. Nedokázal jí zcela zavrhnout i když věděl, že jí nemůže odpustit.

Nabídl jí ruku, aby mohla vstát. Tak jako obě vojska a všechen lid Aldormy měla i ona nyní přijmout jeho vládu, ale to nemohla. Tolik toho vykonala. Tolik ho milovala, zradila, málem i zabila… Prudce odstrčila jeho ruku a sama se bolestivě postavila na nohy. Trochu se zapotácela. Její tvář se zkřivila nezměrnou bolestí a nenávistí. Nikdy se před tebou nepokloním, bratříčku. Nikdy, rozumíš…?Vzal jsi mi všechno. Ona mi to vzala. Vzala mi tebe. Miloval jsi mě, dokud nepřišla. Očarovala tě, byla zlá!!! A ty. Zranil jsi mé city. Lhal si mi! Celou dobu sto věděl a lhal mi!!! Dával naději… A Teď… Teď když už je Lautus mrtvý, já měla vládnout… já!!! I tohle jsi mi vzal? To, za co jsem bojovala, co mělo být mé?!  Proklínám tě. Proklínám tebe i celou tuto zem!

Creagan ustoupil když viděl jak se kolem sebe dívá. Zmatená… Šílená…

 “Proklínám vás. Proklínám do konce vašich dnů. Proklínám celou tuto zem!” Rozkřičela se.

“Mlč!” naléhal Creagan, ale už nemohl nic změnit.

“Nikdy nedojdete pokoje. Nikdy nebudete šťastní tak jako nebudu šťastná já. Nemoci, války a zkázu volám na vás. Nic ať nezůstane, za vše, oč jste mě připravili! Nic!” vykřičela ze sebe ten nepříčetný hněv. Necítila slzy stékající po tvářích, neviděla zděšené i lítostné pohledy vojáků a svého bratra. Byla sama upadající do prázdna. Rozesmála se prázdným smíchem. Potácivým krokem odklopýtala pryč z Planiny smrti. Daleko do toho všeho. Pryč…

Nikdo se jí nepokusil zastavit. Snad ze šoku, nebo jen z bezradnosti. Čekali, zda ji Creagan přikáže zajmout, ale on tam jen stál a hleděl za ní. Bylo mu jí líto. Nechápal co se to s ní stalo. Bývala vždy rozhodná, silná žena a teď? Tohle už nebyla jeho sestra jakou ji znával. Nikdy si nepomyslel, že sotva bude jedna kletba zlomená a on nastoupí na trůn, že se bude muset potýkat s další…

Nevěděl jestli ji více nenávidí, nebo lituje. Z bratrské lásky v něm však nezůstalo již zhola nic…

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich