Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=drahokam-srdce/drahokam-srdce-kapitola-2  •  Vydáno: 5.9.2016 5:44  •  Autor: Mardom

Drahokam srdce - Kapitola 2

Drahokam srdce - Kapitola 2 Možná to bude vypadat, že je ten příběh rychle vyřešený, ale omyl, ono se toho bude dít ještě hodně. Jen je lepší některé věci urychlit a jiné nechat uzrát. Takže tentokrát je to o Lucii.

Lucie

Když jsme s Michaelem probrali, jak Lucie vypadá i to, kde by mohla bydlet, vydali jsme se každý jinou cestou. On šel domů, aby jeho dlouhá nepřítomnost nevzbuzovala pozornost a já si to zamířila k nejbližší vesnici. Měli jsme se sejít za čtrnáct dní a domluvit se na dalším plánu.

Přálo mi štěstí. První osoba, kterou jsem uviděla při příchodu do vesnice, byla nejspíš Lucie. To se mi potvrdilo vzápětí, neboť starší muž, nejspíš její otec, na ni zařval, ať si pohne, že nebude čekat věčnost, až se slečinka uráčí. Přemýšlela jsem, jak zůstat ve vesnici, abych jí byla nablízku a přitom měla co jíst a kde spát.

Michael mi sice dal všechny peníze, co měl u sebe, ale moc toho nebylo. No ještě zbývá cesta přímo do jámy lvové. Dodala jsem si odvahy a zašla za jejím otcem.

„Chtěla bych práci za ubytování a stravu. Na čtrnáct dní, ale možná také déle.“

Začal si mě prohlížet jako dobytek na trhu. Prohmatal mi svaly a chvíli dumal než řekl: „Sice jsi malá, ale vypadá to, že máš síly dost. Budeš pomáhat mé dceři Lucii. Spát budeš s ní v malém pokoji a jíst budeš s ostatními. Lucie, pojď rychle sem, představím ti novou pomocnici,“ zavola a netrvalo dlouho a uviděla jsem znovu dívku, která před chvílí zjevně plakala.

„Ani jsem se nezeptal na tvé jméno,“ uvědomil si vzápětí její otec.

„Jmenuji se Martina.“

„Zvláštní jméno, nejspíš nepocházíte odtud.“

„To ne, jsem tu poprvé.“

„Lucie, vezmi Martinu k sobě do pokoje a připrav ji spaní. Zítra vstáváte brzo, tak ať je po cestě vyspaná, ať zvládne hodně práce.“

„Dobře otče.“

Lucie nahoře vše mlčky připravila. Tiše mi řekla dobrou noc a poté začala potichu plakat. Chvíli jsem počkala, ale pak jsem se tiše zvedla a šla ji utěšit. Má reakce ji překvapila, a tak se jen tiše zeptala: „Neřekneš to otci, viď.“

„Neboj, neřeknu a co se vlastně stalo?“

„Otec mi domluvil svatbu s nějakým starým, bohatým a vznešeným mužem, kterému jsem se zalíbila. Jenže já ho nemiluju a nechci žít v manželství bez lásky.“

„A co na to tvoje maminka?“

„Tu už nemám. Umřela při porodu mého mladšího bratra.“

„To je smutné a od té doby se staráš o všechno sama?“

„Ano.“

„A kolik ti bylo, když umřela?“

„Osm.“

„A je nějaký chlapec, který se ti líbí?“

„Je to zvláštní, ale před nějakou dobou jsem kousek odtud poznala jednoho mladíka a od té doby na něj nemůžu zapomenout. A to ani nevím, kdo to je. Chtěla jsem se na to místo už několikrát podívat, ale otec mě hlídá jako ostříž. Tenkrát jsem utekla, abych měla aspoň chvíli klidu a oddechla si. To místo mi ukázala maminka a od té doby tam za ní chodím. Mám pocit jako by tam byla se mnou.“

„Myslím, že mám pro tebe dobrou zprávu. Já toho mladíka znám. Jezdívá často na to místo, kde jste se potkali a doufá, že tě tam znovu uvidí.“

„Tak se tam zítra vypravíme. Teda pokud mě otec pustí a on mě asi nepustí. Co budu jen dělat?“

„Nespěchej. Jsem domluvena s Michaelem, že tam bude čekat za čtrnáct dní. Do té doby vymyslíme nějaký způsob, jak tě tam dostat.“

„To by bylo úžasné. Myslím, že bychom měly jít spát nebo bude zítra otec zuřit.“

Raději jsem jí neřekla, že Michael je princ, neboť příliš málo věřila sobě i lásce.

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde