Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=umeni-odpoustet/umeni-odpoustet-kapitola-14  •  Vydáno: 4.9.2016 20:51  •  Autor: Jackie-Decker

Umění odpouštět - Kapitola 14

Umění odpouštět - Kapitola 14 14.kapitola.

Poznání

*V paláci*

Zastavili na nádvoří Wildaranu a oba sesedli.

„Pokud mě omluvíš, můj králi, rád bych se zašel na něco podívat…“ Začal Trivet, když ve stájích sundávali  koním sedla.

„Jak si přeješ, příteli.“ Řekl král v odpověď. Měl o Triveta starost, ale nemohl ho nutit aby mu prozradil co ho tolik tíží. Tedy co kromě citu, který chová k jakési ženě z Hůrky, o kterém už věděl a nepovažoval to za hlavní důvod jeho zvláštního chování. Trivet mu pokynul hlavou, předal sedlo podkonímu a spěšným krokem zamířil rovnou do trůnního sálu.

Nikdo se mladému rádci nepostavil do cesty, jak rázoval po chodbách. Rozrazil dveře a procházel kolem oken s podobiznami. Ať se mýlím, při všech dracích ať se mýlím…, říkal si.

Konečně. Stanul před kýženým oknem. Barevná vitráž hrála všemi barvami a vpouštěla do sálu jen tolik světla, kolik bylo nezbytně zapotřebí. Ta světla tančila po podlaze a stěnách, přičemž i na Trivetově tváři tvořila odlesky jeho vlastního zoufalství, když konečně pohlédl do Tváře Margarity. Nebylo pochyb. Byla to ona. Jeho Valeria…

„Tak proto…“ kýval nesouhlasně hlavou. Tak proto si mi byla tak povědomá… Hněv v něm stoupal a krev v žilách vřela.

Sluha Daren nakoukl dovnitř, když uviděl vstupní dveře dokořán. Pohled, který se mu naskytl, však nebyl nic na co by v budoucnu rád vzpomínal. Králův rádce, Trivet Veill, stál upíraje pohled na poslední okno v sále a slzy mu ztékaly po tvářích.

Trivet ucítil něčí pohled a procitl ze svého zoufalého němého hněvu. Pohlédl na sluhu s tak nenávistným pohledem, jako se ještě nikdy na nikoho nedíval a přímo až vyběhl ze sálu kolem Darena.

Když vyběhl ven, popadl nejbližšího koně, na kterém právě přijel jeden voják z hranic se vzkazem pro krále Creagana, vyhoupl se do sedla a tryskem vyjel z nádvoří.

„Co se stalo?!“ volal Creagan za Trivetem, neboť stál právě opodál zabrán do rozhovoru s vojenským poslem, když jeho přítel vyběhl z paláce.

„Co se stalo?“ opakoval svou otázku sluhovi, který též vyšel ven.

„Nevím, můj pane,“ uklonil se mu Daren. „Pan Veill stál v trůním sále. Dveře byly dokořán. Díval se na okno s vaší sestrou a pak vyběhl ven. Kdyby Vaše Veličenstvo vidělo jak se na mě podíval…“

„To je v pořádku, Darene, děkuji, můžeš jít.“ Řekl král ještě svému sluhovi a hleděl na zavírající se bránu. Co se s tebou děje, příteli? Víš snad kde je Margarita? Ne… to je hloupost. Kdyby něco věděl, řekl by mi to… Ujišťoval sám sebe Creagan. Doufám, že víš co děláš, Trivete… Bohužel neměl čas aby přítele následoval, nebo se ho snad pokoušel zastavit, byly věci které potřebovaly nutně vyřídit a žádaly si rozhodnutí krále…

*V Hůrce*

Trivet jel jako by mu šlo o život.

Jak jenom mohla?! O co se snaží? Získat si lid? Chce uspořádat vzpouru proti Creaganovi? Přece by se teď proti králi nikdo nepostavil… Jak mi to jen mohla udělat? Jak mohla předstírat, že neví kdo jsme? Jak si mohla dovolit tak se na mě koukat?! Nenáviděl ji. Nenáviděl sebe, že jí dovolil aby oslovila jeho srdce, které myslel, že pečlivě obrnil. Bolelo ho to. Poznání, kteréž učinil. Procitnutí ze snad nejkrásnějšího snu jaký kdy měl. Bolelo ho top a o to větší byl jeho hněv. Všechno se mu vrátilo. Margaritina zrada, jak stála v brána do Wildaranu, když se Creaganovi vysmívala… Všechno se mu vrátilo s nezmenšenou silou a o to více teď hnal poslova koně, který by si býval potřeboval odpočinout. Jenže to mu mladý rádce nedopřál. Nemohl. Musel tam být co nejdříve…

 

Jel dva dny, než se před ním rozprostřelo malé údolí s večkou zvanou Hůrka. Netušil co přesně udělá až ji uvidí. Chtěl tam vjet a přede všemi ji obvinit, zajmout a odvést na zámek. Ta-tam byla slova vědmy, která mu Creagan přetlumočil. Nezáleželo na nich. Nezáleželo na ničem jiném, jen aby vykřičel svůj hněv. Dvakrát se zamiloval. Dvakrát do stejné ženy a dvakrát byl zrazen…

Pobídl koně a rozjel se z kopce dolů do vsi. Projel kolem malého lesíka až minul první domy. Konečně ji uviděl. Stejně krásná, s tím milým úsměvem na rtech. Stála tam a cosi říkala několika místním mužům. Okouzlila ho a o to více v něm vzrostl hněv. Zastavil koně a sesedl.

„Valerie!“ zakřičel na ni. Ohlédla se a usmála. V jeho modrých očích však zahlédla jiskřičky nenávistného hněvu, kterému nerozuměla. Úsměv stejně rychle jako se objevil i zamrzl na jejích rtech.

„Trivete…“ oslovila jej. Chtěla se zeptat co se mu stalo, ale nedokázala to. Popadl ji za ruku. Původně jí chtěl obvinit na místě. Rozkřičet se na ní a zbavit se tak svého hněvu ale z nějakého důvodu to nedokázal. Ne… Tady ne…, prolétlo mu hlavou. Držel ji za ruku a táhl pryč. Nikdo z místních neprotestoval. Nikdo se neodvážil postavit do cesty královu rádci ať se jim sebevíc příčilo co dělal. Přeci jen, nikdo z místních nevěděl co se mezi těmi dvěma stalo a proč ji nyní odvádí.

„Val?“ zavolal jen kovář Kreoin, vykouknuvší ze své dílny s palicí v ruce.

„To je dobré, Kreoine,“ řekla mu a tak zůstal stát.

Triveta to nezajímalo. Uměl bojovat a svůj meč nosil vždy připravený u pasu. Kdyby se mu teď kdokoliv odhodlal postavit do cesty neváhal by i bojovat ačkoliv spíše než to by jen vzdal svůj pokus ji odvést a to co měl na jazyku by vyslovil přede všemi jak měl původně v plánu.

Vyvedl ji z vesnice pryč až k malému lesíku, kde se jí konečně podařilo mu vyškubnout.

„Co se děje, Trivete?“ hlas se jí chvěl. Stála proti němu upíraje pohled k jeho očím. Bála se. Viděla ho jen jednou a jen krátce, když tu byl před pár dny, ale tehdy rozhodně nebyl takový jako teď. Byl milý, laskavý…

Neodpověděl. Vytasil dýku a druhou rukou ji chytil za výstřih a přimáčkl k nejbližšímu stromu, kde jí chladné ostří přiložil na krk.

„Co si myslíš, že děláš?!“ rozkřikl se na ni konečně. „Chceš si získat lidi, abys mohla svrhnout, Creagana?! Chtělas mě svést, abys měla volnou cestu k němu?! Opravdu sis myslela, že na to nepřijdu?! Že ti dovolím abys jeho a Michaela zabila?!“ ruka s dýkou se mu třásla hněvem stejně jako hlas.

Rozbolela jí hlava. Slzy se spustily z očí. Co se stalo? Co…? Proč bych to měla dělat? Proč bych měla někoho chtít zabít? Já přeci…, zarazila se.

„Nevím kdo jsem…“ řekla nahlas. Trivet už-už otevíral ústa k dalšímu proslovu, ale tohle ho zarazilo. Strach. Evidentně měla strach. Plakala. Ještě nikdy neviděl Margaritu plakat…

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain