Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=umeni-odpoustet/umeni-odpoustet-kapitola-6  •  Vydáno: 4.9.2016 20:42  •  Autor: Jackie-Decker

Umění odpouštět - Kapitola 6

Umění odpouštět - Kapitola 6 6.kapitola.

Hledání

* Na cestách *

    Nejeli nijak dlouho. Talron nebyl příliš vzdálený od Wildaranu, proto se tehdy tolik divili, že se nikomu palác nepodařilo najít. Jenže to teď Craganovi připadalo jako věčnost. Připadal si ztracený mezi minulostí, s níž se ještě zcela nesmířil a přítomností, která se zdála být příliš tíživá. 

     V Trivetově doprovodu přijeli až na místo, kde zůstali už jen opuštěné domky, které dříve obývali. Na mladého krále to padlo jako kámen. Všechny vzpomínky… Viděl Lenku, Bheirga, Margaritu… Všechno se mu vrátilo a on nedokázal potlačit slzy, které se mu vedraly do očí. Trivet jej na ně raději ani neupozornil. Chápal ho velice dobře. Sám měl na toto místo hodně vzpomínek…

     „Co teď? Zde určitě nepřebývá…,” ptal se Trivet, ale Creagan nevěděl. Popravdě netušil, kde jinde by ještě mohla být.

     „Nevím, příteli. Nic mě nenapadá. Když není zde, opravdu netuším, kde ještě by mohla být.”

      Trivet si povzdechl. Měl by něco říct, nějaký nápad, jako “Projedeme tedy celou Aldormu, každé město, každý dům a najdeme ji.“ , ale nedokázal to. Smutným zamyšleným hlasem pravil jen: „Jsi si vědom, že za vraždu Lenky by ji měl čekat trest smrti?”

      Creagan se na svého přítele podíval a až nyní mu docházelo co předtím neviděl. Skutečně by měl svou sestru soudit. Měl by ji soudit a nechat popravit, za zločiny, kterých se dopustila. I kdyby jí skutečně odpustil, jako že tuto část úkolu zatím odstrčil do pozadí vlastních myšlenek, měl by jí dát popravit. Mezi oběma přáteli se rozhostilo ticho. Po té co viděl Triveta rozlíceného nenávistí ke své sestře nechápal proč ho právě toto pomyšlení trápí, ale nevěděl jestli je dobrý nápad se ho na to ptát.

* U vědmy *

     Valeria vyklidila chlívek a po obědě se učila prát v neckách. Vědma nad ní stála a dávala pozor na každý pohyb jejích rukou. Bylo to velice namáhavé a únavné. Prala tytéž šaty už asi po třetí a ještě stále to nebylo správně. Nakonec se jí to ale přeci jen podařilo.

     “Dobře… Pro dnešek jsi s prací skončila. Zítra hned jak vstaneš, podojíš kozu, dáš jí žrát, sebereš vejce z kurníku a nasypeš slepicím. Po snídani se pak budeš učit příst. Později až upředeš se naučíš tkát a pak i šít. To aby sis ušila jiné šaty než tyto,” vysvětlila jí Orena a Valeria jen přikývla. Byla velice unavená a představa toho co jí ještě čeká ji nijak nepotěšila.

     “A kdy se už dozvím kdo jsem?” zeptala se při večeři naléhavým hlasem. Ta myšlenka jí trápila. Jak mohla mít na něco jakýkoliv názor, zaujmout nějaký postoj k jakémukoliv problému, když nevěděla kdo je a co se od ní očekává? Cítila se prázdná. Většinou nad tím nepřemýšlela, protože jí Orena nedávala příliš času, který mohla promarnit zbytečnými myšlenkami, ale i tak se našly chvíle, kdy ji to trápilo.

     “Až přijde čas. Teď jez ať máš sílu,” odpověděla Orena, která o jejím vnitřním pnutí dobře věděla. Kdyby jí však teď řekla kdo je, nepochopila by to. Nejprve se musela znovu naučit vše o historii země, pak potřebovala prožít nějaký čas vlastní život, aby si utužila svou novou povahu a samostatné myšlení a nakonec potřebovala najít lásku. Najít muže, který by jí miloval a dal jí tak sílu překonat sama sebe. Po večeři jí tedy dávala lekci ve čtení, psaní a před spaním, vyprávěla něco z historie Aldormy.

* Na cestě *

     Creagan nevěděl co by měl dělat. Znovu si vzpomněl na Bheirga, který byl vždycky jeho rádcem. Teď bych tě potřeboval, starý brachu, pomyslel si a zadíval se směrem k místu, kde stála jeho chatka. Prožil zde celé dětství a plno šťastných chvil po boku Lenky. Zarmouceně se znovu upnul k Trivetově otázce.

     „Třeba bych jí mohl dát milost,” napadlo ho. Trivet ale jen zakroutil hlavou. „A budeš dávat milost všem vrahům a zrádcům? To by lid nikdy nepřijal. Právo musí být jednotné.” Creagan chápal. Musel být silný král. Jenže… I když ho sestra připravila téměř o všechny které měl rád, pořád to byla jeho sestra. Vzpomněl si na draky a Rubie jak prokázala jeho právo na trůn a přemýšlel jestli oni by nemohli… Ale zavrhl takovou myšlenku. V tom sporu zasáhla Rubie jen kvůli tomu, že v ní byla i Lenčina duše. Ostatně netušil, jak by vyhledal nějakého draka, který by mu mohl být nápomocen.

     „Ale pro zrušení té kletby…,” začal a podíval se do očí svého přítele, „Pro zrušení té kletby ji musíme najít a odpustit jí.” Sám si nedokázal představit sám sebe jak jí říká, že jí odpouští…

     „Pokud jí ty dokážeš odpustit, můj králi,” řekl Trivet odtažitě, „pak možná dokáže i lid.” V té chvíli však Trivet Veill nemyslel lid, ale sám sebe ačkoliv sám pochyboval o svých slovech.

     Znovu nasedli na koně a vyjeli. Jejich další zastávkou byl Telmir.