Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=skryte-poklady/skryte-poklady-kapitola-13  •  Vydáno: 6.9.2016 8:24  •  Autor: Lomeril

Skryté poklady - Kapitola 13

Poslední kapitola. Tuhle povídku jsem si tak trochu zamilovala. Hlavně Ylvu, Garetta a Bílého draka. Na to, že původně měla být o Valerii... Ale ještě bude. Na severu je nepřeberně možností, kde se můžu realizovat, aniž bych někomu lezla do zelí .

13. Mlčení (Valerie) – Meč a pochodeň (Garett) – Margarita (Ylva)

„Ještě zbývá vynést nad vámi soud,“ řekl Bílý drak, zatímco Garett přemítal nad jeho slovy.
„Soud?!“ vyklouzlo Valerii, než se stačila zastavit.
„Neřeknu toho moc,“ odtušil drak a vydal se k chodbě. Lidé mu poslušně ustoupili z cesty a následovali ho ven.
Chce nás přece jen zabít? uvažovala Valerie. Ne, to není možné, mluvil s Ylvou a Garettem o budoucnosti, nedělal by to, kdyby věděl, že žádná není. Tak proč řekl, že je třeba vynést soud?
Vyšli před jeskyni. Mlčenlivý dav tam stále čekal. Když se ukázal Bílý drak, všichni poklekli.
„Vyslechl jsem Kamenné lidi a posoudil jsem jejich slova. Gabriel zemřel, když splácel dluh za život své dcery. Útok nebyl mířen proti němu, nelze tedy žádat odplatu. Kamenní lidé jsou nadále nedotknutelní.
Jedna dívka se vrací do údolí. Druhou dívku a tři muže převede několik našich bojovníků přes hory na jih. Gabrielův dluh je splacen a mezi námi a nimi nezůstává nic, co by je chránilo, ani nic, co by je ohrožovalo. Zítra ráno nás Kamenní lidé opustí,“ oznámil Bílý drak, otočil se bez dalšího slova zmizel v jeskyni.
Adrian a Doris jim připravili lůžka v jeskyni a přinesli jim jídlo. Nikdo z divochů nevypadal, že by se jim chystal ublížit, vlastně si jich nikdo moc nevšímal. Valerie musela chtě nechtě obdivovat jejich poslušnost a důvěru, kterou chovali k Bílému drakovi. Když jim řekl, že je mají nechat na pokoji, nechali je na pokoji, i když v hloubi srdce je museli pořád nenávidět. Mlčení lidí už nebylo zlověstné, ale chladně odměřené.
Ani mezi sebou nemluvili. Valerie se cítila odstrčená. Jediná z nich nedostala žádný náznak, kam se bude ubírat její budoucnost, jediná se vracela na Borovou. Mlčela spíš trucovitě, než zamyšleně, ale po setkání s Bílým drakem nikdo neměl příliš hovornou náladu. Šli spát brzy a Adrian je probudil za svítání. V trvajícím tichu se sbalili a najedli. Jakmile byli připraveni, přivedl k nim Adrian tři další divochy.
„Já odvedu dívku do údolí,“ řekl Adrian, „a můj strýc Jonas a jeho synové Leonard a Darce doprovodí skupinu přes hory.“
Valerie řekla Raimondu Kamparsovi prosté sbohem a sevřela v náručí bratra. Pak se otočila k Ylvě a podala jí ruku. Ylva si ji ale naprosto nečekaně přitáhla k sobě a zlehka, rychle ji objala.
„Vyřiď Johanovi, že je mi líto, že jsem se s ním nestihla rozloučit,“ řekla rozpačitě.
„Vyřídím. Hodně štěstí,“ popřála jí Valerie. Ylva se nejistě usmála. Poprvé za tu dobu, co ji Valerie znala, vypadala jako malá holčička.
Nemělo smysl odkládat poslední rozloučení, kterého se Valerie děsila nejvíc, protože bylo svým způsobem nejabsolutnější. U všech ostatních předpokládala, že se s nimi ještě uvidí, ale u Garetta si tím nemohla být jistá.
Podívala se mu do očí a viděla v nich všechno. Celou opilost první láskou v Telmiru i následné vystřízlivění, všechny vzpomínky, kterými se později oba užírali ve své osamělosti, každičký okamžik na Borové i jejich cestu do hor, plnou strachu. A za tím vším se tyčily stíny nejasné budoucnosti.
Garett s dračími křídly... Bílý drak měl pravdu. Garett musí létat, aby žil, a proto dostal dračí křídla. To je něco, co já nemám. Jsme jako země a vzduch – nejsme protiklady, ale ani se nedokážeme sžít. Johan je země jako já, proto jsem si vzala jeho. Mé jméno je Valerie Rebane, ne Rea.
Udělala krok kupředu a pevně Garetta objala. Sevřel ji v náručí tak silně, že jí málem vyrazil dech. Chtěla plakat, ale nedostávalo se jí slz. I když si člověk uvědomí, že jeho snění je skutečně jen sněním, není snadné se ho vzdát. Proto bude lepší, když Garett odejde a oba zapomenou.
Nemohlo to trvat věčně, ale také to nemuselo trvat tak krátce. A přesto to byla ona, kdo se vymanil z objetí a ustoupil o půl kroku. Garett ji opatrně políbil do vlasů, tak jemně, že se to nelišilo od doteku motýlích křídel.
Nemuseli nic říkat. Kdykoliv oni dva mluvili, jen všechno pokazili. Mlčky se k sobě otočili zády a vydali se na opačné strany.


O čtyři dni později se k městu Raigar na úpatí hor blížili čtyři poutníci. Jejich průvodci je opustili na dohled první vesnice a od té doby se řídili radami místních lidí. Ylva si celou dobu povídala s Raimondem Kamparsem a protože s Tormodem si Garett neměl co říct, chodil většinou sám. Ale teď, když stáli před raigarskými branami, svírala ho jeho osamělost hůř než okovy.
Garett se musel zastavit a otočit se. Raigarské brány představovaly předěl, až jimi projde, nebude cesty zpět. Pak se už nechtěl otáčet.
Naposledy pohlédl na hory. Kus jeho srdce tam zůstával – v kraji jeho mládí, v kraji Petrova kamene.
Duše mého lidu létají, ale ne tak, jak by si přály...
Už to chápal. Odlétá na dračích křídlech, jak chtěl, ale část z něj zůstává a nikdy neodejde, přestože on sám se nesmí vrátit.
Ylva mu položila ruku na rameno. „Až se ti bude stýskat, vzpomeň si, jak jsi pořád musel běhat do kopce a ono tě to přejde,“ poznamenala, ale tentokrát jí ironie nešla ze srdce.
„Ale na druhou stranu přijdeme o sáňkování na Tuřínu,“ odvětil Garett a odtrhl pohled od hor. Bok po boku s Ylvou vstoupili do Raigaru.
Ubytovali se v hostinci, naštěstí s sebou Raimond a Tormod měli dost peněz. Usadili se v lokále a když jim přinesli pivo, všiml si Garett, že o dva stoly dál sedí dvojice větrem ošlehaných mužů. Na tunice měli zvláštní znak – překřížený meč a pochodeň.
„Co je to za znak?“ zeptal se Raimonda.
„To je Pohraniční stráž, celkem nová záležitost. Jsou rozmístění podél západní hranice Aldormy a chrání ji před barbary.“
Jsi Garett s dračími křídly. Roztáhni je a leť! Chraň zemi, která tě zrodila, a ona ochrání tebe. Dračí křídla – dračí srdce. Až uvidíš pochodeň a meč, našel jsi své místo, ozval se mu v hlavě hlas Bílého draka.
Garett vstal a zamířil k dvěma mužům z Pohraniční stráže.


Ylva vstoupila do wildaranského archivu a nejistě se rozhlédla kolem. Vypadalo to tam jako po vymření.
„Je tu někdo?“ zeptala se opatrně.
„Samozřejmě, jinak by tu bylo zamčeno,“ vyštěkl ženský hlas a vzápětí se objevila sama Margarita Veillová, královská archivářka. „Co chceš?“
„Profesor Kampars mě sem poslal pro rodokmen potomků Orise Dračí srdce,“ odpověděla Ylva.
„Už si na tebe vzpomínám,“ řekla Margarita, když si přitáhla schůdky a začala hledat v nejvyšší polici. „Ty jsi Valeriina švagrová, Ylva, že? Slyšela jsem, že jsi utekla s Raimondem. Asi z další Lyry Fallonové nemají moc radost, co?“
„Moc ne,“ přiznala Ylva.
Margarita vytáhla jednu tlustou knihu, ofoukla z ní prach a začala sestupovat po schůdcích. „Jenomže když si holka nejde za svým, nikam se nedostane. Tak, tady máš tu genealogii. Doufám, že se tím Raimond prohrabe sám a nehodí tu špinavou práci na tebe.“
„Mě to baví,“ namítla Ylva.
„Zatím. Vlastně, když už jsme ta rodina, někdy se můžeš zastavit u nás, rádi tě uvidíme,“ usmála se Margarita.
Ylva sice chvíli nevěřila svým uším, ale Margarita se tvářila stále stejně vlídně. Ylva vyčarovala na své tváři nejistý úsměv.
„Možná někdy,“ přisvědčila tiše, rozloučila se a odešla.
Po cestě do Telmiru se spokojeně usmívala. Prvních pár týdnů byla dost osamělá, kromě Raimonda a Tormoda na Academii nikoho neznala a ani neměla moc času na navazování nějakých nových přátelství. V Margaritě Veillové ale bylo něco, co Ylvě připadalo velice blízké, a už teď měla pocit, že se z nich stanou dobré přítelkyně.
Strom z hor nemůže růst na pobřeží a naopak. Květina, zasazená na špatné místo nenese žádný užitek.
Ylva věděla, že ji přesadili právě včas.