Frundorův odlet

Nad zemí, vzdálenou,

osamělý dráček teskní.

I když ho k sobě zvou,

on už k lidem, více nesmí…

Sotva spatří, zámek krásný,

rodu králů patřící,

slza z oka se mu skoulí,

slza jasná, zářící…

Jeden pohled, už se chvěje,

jak v podzimním chladném vánku.

Kdysi symbol naděje,

dnes mu temný, brání spánku.

Sám jen hledá cestu spásnou,

pro lidi, i srdce své.

V noci temné hvězdu jasnou,

Jedno srdce rozumné…

Nad zemí, nádhernou,

modrý mrak se tiše zvedá

a jen stesk někde v něm,

někde hluboko v něm, v duši hlodá.

Stačí ohlédnout se zpátky,

co ho čeká, neví sám.

Neuvěří v zázraky.

Nikdy nevrátí se tam…