Kopyta duní,
hrdě vztyčená hlava je tvá.
V srdci studí,
tvůj slib, že vrátíš se k nám.
Hlas tvůj slyším stále, princi můj.
Králi náš!
Do války se ženeš, tak jen stůj…
Vždyť lásku svou zde máš!
Srdce volá,
oči pláčí.
Ústa němá,
nepostačí…
Kletba stará,
temný stín.
Náruč prázdná,
čekáním.
Tak dlaň svírá pergamen,
který své sestře dal.
Princův z lásky, testament,
a spolu s ním i strach.
Nepohladí víc už líce bledé,
nespatří rty chvějící…
V šatech z látky jemné,
u okna stojící.
Ruka prince klesá,
rudý květ vykvet už.
Srdce nepřátel plesá,
Čas zastavit měl nůž.
Oči zas otvírá, panenka.
Čas kráčet dál, se pokouší.
Má jít s ním i princezna?
Kdo pošeptá jí do uší…?
Že ještě žít, svůj smysl má…