Seděla jsem s Lucií a Michaelem u konvice Lianemu a probírala směr naší cesty. Měli jsme jet tajně, jen v šesti lidech a navštívit jednotlivé vévodství. Tahle chvíle mi připomínala čajové dýchánky u nás doma, s lidmi, které jsem už dlouho neviděla. Kdo ví, jaké to bude, až se vrátím. Navždy mi budou chybět lidé, co jsem tady poznala. A nejvíc Damián.
Měla to být jejich svatební cesta, na které poznají území, kterému budou později vládnout. Kromě nich měli jet dva komorníci, já a Damián. Půl roku s ním skoro o samotě. To může být opojné jako šálek zeleného čaje.