Víno mě dostalo do vzpomínkové nálady. Stačilo mi málo, abych se rozlítostnila. Paradoxně víc vína znamenalo úlevu pro duši, jenže jsem měla jen dvě deci. Myšlenky přeskakovaly jedna přes druhou, chvíli jsem vzpomínala na Jarmila, pak na Blanku, na rodiče a kamarády a chvíli jsem uvažovala nad Creaganem. Přála bych si stát se jeho přítelkyní. Bylo mi ho líto. Jenže bude chvíli trvat, než si získám jeho důvěru, ačkoliv v něčem už ji mám.
Budu muset navštívit kronikáře, abych zjistila, co se událo od doby, kdy tu byly Barča, to už je tak deset let… Možná se časem dozvím i od něj, co ho trápí, abych mu pomohla dřív, ale zatím to zkusím jen odhadnout. Škoda, že Breigh nežije, ten by mi pomohl. Jsem na to sama. Lucie je zamilovaná, takže nevidí nalevo napravo a Michael pro něj teď nemá pochopení, vzhledem ke Creaganově posedlosti svatbou syna s urozenou dívkou. Když už nemůžu být šťastná já, ať je aspoň někdo jiný. Jenže jak to udělat, abych moc netlačila na pilu a také mu neprozradila, odkud jsem?
Zavíraly se mi oči, tak jsem nechala tuhle otázku viset ve vzduchu s tím, že čas a okolnosti ukážou, co můžu dělat. Jediné, co bych nechtěla, bylo vrátit se zpět.
Když jsem se probudila, bylo v pokoji hodně světla. Ačkoliv jsem měla hodinky, nebyly mi nic plané. V tomhle světě ukazovaly neustále pozdní odpoledne. Ale podle slunce jsem odhadla, že jsem prospala i oběd. Sice jsem poslední dobou vstávala brzo, nečekaná námaha a včerejší neschopnost usnout si ale vybraly svou daň. Díky hodinkám jsem si uvědomila, že tu musím vypadat trochu jako exot. Ne, že bych tu sem tam neviděla ženskou v kalhotách, ale džíny tu nejspíš neznali. Aspoň je nikdo nenosil. A oblečení, které jsem nosila ve vesnici, bylo taky nepoužitelné… Rozhodla jsem se najít Michaela a zeptat se ho na kronikáře a oblečení.
Vypadalo to jako by se celý zámek vylidnil, neboť jsem nikoho, kromě stráží, nepotkala, ale jistý sluha s tácem přeplněným jídlem mi vysvětlil, že to je tím, že všichni obědvají. Zakručelo mi v žaludku, a tak jsem se vydala do jídelny, ačkoliv jsem věděla, že vyvolám rozruch.
Jídelna byla prostorná místnost s velikým táhlým stolem, u kterého však sedělo žalostně málo lidí a to vypovídalo o celkové skromnosti krále Creagana. V čele stolu proti dveřím, jimiž jsem vkročila, seděl sám Creagan a přímo naproti němu jakási žena. Seděla ke mně zády, takže jsem jí neviděla do tváře, ale měla na sobě honosné krásné šaty z bílého hermelínu a v uších se jí leskly křišťálové náušnice. Blonďaté vlasy měla svázané do pevného uzlu a sepjaté nádhernou diamantovou jehlicí. Michael seděl po Creaganově levé ruce a po jeho levici pak seděla Lucie, která se už od prvního pohledu cítila značně nesvá. Po Creaganově pravici pak seděl další muž. Mladší než Creagan s černými vlasy a inteligentním pohledem svých modrých očí, které jsem měla tu čest spatřit, protože sotva se za mnou zabouchly dveře, všichni se po mě otočili. Tedy všichni kromě té, která ke mně seděla zády. U stolu pak seděla ještě jedna dívka. Mladší než Michael a ta nečekaně seděla přímo vedle toho černovlasého muže.
Než jsem se stačila rozkoukat Michael se prudce postavil, zřejmě navzdory dvorní etiketě a usmál se.
"Jak ses vyspala?" zeptal se mě.
"Jak jste se vyspala?!" opravil ho Creagan a zpražil Michaela přísným pohledem. Ten si však nebral otcův pohled nijak k srdci.
"Dobře, myslela jsem, že mě vzbudíte." Ohradila jsem se, ne zcela uctivě, ale taková už jsem já.
"Včera jsi vypadala unaveně, potřebovala sis odpočinout," vysvětloval Michael aniž by nechal svého otce odpovědět prvního, jak zřejmě Creagan očekával a pokynul mi rukou, abych se usadila vedle Lucie.
Vzduch v síni byl jaksi stojatý. Napětí viselo ve vzduchu a odrážely ho tváře všech přítomných, kromě té Michaelovy. Ten jediný vypadal, že je opravdu šťastný.
Creagan pokynul jednomu sluhovi s oznámením, že mají ještě jednoho hosta a aby mi přinesli talíř a příbor. Konečně jsem se ohlédla po ženě nejdále ode všech ostatních spoluhodovníků a spatřila jsem vzpřímeně sedící ženu s uslzenýma očima a zahořklou tváří plnou smutku ukrytého za maskou zdvořilé odtažitosti. Byla by krásná, kdyby její pohled nepřipomínal pohled vraha a rty se jí třeba jen na okamžik zkřivili v úsměvu. Její tvář vypadala, že už se nesmála velmi, velmi dlouho… Zdálo se, že Michael a Creagan, nebudou jediní, kteří zde potřebují pomoc…
Konečně přede mnou přistál porcelánový talíř a já jen chvilku zapřemýšlela nad tím, zda mám právo obědvat s králem, než jsem se ujistila o tom, že určitě ano. Obzvláštně po minulé noci. Nandala jsem si na talíř slušnou porci něčeho, co připomínalo španělské ptáčky a pustila se do jídla hezky v tichosti. Ostatně vzduch by se v tu chvíli dal téměř krájet. Chtěla jsem se Michaela zeptat kdo, že je v paláci kronikářem a správcem archivu, ale nepřipadalo mi to zcela vhodné. Lucii vedle mne se třásly ruce tak, že jsem měla strach, že každou chvíli svůj příbor upustí. Jednou nebo dvakrát se jí to opravdu stalo, až měla šaty celé špinavé od omáčky o ubrusu ani nemluvě a červenala se pod Creaganovým pohledem jako rajské jablíčko. Oproti tomu černovlasý muž, v němž jsem poznala Triveta, králova rádce, se na ni díval povzbudivě a tu a tam nějakým drobným téměř neznatelným gestem jí pomáhal přijít na to, kde dělá chyby. Dívka naproti ní, v níž jsem poznala některé Trivetovy rysy, k ní jednou dokonce natáhla ruku, přes stůl, aby jí dodala odvahy.
A pak byl konec. Král vstal a sluhové odnesli zbytky jídla a použité nádobí.
"Omluvte mne, panno Martino, ale času mám poskrovnu. Přesto, kdybyste se mnou potřebovala hovořit, budu ve své pracovně." Uklonil se hlavou ke mně i ženě přes stůl a pak odešel následován černovlasým mužem. Dáma v hermelínových šatech se odebrala z jídelny druhým vchodem, kterým jsem přišla i já a dívka, která až do teď seděla naproti Lucii, jen mrkla na Michaela, něco tiše pronesla k Lucii a pak se vytratila, že jsem ani nepostřehla, kterými dveřmi odešla, protože jsem stále měla před očima pohled neznámé dámy.
"Neměla bych tu být…" povzdechla si smutně Lucie, což mě vytrhlo ze zamyšlení. Podívala jsem se jejím směrem právě ve chvíli, kdy sklopila pohled. Michael se tvářil nejistě, ale povzbudivě. Chvíli to vypadalo, že váhá, ale nakonec jí přeci jen vzal dvěma prsty za bradu, věnoval jí něžný pohled a s vlídným úsměvem pravil: "Neměj obavy… Otec to tak nemyslí, všechno bude v pořádku." Snažil se, aby to znělo lehkovážně jako snad všechno co doposud řekl ohledně vážných věcí, ale příliš to nezabralo, protože ho jeho vlastní hlas trochu zklamal.
"Ale já… Víš pořád… Nemůžu si nějak zvyknout na to, že jsi vlastně princ… Všechno je to tak… Tak rychlé a taky… Doma se po mě určitě už shánějí… Ani jsem se s nimi nerozloučila. Otec pukne vzteky…" vypověděla své obavy. Michael si povzdechl.
"To bude dobré. Tvůj otec bude nadšený, až se dozví, kam jsi šla a že jsem si tě vybral za svou nevěstu. Toho se neboj…" chtěl jí uchlácholit, jenže ona se nedala.
"Jenže… Doma mě potřebují. Většinu práce jsem zastávala já… Kdo myslíš, že teď doma dělá mou práci? A taky… Vybral sis mě za nevěstu… Ale já… Já nevím jsme oba ještě na svatbu tak… Tak mladí…" odvrátila se pohledem k oknu a zasněně se dívala do dálky, kam ani Michaelovi oči nedohlédly, přesto, že se i on sám zadíval tím směrem, v jakési snaze dívat se do oněch míst i s ní.
"Uvidíš, že nebude tak zle… Když tak běž do stájí, pojedeme na projížďku, co říkáš?" nabídl jí a s nadšením ve vlastním hlase se jí snažil povzbudit.
Usmála se. "Dobře…" ten zamyšlený a vzdálený pohled jí však zůstal. "A myslíš… Myslíš, že mohu?" zeptal se ještě.
"Jen běž, přijdu za tebou…" usmál se Michael na Lucii a věnoval jí jeden něžný pohled, který mu opětovala, než odešla.
Cele jsem to sledovala, ale nezasáhla. Chápala jsme její obavy a tak nějak tušila, že i Michael má v této záležitosti své starosti, i když si je nepřipouští. "Chtěla bych se tě na něco zeptat." Řekla jsem nakonec. On potřeboval chvíli myslet na něco jiného a já zase potřebovala přístup do archivu a nějaké oblečení.
"Tak se ptej." Řekl jen a podíval se na mě. Snažil se hrát si na bezstarostného jako vždycky, ale já ho moc dobře prokoukla.
"Kdo je ve Wildaranu kronikářem?" zeptala jsem se ho.
"Moje teta Margarita. A proč tě zrovna tohle zajímá? V archivu jsou jen knihy a kroniky nejsou moc záživné čtení." Teď už to byl zase starý Michael.
"Ráda bych si přečetla něco z historie Aldormy," odpověděla jsem mu a doufala, že se nebude víc pídit po důvodech.
"Jestli chceš, odpoledne tě s tetou seznámím, slíbil jsem Valérii, že se za ní zastavím…" navrhl. Těžko říct co jsem slyšela z jeho hlasu. Podezřívavost? Možná…
"To budu moc ráda, Michaeli. Ale myslím si, že zrovna ty bys měl vědět, co se v historii dělo, abys byl dobrým králem. Můžeš se poučit z chyb předchůdců." Podotkla jsem. Ostatně jsem měla pravdu.
"Teď mluvíš skoro jako můj otec. Ten by byl nejradši, kdybych si přečetl celý archiv. Ale já nechci trávit dny zavřený v archivu." Ohradil se nabručeně, i když na jeho tváři už zase hrál ten bezstarostný úsměv.
Už-už jsem mu chtěla něco nehezkého říct, naštěstí však náš rozhovor přerušilo klapnutí dveří, jak odešli i poslední sluhové s nádobím. Jeho postoj se mi nelíbil, ačkoliv jsem ho chápala. Byl mladý a chtěl si užívat a ne se učit. Jak jsou si ti mladí podobní. A je jedno, jestli u nás nebo tady. Mimoděk mě napadlo, jak mezitím plyne čas u nás. Zastavil se pro mě nebo dál běží a lidé z mého okolí mě už postrádají? Ačkoliv mě podobné úvahy vždycky fascinovaly, nedokázala jsem na tyto otázky nalézt odpovědi. Na tohle obyčejná logika nestačí.
Michael do mě strčil, aby získal zpět moji pozornost.
"Martino, nespi, jdeme na návštěvu k mé tetě a Valérii. Pokud se tedy nechceš převléct," řekl, jako by viděl mé oblečení poprvé.
"Bohužel nemám co jiného vzít na sebe." Řekla jsem popravdě.
"Zeptáme se tety, ta už něco vymyslí." Navrhl. Jakoby snad byl zvyklý na to, že vždycky všechno vyřešili ostatní za něj.
"Doufám, že ji to nebude obtěžovat," řekla jsem a vzpomněla si na to, jak byla dřív popisována. Deset let je sice dost dlouhá doba na změnu, ale potřebná jistota mi chyběla. Možná mi odpoví na některé otázky, které mi běží hlavou, přeci jenom je to žena a ta si všímá různých věcí.
"Nebude jí to vadit, má mě hrozně ráda a udělá pro mě vše," řekl sebevědomým až povýšeným hlasem.
Raději jsem neodpověděla, ačkoliv jsem podobné jednání neměla v oblibě. Naštěstí se Michael vydal ke dveřím ze síně a tak jsem byla ušetřena odpovědi. V duchu jsem se připravovala na rozhovor s Margaritou. Byla jsem zvědava na ženu, která změnila Lenčin osud tady. Podle příběhů na mě působila rozporuplným dojmem. Netušila jsem, zda si jí oblíbím, nebo ji budu nesnášet, ale doufala jsem v první možnost. Přeci jenom, asi se s ní budu potkávat častěji. Ale brzo to zjistím. První dojem mě většinou nezklamal.
6.kapitola.