Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-3  •  Vydáno: 4.9.2016 21:08  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 3

Další kapitola Cesty zpátky. Úvodní scénu jistě poznáte, ale bude mít ještě dohru. V Trivetově části trochu osvětlím situaci v Tristenolu. Příjemné počtení.

Zatahuje se

Na Kareenu přišla její hodinka a porodní bába mě poslala, ať někam odvedu děti. Zrovna se zastavila Lina a tak jsme popadly děti a vydali jsme se ven. Nakonec jsme se usadili na louce, bylo krásné slunečné odpoledne, babí léto, které je vždycky takové teplé, zlatavé, jedno z nejhezčích období v roce. Karl a Kornel se vydali za svými kamarády, kteří něco kutili na břehu potoka, malého Kutberta vzali s sebou a tak jsme zůstaly v čistě dívčím složení – já, Lina a Kora.

„Zahrajeme si nějakou hru!“ zaprosila Kora.

„A jakou?“ zeptala jsem se.

„Nevím, vymysli nějakou!“ žadonila.

Zalovila jsem v paměti. Jako skautská vedoucí bych jich přece měla z rukávu vysypat dvacet! Napadla mě tleskací střílečka, která se dá pohodlně hrát i ve dvou nebo ve třech. Hra spočívala v tom, že všichni v rytmu dvakrát tleskli do stehen a potom udělali jeden ze tří pohybů – buď se objali rukama, takže se bránili a nikdo na ně nemohl, nebo luskli, takže nabili svoje pistole, nebo, pokud měli nabito, na někoho ukázali a tím po něm střelili. Pokud se dotyčný člověk zrovna nebránil, byl tímhle způsobem zastřelen a vypadával ze hry. Jenomže jak vysvětlit nabíjení a střílení někomu, kdo žije v zemi, kde ještě nebyl objeven střelný prach? Bezmocně jsem se rozhlédla, když jsem uviděla Karla, který se zrovna hádal s nějakým starším klukem. Druhý chlapec mu řekl něco, co vyvolalo smích všech kolem, a odcházel. Karl se shýbl pro kámen.

„Opovaž se, Karle! Polož to, nebo to řeknu tátovi!“ křikla jsem.

Karl na mě jen vzdorovitě vyplázl jazyk a utekl. Ovšem mělo to jednu výhodu – napadlo mě, jak vysvětlit Koře a Lině hru, kterou jsem si s ní chtěla zahrát, a neprozradit, odkud ve skutečnosti jsem.

„Zahrajeme si bitku, co jsme hrávali u nás doma...“ začala jsem.

A tak místo nabíjení jsme sbíraly imaginární kameny a místo střílení jsme předstíraly, že je po sobě házíme. Jenže za chvíli jsme nebyly samy. První přišli malí kluci, kteří se neúčastnili zápasů starších kamarádů, ale zajímalo je, co děláme. Když nás bylo asi šest, přitáhl náš hlouček několik děvčátek, o něco starších než Kora. Půl hodiny poté, co jsme začaly, už měla bitka neviditelnými kameny skoro dvacet hráčů od šesti do čtrnácti let. Nakonec jsme museli udělat dva kruhy, jeden jsem vedla já, druhý Lina.

Brzy se ale zatáhlo a dopadly na nás první dešťové kapky. Museli jsme, přes protesty všech dětí, hru rozpustit.

„Barboro, že budeme hrát i příště, až bude čas?“

„Zahrajeme si to zase někdy, viď?“

„Umíš ještě nějaké hry?“

„Naučíš nás ještě něco z Tristenolu?“

A já na všechny otázky odpověděla ano.

„Děti si tě docela oblíbily,“ poznamenala Lina, když jsme se vracely domů.

„Poslyš, kolik z nich se učí číst a psát?“ zeptala jsem se.

„Pár. Brzy půjde do Dračího chrámu Kornel, učí se Sander a Lola. Nale chodil do chrámu rok, než jeho rodičům vyhořel dům a nemohli si to dál dovolit. Já umím číst, ale píšu hrozně.“

„Nemáš doma nějaké knihy?“ vyzvídala jsem. „Třeba něco o historii Aldormy nebo tak.“

„Ty umíš číst?“ podivila se Lina.

„Doufám, že jsem to ještě nezapomněla,“ usmála jsem se. Nebo spíš doufám, že tady píšou latinkou.

Dozvědět se něco o historii nebude na škodu. V hlavě se mi ale začal rodit odvážnější nápad. Pokud tady píšou stejně jako my, proč bych děti nemohla učit sama? Jak jsem si všimla, některé z nich vypadaly docela bystře, jen neměly možnost rozvíjet svoje nadání. Pokud bych jim takovou možnost mohla dát, určitě by to pomohlo nejen jim osobně, ale pravděpodobně i celé Hůrce.

Druhý den večer se u nás Lina zastavila a přinesla mi knihu, vázanou v kůži, kterou měla půjčenou od kněze. Zalezla jsem si s ní do komůrky, kde jsem spávala, a nedočkavě jsem ji otevřela. O to větší bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že písmo neznám. Některé znaky vypadaly povědomě, jako by patřily k řecké abecedě, ale mohly vyjadřovat úplně jinou hlásku.

Zase jsem knihu zaklapla a cítila jsem, jak ve mně roste frustrace. Čtení bylo mojí součástí, co jsem si pamatovala. Doma jsem s sebou všude měla nějakou knížku, četla jsem na zastávce, doma, ve škole o přestávce i o hodině, večer před spaním... To, že jsem v úplně jiném světě, mi číst nezabrání, rozhodla jsem se.

V domě panovalo ticho, jen jsem slyšela kňourání nejmladší kovářovy ratolesti, novorozené Kaly, tlumené několika dveřmi, které nás dělily. Otevřela jsem okno a vyklonila se.

„Frundore?“ zavolala jsem polohlasem do tmy. „Moc dobře vím, že tu jsi, tak pojď dovnitř.“

Objevil se během chviličky a nebyl větší než kočka. Usadil se na okenním parapetu a ocas si obtočil kolem sebe. Skoro jsem čekala, že začne mňoukat.

„Jak jsi věděla, že tu jsem?“ zeptal se.

„Hádala jsem. Proč tu neumím číst?“ odvětila jsem.

„Copak to potřebuješ?“ podivil se Frundor.

„Rozumím jim a umím mluvit. Proč neumím i číst?“ ignorovala jsem jeho otázku.

„Řeč jsem tě naučil, ale nevidím důvod, proč bys měla umět číst a psát. Tady to umí málokdo,“ namítl Frundor.

„Jenže já nejsem jen tak někdo,“ vyletělo ze mě, než jsem se stačila zarazit. Tohle jako by ani nebyla moje věta, já jsem sama sebe vždycky považovala za nikoho. Co jsem to zase plácla? Copak nemůžu jednou v životě přemýšlet, než otevřu pusu?

„Můžu tě to naučit,“ řekl nakonec Frundor, který se zřejmě rozhodl předstírat, že můj arogantní výbuch neslyšel. „Jestli je to tvoje volba...“

„Vzhledem k tomu, že gramotnost nebyla součástí uvítacího balíčku, docela by mě to potěšilo.“

„Když jsi sem přišla, mluvil jsem o tom, že tě potká řada rozcestí. Tohle je jedno z nich. Jsi si jistá...“

„Ano, Frundore, jsem si jistá,“ potvrdila jsem.

„Tak tedy dobrá,“ povzdechl si Frundor. Vylétl z něj paprsek modrého světla a zaplavil mě. Celá procedura netrvala déle než pár vteřin a když světlo zhaslo a moje oči si přivykly na šero, Frundor už byl pryč. Znovu jsem zapálila svíčku, kterou sfoukl průvan.

Vzala jsem do ruky knihu a otevřela jsem ji na první stránce.

Perla mezi městy a drahokam mezi říšemi

napsal Gerald Matiehu

Toto je příběh Telmiru, perly mezi městy, a království Aldormy, jehož je hlavou...

Před spaním pod peřinou s knížkou – to jsem konečně byla já.

***

„Tristenolský král Villafran, byl zabit,“ oznámil král Creagan své radě.

Trivet byl jediný, kdo tu novinu slyšel už předem. Creagan s ním mluvil už před začátkem rady a od té doby se oba stačili uklidnit a začít přemýšlet.

„A dál?“ zeptal se vévoda z Raigaru. „Kdo vládne zemi?“

„Villafranova starší sestra Rosalie se přednedávnem provdala za hraběte Ogiera Dautha z Erwanu. Ogierův otec, vévoda Waldemar, se prohlásil za regenta království,“ odpověděl Trivet.

„Nicméně král Villafran měl ještě bratra, jestli se nepletu,“ podotkl vévoda z Raigaru.

„Prince Simeona, ano. Desetiletý chlapec, který žije v domácnosti vévody z Tirabilu,“ povzdechl si Creagan. „Doufám, že jste si všichni vědomi, že jak Dauthové z Erwanu, tak Gorlanové z Tirabilu, jsou spřízněni s královskou rodinou a vévoda z Tirabilu má dceru v podobném věku jako princ Simeon.“

„Podnikl zatím Colin Gorlan nějaký pokus dosadit Simeona na trůn?“ zajímal se vévoda ze Simetu.

„Právě že ne,“ řekl Trivet. „Sedí s ním na Tirabilu a mlčí jako hrob. Jestli něco neudělá, Dauthové prohlásí Rosalii a Ogiera králem a královnou.“

„Dauthové Aldormu nikdy neměli v lásce,“ pokračoval Creagan. „Jestli se dostanou k moci, nedopadne to pro nás dobře.“

„Nemůžou na nás,“ namítl Trivet. „Sidus Clemens uzavřel smlouvu, pamatuješ?“

„Tristenol a Aldorma, dvě království nechť navždy v míru spojená. Pokud by kdokoliv z Aldormy na vládcův rozkaz prolil krev nevinného občana z Tristenolu či obráceně, obě země pak rozdělí a sežehne věčný oheň,“ odcitoval kronikář Gerald.

„To povídej Waldemaru Dauthovi,“ zabručel Creagan.

„Já mu to povím,“ řekl Trivet.

„Cože?“ zvedl Creagan obočí.

„Pojedu do Tristenolu a promluvím si s Colinem Gorlanem. Řeknu mu, že pokud se postará, aby na tristenolský trůn dosedl princ Simeon, zajistí si zároveň vděk a přátelství Aldormy. Waldemaru Dauthovi vyřídím něco podobného.“

„Nemůžeme jít do války,“ protestoval vévoda z Raigaru.

„Nemusíme. Prolévání krve není jediný způsob, jak dosáhnout svého,“ odvětil Trivet. „Všechno lze vyřešit diplomacií.“

„Trivete?“ řekl Creagan. „Na slovíčko,“ pokynul mu. Nechali ostatní členy rady, ať se dohadují mezi sebou a sami odešli na druhou stranu síně.

„Proč tam chceš jet?“ zeptal se Creagan podezíravě.

„Protože jsem nejlepší volba. Gerald je možná báječný historik, ale v přítomnosti je nepoužitelný. Vévoda z Raigaru je schopný, ale neodhadne, co bys chtěl ty. Vévoda ze Simetu nemá Tristenol rád. A ti ostatní?“ Trivet si výmluvně odfrkl. „Jsem jediný, kdo bude mluvit tvým hlasem.“

„A moje sestra s tím nemá vůbec nic společného,“ poznamenal Creagan se zdviženým obočím.

Trivetův obličej ztuhnul v tvrdou masku. Nehodlal dát najevo, jak blízko pravdy Creagan byl. „Tvoje sestra už se mnou má společnou jen dceru,“ prohlásil.