Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=umeni-odpoustet/umeni-odpoustet-kapitola-7  •  Vydáno: 4.9.2016 20:43  •  Autor: Jackie-Decker

Umění odpouštět - Kapitola 7

Umění odpouštět - Kapitola 7 7.kapitola.

Učení

* U vědmy *

     Valeria se lopotila u přadena a snažila se upříst nějakou nit, ale vždycky se jí to přetrhlo. Mnohokrát už to chtěla vzdát, ale vědma ji nenechala. Kladla na ní velké nároky a ona nechápala proč to všechno.

     „Proč mě to všechno učíš, babi?” Takto ji oslovovala. Brzy si na to zvykla, protože si to stařenka přála a i pro ni bylo snazší brát ji jako člena své rodiny, když už nikoho jiného neměla.

     „Abys se mohla jednoho dne zapojit do normálního života, dítě. Chceš přeci jednoho dne vyjít odsud a hledat svou minulost,” pravila klidným vyrovnaným hlasem Orena.

     „Ano, ale proto přeci…”

     „Ale ano. Potřebuješ umět mnohé aby ses uživila ve světě lidí.”

     „Ve světě lidí?“

     „Ano, tak… Tady ti stačí umět občas vystřelit z luku a ulovit nějaké zvíře, zabít a stáhnout slepici, podojit kozu, znát jedlé a nejedlé rostliny a něco málo z dovednosti vaření, ale tam venku, ve vesnicích a městech Aldormy budeš potřebovat mnohem víc. Pro to tě učím číst, psát, znát historii, počítat a umět si poradit v neočekávaných situacích… Předení, tkaní a šití, jsou jen další z mnoha věcí, které by měla žena umět, stejně jako se jednou můžeš naučit třeba vyšívat…“ Byla o pravda. Orena věděla že tam venku to nebude mít Margarita vůbec jednoduché a potřebovala jí připravit. Pro to to všechno.

     Učila se. Usínala pozdě a vstávala brzy. Od rána do večera spousta práce a pak ještě měla číst psát a opakovat co jí vědma pověděla z dějepravy. Snažila se. Opravdu se snažila, ale měla pochopitelně i dny, kdy to chtěla všechno zahodit a utéct. Jednou se o to dokonce i pokusila, ale neuběhla ani míli a už vědma stála před ní. “Kampak, děvče?” ptala se jí. Vypověděla pravdu. Řekla, že už je unavená tím vším a že by chtěla dělat také něco jiného a jestli jí někdy vezme do města, že by se chtěla podívat jak lidé žijí a měla ještě spousty otázek. Vědma je všechny zodpověděla a řekla, že do města smí odejít až bude připravena a bude umět vše co je třeba.

     A tak pokračovala. Už uměla podojit kozu, příst a tak trochu i tkát. Psaní už jí šlo lépe i když to nebyly žádné úhledné kudrlinky a číst už také uměla i když četla pomalu a občas se zadrhávala.

     Jak plynul čas už si ani nebyla příliš podobná. Ruce měla plné drobných mozolů, jak občas ryla zahrádku a vlasy jí vědma ostřihala tak aby jí sahaly jen po bradu. Nebyl to účes pro nějakou šlechtičnu, nýbrž spíše pro vesnické děvče a i taková děvčata si raději nechávala růst vlasy dlouhé. Měl však praktický účel. Nepletly se jí vlasy při práci, když předla ani při jiných činnostech a také už by jí stěží takto někdo poznal, což by také mohlo jinak zkomplikovat Margaritinu léčbu, kterou pro ni vědma naplánovala.

* Na zámku *

     Creagan a Trivet zbrázdili už celou zemi. Projeli každičký kout a všechna města i vesnice prohledali. Celý utahaní se vrátili do paláce. Král netušil kde ještě by měl svou sestru hledat a podle pokynů vědmy dokud jí neodpustí a nenajde muže který by jí miloval, nebo milovat mohl, tak mu vědma nepomůže.

     Creagan dal nakreslit obrazy své sestry a tyto podobizny pak nechal rozvěsit po všech městech a vesnicích co jich v jeho zemi bylo. Za nalezení pak vypsal odměnu. Dal ji hledat jako ztracenou nikoliv za nějaký zločin. Trivet nad tím sice kroutil hlavou, ale nic neříkal. Byl přesvědčen, že nikdo z lidu neodpoví.

     Jako by toho nebylo ještě dost přicházely zprávy z jihu, že se v přístavu objevil Mor. Creagan musel okamžitě dát uzavřít přístav do ochranné karantény a to zkomplikovalo jejich finanční situaci, neboť obchod přes moře tvořil do jisté míry značnou část financí království. Na svého syna už neměl téměř vůbec čas…

     „Jako by se po ní zem slehla,” šeptal král malému princi, který se houpal ve své kolébce. Michael si cucal palec a upíral na otce své oči, které teprve začínaly pomaloučku vnímat svět kolem sebe. Byla to jedna z těch šťastnějších chvil, které teď coby král měl.

     „Kdyby tu tak byl Bheirg. Určitě by věděl co dělat. Já vím, neměl bych stále myslet na minulost, ale jak mám být dobrým králem, když neustále přicházejí zprávy o tom co sestřina kletba už napáchala a přemýšlím co bych měl učinit až sestru najdu. Nevím ani jestli jsem jí opravdu už odpustil a nebo ne. Vyhlásil jsem jí válku. Chtěl se pomstít… Neváhal bych ji zabít, jenže… Je to stále má sestra...” Králova slova se rozléhala místností a odpovědí mu byl pouze smích malého nemluvňátka, které si právě začalo cucat palec u nohy.

     Bylo to jako noční můra. Každý další den čekal král na vyhlášení války s barbary nebo rozšíření morové epidemie. Do toho všeho přišla zpráva že Tristenoslký král zemřel, královna je nemocná a děti neměli. Teď v Tristenolu vládla Rada. Měl sice na své straně Luthomara Nimana, což byl cenný hlas, který převažoval misku vah na stranu Aldormy, ale ani to mu na klidu nepřidalo. Válka s Tristenolem by byla rozhodující a mohla by mít katastrofální následky… Existovala smlouva, uzavřená kdysi dávno mezi Aldormou a Tristenolem. Pokud by někdo z Aldormy prolil bez důvodu krev nevinného Tristenolana, na rozkaz vladaře dané země, nebo naopak, obě země budou navždy rozděleny ohněm, který je obě spálí až nezůstane zhola nic. Byla to magická smlouva, jíž požehnali draci, tak jako Sidu Clemensovi při jeho korunovaci.  Creganova  nervozita tedy rostla a všichni jeho přátelé to na něm dobře poznali. Snažil se přemýšlet. Snažil se vládnout své zemi moudře a zajistit lidem bezpečí, spravedlnost, jídlo a růst obchodu. Jenže to vše bylo den ode dne těžší…

* U vědmy *

     Už půl roku uplynulo od nezapočaté války na Planině smrti. Půl roku se Valeria učila co bylo třeba. Ještě stále se měla co učit. Čtení a psaní už jen zdokonalovala. Předení, tkaní i šití prakticky taky. Nyní se ale měla učit slušnému chování, počtům, tanci, hospodářství a dalším věcem, které by se jí podle vědmy mohly nějak hodit i když to Valeria viděla jinak. Celé dny byly jednotvárné a únavné a mělo to tak ještě nějaký čas zůstat. S drobnými obměnami, ale i tak se nesly v duchu učení a zdokonalování sebe sama.

     Přes všechnu Oreninu snahu se Margarita – Valeria cítila osamělá. Přeci jen žít v lese jen v přítomnosti staré ženy a práce bylo pro ženu jakou byla dost skličující. Neměla vzpomínky na to kým byla ale o to byl pocit osamění horší… Nevěděla nic o okolním světě a čím víc se vyptávala tím méně konkrétní byly Oreniny odpovědi. Zdálo se, že vědmu její učení unavuje snad více než ji.