Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=dialogy-duse/serikova-cest  •  Vydáno: 7.9.2016 17:35  •  Autor: Lomeril

Šeříková čest

Vánoční povídka na objednávku Eillen, uveřejněná zároveň i na mém blogu.
Přála bych si, abys sepsala rozhovor Triveta a Niame (Creaganova "matka") poté, co se od Lenky dozvěděli, že dítě, které čeká je Creagana a ne Lautuse, jak se každý domníval. Jen upozorňuji, že oba slíbili Lence, že se nikdo nic nedozví. To mi napsala Eillen.
A tady je výsledek. Prý jsem Niame docela vystihla, což je menší zázrak, protože jsem dokonale improvizovala.
Veselé vánoce!

Trivet Veill stál v zahradě, díval se do prázdna a bezmyšlenkovitě otrhával lístky šeříkového keře.

„Neměl bys ničit krásu. Už tak je jí na světě málo,“ ozvalo se za ním.

Trivet sebou škubnul a otočil se. Když uviděl Niame, provinile se usmál.

„Já vím. Krásy, lásky... všech dobrých věcí je na světě málo,“ zamumlal.

Niame mlčela a čekala. Věděla, že Trivet začne mluvit sám. Potřeboval se svěřit se svým trápením a nikdo kromě Niame neznal to tajemství, které ho tak tížilo.

„Proč jsou oba jako mezci?“ vybuchl nakonec. „Tvrdohlaví, ani jeden neustoupí, ani jeden se to nepokusí vysvětlit, omluvit se! Proč, když se mají rádi, tak jen mrhají časem? A proč se na to musíme jenom dívat a nemůžeme říct ani ň?!“

„Znám odpověď jen na tu poslední otázku – Lenka nás o to požádala a její přání musíme respektovat,“ řekla Niame tichým, něžným hlasem.

„Ale copak to nevidí? Jde o dítě! O jejich dítě! Všichni si myslí, že Creaganovo dítě je ve skutečnosti toho... toho...“ nedokázal najít vhodnou nadávku, kterou by označil Lautuse Niamana.

„Creagan jí ublížil. Myslím, že na to musí přijít sám. Pak mu bude Lenka moct odpustit a všechno bude zase dobré,“ prohlásila Niame zamyšleně.

„A jak na to má asi přijít?“ prskal Trivet.  „Ten... chlap byl, narozdíl od Creagana, její manžel!“

„Trivete, doufám, že ti nemusím vysvětlovat, že manželství rozhodně není podmínkou početí,“ podívala se na něj Niame s skrytým pobavením.

„To ne, ale poskytuje daleko víc příležitostí,“ zabručel Trivet.

„Slíbili jsme Lence, že nic neřekneme. Můžeme ji podporovat a starat se, aby nebyla tak sama, ale její vztah s Creaganem je jen mezi nimi. Nemáš ani právo zasahovat do něj,“ odpověděla Niame káravě.

„Lenka čeká Creaganovo dítě, malého následníka, a on si myslí, že je to malý Niman. Kvůli tomu spolu nepromluví slovo a oba se trápí tak, že jim to může utrhnout srdce. A když je chci vyvést z toho omylu a pomoct jim, aby to dali do pořádku, ty tomu říkáš zasahovat a že na to nemám právo?“ vztekal se Trivet. „Já si myslím, že máme povinnost vyjasnit mu to! Já jako jeho přítel, ty jako jeho matka!“

„Já nejsem jeho matka, jestli sis nevšiml,“ odsekla Niame ostře.

„A kdo ho vychoval? Kdo se o něj celá ta léta staral? I když ho porodila jiná, jeho matka budeš vždycky ty,“ oponoval jí Trivet.

„Právě proto se ti dva musí usmířit. Aby mohl být Creagan skutečným tátou, ne jenom...“ Znovu mu došla slova.

„Zploditelem?“ navrhla Niame, už klidnější, i když stín bolesti, který se v jejích očích objevil, když ji nazval matkou, přetrvával. „V tom s tebou souhlasím. Ale pokud na to nepřijde sám, bude si to do smrti vyčítat. To dítě ho zatím nepotřebuje, pořád ještě má čas.“

Trivet se od ní odvrátil a, aniž by si to uvědomoval, začal znovu oškubávat šeřík.

„Jenomže když na to nepřijde vůbec, budu si to do smrti vyčítat já. Stojím za tím, že bychom mu to měli říct,“ řekl po chvilce.

Niame mlčela a přemýšlela. Neřekla mu to, ale ona sama by nejraději běžela rovnou za svým synem a všechno mu vyklopila. Jenže ji vázal slib. Někdy měla pocit, že je v jejím životě příliš slibů mlčenlivosti, ve kterých vystupuje dítě. Ale jako nikdy neporušila ten první, nehodlala porušit ani ten druhý.

„Složil jsi slib. Nezapomeň, že to Lenka takhle chtěla,“ připomněla mu.

„Kašlu na sliby!“ zavyl Trivet. „Nehodlám kvůli jednomu slibu zahodit budoucnost tří lidí!“

Nic s ním nezmůžu, pomyslela si Niame. Rozhodl se, že mu to řekne. Nechápe, že tím může všechno zkazit stejně snadno, jako všechno zachránit. Stačí prozradit to v nesprávnou chvíli a Creaganova povaha už dokončí dílo zkázy. To mi ovšem nechává jedinou možnost...

„Dobře,“ přikývla. „Když jinak nedáš, pošpiníme svou čest. Ale mám jednu jedinou podmínku.“

„Jakou?“

Niame se nadechla. „Řeknu mu to já, sama, až uznám za vhodné. Ty budeš mlčet, předstírat, že o ničem nevíš, a stát při Lence.“

„Ty mu to neřekneš vůbec,“ zamračil se Trivet podezíravě.

„Slibuji, že než se to dítě poprvé nadechne, bude Creagan vědět, že je jeho.“ Dívala se Trivetovi přímo do očí, aby ani na chvilku nezapochyboval o její pravdomluvnosti. „Ale ty se do toho nebudeš plést,“ dodala nesmlouvavě.

„Dobře,“ souhlasil Trivet. „Děkuji, Niame.“

Pak odešel s úsměvem na rtech. Niame naopak zůstala na místě a nemohla uvěřit, že mu to skutečně slíbila. Vždycky si zakládala na tom, že dodržovala své sliby, jenomže teď dala dva a jeden z nich bude muset nutně porušit.

Pohled jí padl na šeříkové listy. Válely se na zemi, otrhané, pomačkané, zničené. Niame si klekla na zem a vyhloubila mělký důlek. Lístky do něj shrnula a zakryla je tenkou vrstvičkou hlíny. Nevěděla, proč je pohřbívá.

Snad proto, že jí připomněly její čest.