Na poličce
panenka bledá.
Prach na ni sedá,
bez milence… Jako nahá.
Stále, zas a znova,
tančí stejný tanec pohledů a slov.
A ten tanec je touha
němá. Nepohne se o jediný krok.
Daleko či blízko,
panenka je svému cíly.
Nepozná dobrý úmysl ni dílo,
sama v této kratochvíli.
Dětské ruce,
dlaně tajných snů,
nevyřčených přece,
zahnaných do koutů.
Objímají,
nedotknou se.
Zachvívají,
pustí k řece.
Pustí k vodě,
nesplněných slibů,
Černé řece,
Všech pohanů.
Panenka roní slzy, krvavé.
V porcelán ztvrdne křehké srdce její.
Sny jsou provazy řezavé,
Panenky, bez nadějí…