Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=pribehy-neobycejnych-lidi/kupec  •  Vydáno: 4.10.2016 20:26  •  Autor: Eillen

Kupec

Nedá se říct, že by šlo o povídku. Spíše o takové zamyšlení se nad tím, kdo je to vlastně hrdina a jak i obyčejný člověk je vlastně neobyčejným. Záleží vždy jen na úhlu pohledu. A teď máte možnost se podívat z mého úhlu.

Kupec

 

Každý příběh by měl mít svého hrdinu, svůj děj. Alespoň to se tvrdí. Ale každý prožitý život je příběhem sám o sobě. I když se někdy může zdát, že nebyl ničím důležitý. Upřímně? Zastávám názor, že každý život je důležitý.

Vezměte si například Frederika Dougse. Kdyby na Caointiorn nežárlil, nemusel by se ten příběh jmenovat Nepoznané proroctví. Nebylo by třeba povolávat Lenku z jejího světa. Frederik si možná připadal neužitečný. A přesto to byl on, kdo určil, kam se bude ubírat chod dějin.

Dalším příkladem je kupec. Mohli byste říct, že jeho jméno je nepodstatné. A jak byste se mýlili.

Jeho život by se dal shrnout v kostce. Dětství strávil v lesích a domů se vracel celý zablácený. V dospělosti převzal po otci živnost. Nikdy se neoženil a zemřel sám. Přijde vám to jako život hrdiny? Určitě ne. Ale možná změníte názor, když vám popíšu jeden den v jeho životě. Den, kdy svým rozhodnutím spustil lavinu událostí.

Toho nedělního rána, tak jako každý týden, naložil povoz jídlem, které za předchozích šest dní neprodal. Zvadlé saláty, vyschlá jablka, lehce černající mrkve. Mohl by je vyhodit. Normální lidé by to nejedli. Ale on znal místo, kde i plesnivějící cibuli považovali za lahůdku.

A tak ráno za rozbřesku vstal, zapřáhl koně a vydal se vstříc Telmiru. Trvalo čtvrt dne, než tam dojel. A když projel branou, opět pochopil, že dělá dobře. Přivítala ho skupina usmívajících se žen. Čekali, až jim rozdá, co přivezl. Moc dobře si pamatoval, jak to vypadalo, když přijel poprvé. Hladovějící dav se pral o každičké sousto. Postupně pochopili, že se bude stále vracet a dokázali poklidně čekat.

Ten den byl jako každý jiný. Alespoň zpočátku. Když kupec rozdal poslední zakrslé jablíčko, chystal se nasednout a odjet zpět domů. Už měl v rukou otěže, když si všiml v postranní uličce něčeho zvláštního. Seskočil na zem a rychlým krokem se vydal zjistit, co se děje.

Rozzuřený dav obkličoval nějakou dívku. Nejdřív nechápal, co se to děje, ale pak si všiml jejích vlasů. Byly krvavě rudé. Tím se všechno vysvětlovalo. Lidé v tomto městě měli právo na nenávist. I po tolika letech. Neustále platili za minulost a konečně měli možnost se pomstít. Když jeho myšlenky došly ke slovu pomsta, zachvěl se. Právo na pomstu? Má někdo právo na pomstu? Na spravedlnost možná, ale mstít se? Kupci se to nelíbilo a tak zakročil. Vytrhl dívku z běsnícího davu a odvezl ji pryč z města.

Cestou si však uvědomil, co provedl. Nemohl ji dovézt domů. Byl obyčejným kupcem, a kdyby ho viděli v její přítomnosti, vyhnali by ho. V lepším případě. Na jeho barvě vlasů by v tu chvíli nezáleželo. Vysadil ji tedy uprostřed ničeho. Odjel zpět do svého domova a nikdy se neohlédl.

Pokud znáte Lenčin příběh, určitě již víte, o kterém kupci je tu řeč. Jeho jméno je Teo Resea. A byl to on, kdo svým soucitem nevědomky napomohl rodu Clemens k návratu z ústraní.