Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=pribehy-neobycejnych-lidi/zradce-a-jeho-syn  •  Vydáno: 7.9.2016 18:33  •  Autor: Lomeril

Zrádce a jeho syn

Povídka, na kterou (snad) navážu kapitolovkou. Tohle měly být původně první dvě kapitoly, ale nějak mi nešlo navázat, takže je dávám zvlášť jako jednorázovku.
Co přiměje zrádce zradit? A co když na něm závisí další? Jak to ovlivní jejich životy? Dva světy - a zrádce vždycky stojí mezi nimi.

Alderg Sarne seděl ve svém stanu a přemýšlel. Čekala ho bitva, která rozhodne o osudu Aldormy. Samozřejmě, nebude to jeho bitva, ale pořád je pro něj až příliš důležitá. Vítězná strana nebude k poraženým příliš milosrdná a pokud byla jedna ze stran silnější, nebyla to ta Aldergova.
Alderg neznal příliš dobře ani jednoho z těch, kdo se chystali přivést útrapy občanské války do už tak dost utrápené země. Creagan Elat, o kterém všichni tvrdí, že je přímý potomek Sida Clemense a právoplatný dědic trůnu Aldormy, stál proti Margaritě Elatě, své sestře, která prohlašovala, že jedinou pravou dědičkou trůnu je ona. Byl to složitější příběh, ve kterém hráli svou roli draci, dívka údajně z jiného světa, záměna dětí a proroctví. Alderg takovým věcem nerozuměl. Pocházel ze západního pohraničí, kde jediní draci žili v pohádkách, dívky, ať už byly z jakéhokoliv světa, musely umět zacházet se zbraněmi stejně dobře jako muži, děti mohly být rády, když přežily, natož aby je někdo vyměňoval, a proroctví byla dobrá tak možná na podpal. Černoříčí, kraj, kde se narodil, se obracel zády k Aldormě, ale měl pro to dobrý důvod. Druhá možnost byla obrátit se zády k barbarům z Karaminských vrchovin, což by znamenalo nechat si do nich zapíchnout oštěp.
A přesto jeho manželka Ran pocházela z barbarské krve. Narodila se v jedné z několika barbarských vesniček, rozesetých podél západního břehu Černé řeky, které toužily žít a nechat žít. Dodržovali zvyky barbarů, ale způsobem života se spíš podobali lidem z Aldormy.
Alderg se napil piva, které mu přinesl jeho nejmladší syn, patnáctiletý Dany.
Krále Creagana znal lépe, to on ho osobně pověřil, aby pro něj přivedl muže, kteří seděli venku u ohně. Jeho sestru si pamatoval ještě z dob, kdy dělala společnost Lautusově královně.
Odpřísáhl jsem věrnost rodu Elat. Jenomže to znamenalo věrnost jak Creaganovi, tak Margaritě. Alderg zoufale zatoužil po svém domě, po Raniných vyhlášených medových plackách, po štěbetání svých dvou dcer. Starší chlapci se už dávno vydali vlastní cestou – jeden se stal kovářem, druhý táhl pod přímým velením Triveta Veilla. Zbyl mu už jenom Dany.
„Co tu vlastně my dva děláme, Dany?“ zeptal se nahlas.
„Jdeme do války za pravého krále proti uchvatitelce,“ odpověděl Dany. Dospěl právě do věku, kdy začal ztrácet dětské iluze, nebo si to alespoň myslel, i když Alderg nepochyboval, že skutečná ztráta iluzí ho teprve čeká.
„A jak víme, že nestojíme na straně uchvatitele proti pravé královně? Jediný důkaz, který Creagan Elat kdy předložil, byla slova!“ Alderg své pochybnosti vyplivl jako hořké sousto. Pro něj slova nic neznamenala. Sotva uměl číst a když psal, vypadalo to, jako když písmena načmáralo malé dítě. To, že někdo něco řekl, pro Alderga neznamenalo zhola nic. Král dokonce přiznával, že jeho vlastní rodiče nevěděli, že je jejich synem. Mlčel dokonce i když zemřel jeho otec a nechal svou sestru převzít vládu. Se svým původem vyrukoval ve chvíli, kdy se začalo hrát o trůn Aldormy. Když už nic jiného, tohle se zdálo Aldergovi nanejvýš podivné.
„Pořád lepší pořádný muž než nějaká pochybná květinka,“ odporoval mu Dany.
„Margarita Elata je stejně drsná ženská jako kterákoliv barbarka. Její pohlaví je to poslední, co mě zajímá. A alespoň se o svůj lid starala, když to potřeboval nejvíc. Neobjevovala se a nemizela, jak se jí to hodilo. Víš, nebojím se ani tak porážky jako toho, že si můj král nezachová tvář. Když už prohrát, tak se ctí.“
Na chvíli se odmlčel. Najednou mu všechno přišlo daleko jasnější. Začal chápat, co musí udělat a co to bude znamenat. Jak mu budou říkat, jak si ho budou pamatovat. Jenomže Alderg nebyl člověk, který by se dokázal dívat na krále, který poklekne nebo uteče. Kraj, který ho vychoval, znal jenom vítězství a smrt. A Alderg se bál, že to bude mít zajištěno jen na jedné straně.
„Jak by se ti líbilo, Dany, kdybychom ráno poněkud změnili směr pochodu?“
Alderg byl statečný muž, který měl svou čest. Mluvil vždy pravdu a neuměl klamat. Buď hořelo celé jeho srdce, nebo nehořel vůbec. Dalo se říct, že Alderg byl dobrý muž. Ale ve chvíli, kde se pokusil posoudit, jestli pro něj bude lepším velitelem Creagan nebo Margarita, žalostně přecenil své síly.

 

* * *


„Co tu chceš? Bratr se bojí a poslal tě, abys vyjednával? Mluv rychle, nemám čas!“ rozkazuje Margarita Elata.
„Ne. Pleteš se. Creagan mě neposlal. To já sám jsem se rozhodl přijít. Chci bojovat na tvé straně. Dovolíš, abychom se připojili k tvému vojsku?“ Alderg neuhýbá pohledem. Má v sobě dost vnitřní síly a Margarita jej vůbec neděsí.
„Vítej, příteli,“ usmívá se Margarita a naznačuje, aby se připojil k vojsku, „právě vyjíždíme.“
 

* * *


„Rozhodni!“ vykřikuje rudá dračice. Z jejího těla tryská krvavě rudý plamen a míří ke Creaganovi. Nad hlavou se začíná podivně kroutit a vytváří určitý tvar. Oheň pomalu mizí a místo něj má Creagan na hlavě korunu z rudého zlata.
 

* * *


Dany se nenápadně odpojil od skupiny vojáků, kteří procházeli Dramonem, a zamířil domů. Ve zmatku po Nezapočaté bitvě se zbaběle vmísil mezi jiný oddíl a unikl tak zatčení. Vojáci, ke kterým se připojil, se vraceli do Dramonu, což bylo dobře, protože v Dramonu byla matka a sestry, ale zároveň se Danymu chtělo otočit se a upalovat k otci. Cítil se hrozně, když ho opustil.
Jenomže v uších mu neustále zněla otcova slova. Když se konečně rozhodl, že přejde na Margaritinu stranu, otočil se k Danymu a řekl:
„Jestli to skončí špatně, uteč. Nezajímá mě, jak se budeš cítit, chci, aby ses dostal domů živý.“
„Ale tati...“ protestoval Dany.
„Mlč. Stačí, že rodina přijde o jednoho z nás, nemusíme je opustit oba!“
A tak Dany utekl, přestože si připadal jako krysa.
Propletl se několika úzkými uličkami a vešel domů. Sestry nikde neviděl, ale matka se otáčela u kamen. Když ho zaslechla, otočila od své práce a vydechla překvapením.
„Kde je otec?“ zeptala se. Byla už taková – nikdy neřekla víc, než bylo nutné. Otec tvrdil, že to je zvyk jejího lidu.
„Zatkli ho. Na poslední chvíli opustil krále a přidal se na stranu Margarity,“ začal Dany, ale musel se odmlčet, protože cítil, jak se mu tvář křiví potlačovaným pláčem. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a sedl si na lavici. Jakmile si byl jistý, že dokáže souvisle, klidně mluvit, pověděl matce celý příběh.
„Když bylo po všem, odvedli ho do vězení. Ani se jim nebránil. Ale věřím, že král bude milosrdný a odpustí mu,“ dodal nakonec.
„Nevrátí se,“ zavrtěla matka hlavou.
Dany na ni zoufale zíral. „Ne, mami, možná zůstane nějakou dobu ve vězení nebo něco takového, ale nemyslím si, že by ho král nechal popravit,“ přesvědčoval ji.
„Tohle nezáleží na králi. Tvůj otec je muž z Černoříčí se starou ctí. Ve válkách jako je tato dává stará čest jediný výběr: vítězství nebo smrt. Alderg to věděl,“ pronesla tak tichounce, že ji Dany sotva slyšel.
 

* * *


 „Zítra budeš souzen,“ oznámil Aldergovi jeho strážce. Ultan, vzpomněl si Alderg. Jmenuje se Ultan. Sloužil pode mnou asi měsíc, než ho přeložili zase jinam.
„Ultane, můžeš mi prokázat laskavost?“ požádal ho.
„Podle toho jakou,“ pokrčil strážce rameny.
„Chtěl bych mluvit s Redvynem Frechkem.“
Redvyn a Alderg spolu vyrůstali v Černoříčí. Společně se učili běhat a plavat a veslovat v pramici po Černé řece. Společně se dali k vojsku a dlouho společně sloužili. Alderg neměl lepšího přítele než Redvyna, ale dnes trnul hrůzou, že ho Redvyn nebude chtít vidět.
Ultan přemýšlel o Aldergově prosbě a pak znovu pokrčil rameny.
„No dobrá. Za hodinu mi končí služba, jestli ho najdu, vyřídím mu to,“ souhlasil nakonec.
„Děkuji ti, Ultane. A až s ním budeš mluvit, prosím, vyřiď mu, že bych si rád ponechal starou čest.“
Ultan splnil svůj slib, i když Redvyn dorazil skoro hodinu poté, co se stráže vystřídaly. Aldergovi to připadalo jako rok. Přítelova tvář byla zachmuřená, ale Alderg ho vítal jako zachránce.
„Pomůžeš mi?“ řekl Alderg místo pozdravu.
„Přinesl jsem ti víno, ale nevím, jestli ti ho mám dát,“ odpověděl Redvyn a ukázal mu malou lahvičku.
„Prosím. Pamatuješ na ten příběh, o Drysanovi, Mylle a Kamenném králi? Já taky musím udělat, co mi velí čest.“
„Drysan a Mylla nejdřív utíkali,“ připomenul mu Redvyn.
„Dany utekl. Poslal jsem ho domů. Prosím, vysvětli mu, co jsem udělal a proč, protože od Ran to nepochopí a Dany musí vědět, co to znamená stará čest. Řekni mu, ať se vrátí do Černoříčí, kam patří,“ naléhal Alderg.
„Žadoníš, příteli,“ napomenul ho Redvyn přísně.
„Jsme tu jenom ty a já. To víno, Redvyne, prosím,“ natáhl Alderg ruku skrz mříže. Redvyn několik vteřin váhal, ale nakonec mu lahvičku vtiskl do dlaně.
„Rudé jako krev. Příhodné,“ zašeptal Alderg a vyprázdnil lahvičku jediným douškem. „A sladké,“ dodal.
Přešel k maličkému okénku a zadíval se na noční oblohu. „Nejsou vidět hvězdy ani měsíc. Škoda,“ povzdechl si a pak, aniž se otočil, řekl: „Zazpívej mi, Redvyne.“
„Cože?“
„Zazpívej mi, prosím. O Drysanovi, Mylle a Kamenném králi. Ten konec. Když sedmý kůň jim na zem pad‘...“
Redvyn se nadechl a začal zpívat starou barbarskou baladu.

Když sedmý kůň jim na zem pad‘
do trávy zelené
tu zaslech‘ Drysan králův chvat,
jeho psy kamenné.

Tak Drysan Myllu políbil
na ústa přesladká:
„Že zbývá nám už málo sil
to víme ty i já.“

Pak tasil ostří smrtelné.
„Že máme jít už spát...

V tu chvíli se Redvynovi zlomil hlas a nedokázal pokračovat. Chvíli stál a díval se na přítele, který k němu byl obrácen zády.
„Nemusíš tu být,“ řekl Alderg. „Nevadí mi být sám.“
Redvyn se zachvěl. Najednou měl pocit, že nemluví s živým člověkem, ale s duchem, přízrakem podsvětí. Po zádech mu přeběhl mráz. Prudce se otočil a utekl.
Alderg se neotočil. Jen tiše, pod vousy, dokončil sloku, kterou ze sebe Redvyn nebyl s to vypravit.

Pak tasil ostří smrtelné.
„Že máme už jít spát,
však nepůjdeš ty beze mne
v děsivý hrobu chlad.“

Našli ho druhý den ráno na podlaze jeho cely. V nehybných prstech pořád svíral lahvičku, ve které zůstalo posledních pár kapek podivně sladkého vína.
Zrádce vynesl rozsudek sám nad sebou.
 

* * *


List do rukou Daniela Sarnea, k předání osobně.

Dany,
doufám, že až si přečteš tento list, nebudeš mě nenávidět pro to, co jsem učinil. Toto budiž mým doznáním a zároveň takto plním poslední přání Tvého otce.
Než Ti přiznám svůj zločin, povím ti starý příběh, který Tvůj otec velmi miloval. Je to pověst o Drysanovi, Mylle a Kamenném králi, která se vypráví mezi barbary.
V dobách, kdy náš národ teprve přicházel do Aldormy, žili mezi původním lidem této země dva milenci – válečník Drysan a dívka Mylla. Jejich láska byla hlubší než moře, sladší než med a pevnější než ocel. Bohužel jim ale nebylo dopřáno vzít se, protože přicházeli Kamenní lidé (jak barbaři nazývají náš národ dodnes) a Drysan musel vytáhnout s ostatními muži do války proti vetřelcům.
Mylla zůstala ve vesnici, kde měla být v bezpečí, ale osud si k ní přece našel cestu. Do lesů poblíž Myllina domova zabloudil sám král Kamenných lidí a uviděl Myllu mezi stromy. Okouzlen její krásou vytáhl dívku do sedla svého koně a unesl ji.
Drysan se o všem velice brzy dozvěděl a vydal se svou lásku zachránit. Zabil její stráže, ukradl Kamenným lidem koně a společně s Myllou uprchli do noci, pronásledováni Kamenným králem, Mylliným únoscem, a jeho družinou. Sedm koní pod nimi padlo, když poznali, že nemá smysl dál utíkat. Tehdy Drysan vzal svůj nůž a než aby sebe i Myllu podrobil hanbě zajetí a popravy, vzal život jí i sobě. Místo, kde se to stalo, leží v Karaminských vrchovinách a dodnes se mu říká Dvojí hrob.
Tvůj otec často říkal, že čest jako Drysanova se hned tak nevidí, a svým způsobem ho obdivoval. Velice si cenil „staré cti,“ převzaté od barbarů, která pohlíží na zbabělost a hanbu jako na to nejhorší, co může člověka potkat. Muži staré cti si často raději vezmou život, než by se nechali zesměšnit nebo jinak vystavit hanbě, a raději bojují na život a na smrt, než by se nechali zajmout. Bohužel, jediný dopis Ti sotva pomůže pochopit myšlení těch, kdo uznávají starou čest, ani já je plně nechápu.
V předvečer svého soudu pro mě Tvůj otec poslal se slovy: „Chci si ponechat starou čest.“ Věděl jsem, co to znamená, a tak jsem mu přinesl malou lahvičku s vínem. Jed, který jsem do ní přisypal, je milosrdný, vlastně pouze usnul. Pomohl jsem mu zemřít, ale bylo to jeho přání. Raději přijal smrt, než potupné milosrdenství nebo trest z rukou krále. Smrt pro něj byla poslední cestou, jak nalézt ztracenou čest, a já jsem mu ji nedokázal odepřít.
Ještě než se rozloučím, musím Ti vyřídit ještě jedno jeho přání: chtěl, aby ses vrátil do Černoříčí, kraje našeho mládí. Velice mu na tom záleželo, ale je jen na Tobě, jestli se chceš vrátit, protože Alderg už to neuvidí.
Obávám se, že jsem řekl, co jsem říct měl a mohl. Na závěr přidám poslední radu. Pokud chceš pochopit důvod posledního rozhodnutí svého otce, hledej ho mezi lidem své matky.
Kéž Tě draci provázejí.
Tvůj
Redvyn Frechke

Dany dočetl se slzami v očích a podal list své sestře Sofii, aby ho přečetla matce. Ran Sarneová neuměla číst, ale poslouchala docela tiše. Neplakala, jen zůstala nehybně sedět s rukama v klíně ještě dlouho poté, co Sofie dočetla.
„Vracím se domů,“ řekla nakonec.
„Cože?“ vyhrkla Lea, Danyho mladší sestřička.
„Děvčata, vy pojedete k Alanovi. Já znovu překročím Černou řeku. Dany, ty si můžeš vybrat,“ oznámila a odešla z místnosti.
Sofie se chvíli dívala na zeď, jako by se tam odehrávalo něco, co si vyžadovalo její plnou pozornost. Nakonec také vstala a beze slova zmizela.
„Dany?“ ozvala se Lea. „Dany, pojedeš s námi, viď?“
Dany pomalu zavrtěl hlavou.
„Ale proč ne?“ zaúpěla Lea.
Dany se přinutil podívat se na ni. „Copak si myslíš, že by nás Alan uživil všechny tři? A navíc – táta chtěl, abych jel do Černoříčí. Kdepak, Leinko, pojedete se Sofií samy. Já... moje cesta vede do Černoříčí.“