Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=pribehy-neobycejnych-lidi/stripky-proroctvi  •  Vydáno: 7.9.2016 17:55  •  Autor: Jackie-Decker

Střípky proroctví

Taková divná povídka... (a to mohla bejt ještě divnější ale rozhodla jsem se, že to co mělo být původně její součástí zpracuju zvlášť a pořádně, než abych to doflákla tady)
Gretiem stvořil dvě okna. První zbytečně a druhé sice splnilo svůj účel, avšak teď se ho Margairata rozhodla zničit. Rubie už obdržela své Dračí právo a Ohenův důvod proč se zasadil o Trivetův život je ohrožen...

Stál na nádvoří panského sídla. Starý muž s šedivými vlasy seděl na lavičce u záhonu s růžemi spalován úzkostí. U nohou se mu válela dřevěná váza a v okně trůnního sálu zela díra.

 

„Má paní, máme zprávy od zvědů. Váš bratr vám chce vyhlásit válku.” – slyšel Gretiem i na tu dálku, neboť si to slyšet přál.

Margarita se při příchodu posla napřímila na trůně. Seděla sama v místnosti a tento vpád ji překvapil.

„Svolejte všechny, kteří jsou s námi, na příští týden. A teď odejděte, chci být o samotě!” zavelela rozhodně. Z očí jí sršely blesky a tak se posel neodvažoval neuposlechnout. Rychle se uklonil a odešel.

„Tak ty mě i po své smrti budeš pronásledovat? Cožpak se tě nikdy nezbavím. Nemysli si, že nade mnou tak snadno vyhraješ. Já patřím na trůn. Moje děti budou vládnout zemi. Však já jednou Michaela zabiju. To ti přísahám.” Mluvila na zobrazení své sokyně na skle a její slova byla plná hněvu. Uchopila do ruky první věc, kterou nalezla a hodila jí skrz okno v záchvatu nepříčetného vzteku.

„NIKDY NEVYHRAJEŠ!!!” ječela hystericky a ke Gretiemovi dolehl její šílený smích. Dřevěná váza dopadla na nádvoří a odkoulela se k růžovému záhonu u něhož právě seděl.

 

Povzdechl si. Dvě zlaté slzy opustily oči svého pána a potřísnily tak jeho oděv.

„Moje dračí právo, Gretieme, je tušit osud těch, jejichž životy jsou spojeny s osudem dědiců trůnu Aldormy. Proti mé vůli jste se rozhodli využít Ceatina práva a nechali jste přežít Anarcega a já říkám, že pokud Anarceg přežil, musí přežít i syn Trana a Isobel Veillových, jinak Margarita Elata propadne záhubě,“ Vzpomněl si na Ohenova slova. Ohene tehdy skutečně s Ceatou zachránili Triveta, ale když se teď díval na Margaritu, bál se že jejich snažení bylo zbytečné…

„Mýlil ses, Ohene… Mýlil…“ zašeptal do ticha. Sluha, který právě procházel okolo se na starce překvapeně, ale i ustaraně podíval.

„Mluvil jste ke mně, pane? Potřebujete nějak pomoct?“ Gretiem zvedl na sloužícího své stříbřité oči plné smutku. Mladík působil nejistým dojmem a Gretiem nevěděl co by mu měl říci.

„Ne, chlapče, jen pokračuj… I když… Počkej ještě.“ Zrazil muže, který se právě chystal odejít. Zaslechl totiž svým citlivým dračím sluchem Margaritino sdělení: „Okno se rozbilo,“ pravila s úsměvem a neskrývanou podlou radostí, „chci abyste mi posbírali každý střípek z něj, rozuměli jste? Každý střípek!“ přikázala služce, kterou si dala zavolat. Věděl oč jí jde. Viděl do jejího nitra plného šílenství a posedlosti. Věděl, že chce poslat ty střepy, Ceraganovi, aby mu způsobila bolest. Ještě větší bolest než už nyní její bratr cítil…

S rozbitím toho okna jako by zasadila dýku do jeho srdce. Dvě dívky viděl vstoupit do tohoto světa, dvě okna do trůnního sálu zasadil a obě jsou teď pryč. To první s Ohenovou pomocí zachránil neboť jej jeho přítel odnesl pryč z Aldormy, ale to druhé bylo nyní rozbité. Mohl by jej opravit, ale ne pokud by tím zmařil Margaritin plán. To mu nepříslušelo, přesto že by rád…

I Gretiem se na sluhu usmál. Všechny chmury svého nitra uzavřel zcela sám v sobě. „Vidíš támhle, mladý muži? Střepy z okna trůnního sálu. Paní je přikázala sesbírat, ale služka se zdá se někde zdržela, mohl bys prosím? Já jsem na to už přeci jen trochu starý…“ požádal sloužícího a mladík jeho úsměv vlídně opětoval. Nebyl zvyklý na příjemné jednání a tak byl chováním starého muže příjemně překvapený. Neznal ho, ale to mu teď nevadilo. Přeci nenechá takovou práci na starci, který je zjevně rád, že sedí.

„Jistě, rád vám pomohu…“

„Děkuji ti chlapče…“

Zatímco mladý muž pečlivě sbíral co zůstalo rozsypáno Gretiem vstal aby odešel. Když se sluha ohlédl, sotva mu přispěchala na pomoc služka, starý muž už tam nebyl.

 

Střepy a prázdné okno… To vše bylo jen chabou útěchou, slabý lék na prázdno, hněv a nenávist, pojené osaměním a smutkem. Copak chtěla tak moc…?

Plakala a smála se zároveň.

Dveře do trůnního sálu se otevřely. A Margarita pohodila svými hnědými vlasy. Pyšně se usadila na trůně a shlédla starého muže, který tam stál. Nikdy ho ještě neviděla. Ani netušila, že na jejím zámku slouží někdo tak starý…

„Má, paní,“ oslovil ji a poklonil se. Její oči ho zkoumavě pozorovaly. On sám si nikdy nepomyslel, že se někdy bude klanět nějakému člověku, obzvlášť takovému, jakým se stala Margarita.

„Kdo jsi, starče, a proč přicházíš?“ zeptala se jej.

„Nemohl jsem si nevšimnout, královno, že okno té, která Vám pomohla opět vládnout celé zemi, se rozbilo,“ přímo až cítil jak v ní roste hněv, „Stejně jako nešlo nevidět, že sluhové na nádvoří sbírají střepy z toho okna a přišel jsem vám nabídnout jisté služby.“

„Nepotřebuji, je.“ Chtěla jej odbít, ale on se nenechal.

„Znám mladého a nadaného skláře. Jistě by vaše okno rád opravil…“

„Nechci jej dát spravit!“ Ohradila se. To ale on věděl více než dobře.

„Má paní, vrcholné dílo starých mistrů by nemělo zůstat zničené. Kdysi se stalo součástí proroctví a Vy nyní chcete snad, aby z proroctví zůstaly jen drobné střípky? Lucas je nadaný a jistě rád i nové okno pro vás vytvoří, požádáte-li jej, pokud toto nechcete mít zde.“

Margarita zvedla hlavu a pohlédla na něj. Někdo kdo by dokázal vytvořit nové okno? Mé okno…?  To už stojí za to, abych tohle dala spravit. Ostatně proč ne? Craganovi více ublíží, pokud uvidí její tvář celou a ne jen střepy. Ano… Přesně to udělám…

„Dobrá starče. Dám opravit to okno, ať se tedy sklář Lucas dostaví co nejdříve.“

Gretiema zabolelo u srdce. Vychytralost v mysli šílené královny. Co horšího by mohlo potkat toto království?

Uklonil se a odešel.

 

Vyšel do lesa. Nechtěl jít po cestě. Jak dlouho tohle ještě bude trvat? Mýlil ses Ohene. Ona už záhubě propadla… Tak silnou zlobu k nějakému člověku snad ještě nikdy necítil. Tedy jednou ano, ale tehdy to bylo jiné.

„Ty se mýlíš, Gretieme.“ Zaslechl své jméno a podíval se kýženým směrem. Mladý muž s fialovými vlasy a opálovýma očima tam stál opřený o strom s moudrostí ve tváři.

„Jak to můžeš říct? Trivet Veill Margaritu nenávidí. Jeho láska zůstala nenaplněná a změnila se v nenávist. Margarita sama se zmítá v šílenství. Jak by se to dalo ještě napravit?“

„Ještě není vše ztraceno. Záleží na tom jak dopadne tento spor o nástupnictví. Frundor nám to trochu zkomplikoval, když poslal Michaela do Dračího chrámu, ale neboj se. Rubie, dostala Frundorovým přičiněním právo vše urovnat. Nesouhlasili jsme s tím aby tak brzy žádal o Dračí právo, ale už bylo pozdě. Lenka – Rubie, tedy ještě jednou vstoupí do Aldormy aby zažehnala co se stalo.“

„To ale Margaritě nepomůže.“ Poznamenal Gretiem, který tušil jaký že konec to může mít.

 „Až skončí válka, vydej se do Tristenolu, Gretieme. Vydej se tam a promluv s Luthomarem Nimanem. Řekni mu ať se vydá do lesa který tvoří hranici mezi Tristenolem a Aldormou. Tam ať vyhledá vědmu Orenu a řekne jí, že přišel její čas. Že Margarita Elata potřebuje pomoc jejího daru vidění. Sám pak poznáš, jak může Trivet Veill pomoci.“

„Možná máš pravdu…,“ odvrátil se Gretiem od svého přítele. „Jak můžeš chtít abycvh po tomhle…“ Ohlédl se k zámku a Ohene se usmál. „Lucas tvé okno opraví. Obličej v něm bude chybět, neboť ten Margarita pošle Creaganovi, ale to už nemůžeš změnit. Zbytek toho okna pak, stejně jako to předchozí jestli chceš ukryji v chrámu. Tentokrát jako upomínku lidské zášti, chceš-li. Ostatně pokud to nechceš udělat…“

„Ne… Půjdu za Luthomarem.“ Podíval se zpět na fialového draka. „Nevím proč, ale věřím ti. Jsi nejlepší přítel, Ohene…“ usmál se Gretiem, ale bolest v srdci zůstávala nezmenšená.

 

  Creagan seděl ve svém pokoji a v rukou držel malou truhličku. Její víko bylo odklopené a uvnitř ležel kus barevného skla. Creagan opatrně sáhl dovnitř a vyndal sklo ven.

    V rukou držel kus okna, které bylo dříve v trůním sále paláce, který teď obývala Margarita. Na střepu byl obličej dívky s rudými vlasy, ale přes obličej se táhl dlouhý škrábanec. Ani ten však nedokázaů smazat lehký úsměv s dívčina obličeje.

     „Slibuji ti, že našeho syna dostanu zpět a Margarita zaplatí za to, že tě otrávila. Já tě pomstím. Přísahám,” zašeptal Creagan do houstnoucí tmy a vrátil sklo zpět do truhličky. Slzy v očích jej dělaly ještě starším, než ve skutečnosti byl.

 

Margarita hned po zavření brány odešla do trůnního sálu, odkud vyhnala všechny ostatní, aby byla sama.

„Blázen jeden. On si snad vážně myslel, že ho sem pustím a nechám mu celý palác? Hlupák. Jen ať je válka. Alespoň ho budou nenávidět, že ji rozpoutal.“

Celou tu dobu, co si mluvila sama pro sebe, přecházela po celém sále. Zastavila se u rozbitého okna a vyhlédla skrze něj ven. V tu chvíli dostala nápad. Ve všem tom shonu a časových úsecích, které si ani nepamatovala, úplně zapomněla, že mladý mistr sklář, kterého jí doporučil jakýsi starý muž, by mohl vytvořit okno s její tváří a že tak chtěla učinit. Bez váhání odešla ven, aby jej o to mohla požádat.

 

„Lucasi, mohu tě o něco poprosit?” Margarita se zastavila ve dveřích sklářské dílny a dívala se na opáleného mladíka. Jeho tělo bylo samý sval a stékaly po něm krůpěje potu.

 „Samozřejmě, má paní. Jaké je vaše přání?” usmál se na ni Lucas.

 „Chtěla bych, abys vyrobil nové okno do trůnního sálu. Ale nechci, aby na něm byla ona. Nepatří do královského rodu, tak nemá právo, aby ji každý viděl.” Řekla mu. Když poprvé dostal zakázku od královny Margarity. Přála si, aby staré okno opravil, ale tu část, kde byl obličej paní Lenky, měl nechat zvlášť. Nechápal to, ale splnil přání své paní. Myslel si že přijde dříve pro nové okno a těšil se že ta pocta připadne právě jemu, ale teď když stála před ním nerozuměl její žádosti.

„Ale co místo toho mám udělat? Na každém okně je nějaká postava…“

„Ale hlupáčku, já nechci, abys dělal nějakou krajinu. Na nové okno zobraz mě. Jsem přeci královna, tak na to mám právo,” odpověděla mu se smíchem a odešla. Zůstal stát a hleděl na dveře, které se za ní zavřely. Ne, že by snad zpochybňoval její právo na tůn, nebo tak, ale nepřipadal mu její požadavek správný. Přesto se však nakonec otočil zpět ke své peci, aby končil, co započal. Čekala ho mnohem těžší práce a tu si potřeboval pořádně promyslet…