Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=z-notoveho-sesitu/volani-uplnku • Vydáno: 7.9.2016 18:36 • Autor: Lomeril
Tohle mám doma už delší dobu a až dneska jsem zjistila, že je to použitelné.
Ardol Brangan stál vždycky tak trochu v pozadí všeho dění, ale měl v jsitých událostech zásadní význam. A měl jedinou, trochu zvláštní motivace. Jenomže co se stane, když o tuto motivaci přijde? Když ho dokonce sama opustí?
Povídka je songfic na první tři sloky americké lidové Rock, salt and nails
On the banks of the river where the willows hang down
And the wild birds all warble with a low moaning sound
Down in the hollow where the waters run cold
It was there I first listened to the lies that you told
„Ardole?“
Neodpověděl. Proč také? Proč ještě něco dělat? Ona byla mrtvá. Ráno ji přinesli. Ve smrti se usmívala. Byl úplněk, říkali. Paní Karol chodívala za úplňku ven. Měsíc ji volal a včera konečně poslechla.
Ten, kdo za ním přišel, ať už to byl kdokoliv, to vzdal a nechal Ardola o samotě.
Drtil mezi prsty suché větvičky, protože potřeboval něco rozlámat na kusy. Zvláštním způsobem se v něm snoubila apatie a zuřivost. Měl pocit, že vybuchne, že musí křičet, ničit, nejlépe někoho zabít, ale zároveň se nedokázal pohnout. Dokonce ani promluvit.
Jenom zíral do řeky, která mu připomněla Střelu, která tekla u nich na severu. Studenou, průzračnou řeku, u které jako děti sedávali s Karol a jeho sestrou Monou. Břehy Střely byly svědky jejich dětského snění o jihu.
Lhala‘s mi, Karol. Říkala‘s, že až sebereme odvahu a odjedeme na jih, prožijeme tam úžasná dobrodružství a pak o nich budeme vyprávět svým vnoučatům. Ale nic takového se nestalo. Ty svá vnoučata nikdy nepatříš, já žádná mít nebudu. A ta úžasná dobrodružství se skládají jen z bolesti, ztráty, beznaděje a skrývání.
Now I lie on my bed and I see your sweet face
The past I remember time cannot erase
I když ležel v posteli a nemohl usnout, její obličej jako by se mu vznášel před očima. Ta malá holčička z Petrova kamene. Zoufalá dívka, se kterou se setkal po princově pohřbu. Chladná, silná žena, kterou našel na Donnelu. Smutná princezna z Talronu. Přál si zapomenout, ale věděl, že to nedokáže. Karol Volanová se mu dostala pod kůži, zaryla se tak hluboko, že kdyby ji chtěl vytrhnout, musel by si vyrvat vlastní srdce.
The letter you wrote me it was written in shame
And I know that your conscience still echo's my name
Vzpomněla si na něho. Napsala mu dopis na rozloučenou. Zdálo se mu, že nesl poněkud zahanbený tón. Umírám tak jako tak... Je mi to líto... Ušetří to spoustu trápení mně i vám... Možná jsem Ti to měla říct, ale Ty bys mi v tom zabránil...
A pak přešla k vysvětlování. Víš, ve Vdovině údělu jsem byla skoro odhodlaná vzít si Tě. Jenomže bych Ti nikdy nebyla schopná dát lásku, po které jsi toužil. Kdykoliv bych se podívala na Karmen, vzpomněla bych si na Anguse. A jak bych mohla žít s jiným mužem, když bych měla vzpomínku na něj denně přímo před očima? Nikdy si nepřestanu vyčítat, jak moc jsem Ti ublížila, ale na svou omluvu snad mohu říci, že to nebylo úmyslně.
Ale důvod, proč si dopis nechával, ležel až v rozloučení. Od Angusovy smrti jsem neměla nikoho bližšího než Tebe. Děkuji Ti a prosím Tě za odpuštění.
Now the nights are so long, Lord sorrow runs deep
And nothing is worse than a night without sleep
Noc se zdála nekonečná. Pohřeb se měl konat hned další den. Pohřeb je oslava mrtvého, příležitost vyjádřit, jak šťastní jsme byli, že jsme ho znali. Tak proč se mu tak protivila představa, že se zítra účastní posledního rozloučení s Karol Volanovou?
Kdyby se mu aspoň povedlo usnout. Kdyby měl jistotu, že se může ponořit do hlubokého spánku beze snů a nabrat sílu na příští den. Jenomže zatímco včera spal, ona zemřela. Bál se, že když usne dnes, stane se něco strašlivého. Bál se, že když usne, bude mít sny.
I'll walk out alone and look at the sky
Too empty to sing, too lonesome to cry
Nakonec se zvedl a vyšel do noci. Měsíc, který si zavolal jeho Karol, pořád svítil na obloze. Prošel vsí až na místo, kde ji našli. Zvedl tvář k nebi a pocítil stejné volání, na které Karol minulé noci odpověděla.
Odpověděl také. V duchu prosil smrt, aby přišla a vzala si ho.
Ale nic se nestalo.
Nikdy nebyl tak šťastný jako Karol. Nemohl ani na chvilku prožít šťastnou lásku, nikdo mu nepoložil do náručí jeho dítě, stal se dobrovolným vyhnancem, to všechno pro ni. A teď, když byla pryč, stal se z něj nejprázdnější a nejosamělejší člověk na světě. Neměl proč žít, ale ani neměl proč zemřít.
Padl na kolena a zabořil obličej do trávy.
Na tváři ho chladily kapky rosy. Nahrazovala mu slzy, které už v sobě nebyl schopen najít.