Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-8  •  Vydáno: 26.10.2016 23:19  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 8

Další kapitola, kdy se děj pohne trošku (ale jen trošičku) kupředu. Oproti původní verzi tu Barbora není nevinná světice a Trivetovo svědomí dostalo nový hlas.

8. Žár

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Lidé z Hůrky se postavili za svá práva a pohled na ně byl úžasný. Musela jsem se smát, když i ti nejmenší špunti, kteří si na školu ještě pár let počkají, vřeštěli radostí z vítězství, a srdce mi přetékalo vděčností, když jsem se dívala na pobavené úsměvy tátů, kteří svoje prcky zvedali na ramena.

„Barboro!“ zavolal na mě Trivet. Otočila jsem a zjistila jsem, že stojí ve dveřích chrámu a mává na mě, abych šla dovnitř. „Jdeme sepsat tu smlouvu.“

„Já?“ vyhrkla jsem a začala jsem se otáčet, abych v davu našla starostu Ladora.

„Jasně, že ty,“ poplácal mě někdo po rameni a já zjistila, že je to hledaný starosta. „Tys to celé začala.“

Pak ještě ke všemu začal tleskat a tak jsem ve dveřích zmizela za hromového aplausu. Samozřejmě jsem tou dobou byla rudá jako rajče a tak jsem byla vděčná za společnost jen Triveta a otce Eduarda. Odebrali jsme se do knězovy pracovny, kde on a Trivet začali pracovat na formulaci smlouvy. Naštěstí hlasy pod okny byly dost zřetelné na to, aby otci Eduardovi připomínaly, že si nemá vyskakovat.

O právnických dokumentech jsem nevěděla zhola nic a tak jsem smlouvu nechala na nich. Věřila jsem Trivetovi, že dá pozor, aby nás kněz nepodvedl. Nudila jsem se a prohlížela jsem si věci v pracovně. Když jsem ale zvedla těžítko ve tvaru leknínu, abych se na něj podívala zblízka, hromádka dokumentů pod ním se sesypala na zem.

„Omlouvám se,“ pípla jsem, ale otec Eduard zrovna debatoval s Trivetem o nějaké formulaci a nevšímal si mě. Sehnula jsem se, abych papíry posbírala, ale než jsem je vrátila zpátky, zarazila jsem se. Do oka mě udeřila věta na vrchním dopise.

Pravděpodobně pošle Triveta Veilla...

Vrhla jsem kradmý pohled po knězi a pak jsem udělala něco, co by mě jinak v životě nenapadlo. Zastrčila jsem dopis do kapsy. Už když jsem ostatní papíry vracela, cítila jsem se provinile, ale musela jsem se dozvědět, proč si hůrecký kněz s někým dopisuje o Trivetovi. Koneckonců to mohlo být důležité, nebo ne?

Za chvíli se objevil starosta, přečetl si a schválil smlouvu, a spolu s Trivetem, otcem Eduardem a mnou ji podepsal. Jásot a oslavy se už dostaly do každého zákoutí vesnice. Hostinský vyvalil sud vína a začala hrát hudba. Byla jsem středem pozornosti a neměla jsem šanci se na chvilku vytratit a přečíst si ten ukradený papír.

Než jsem se nadála, někdo mi vrazil do ruky pohár vína a vzápětí už Rinor vyvolával přípitek a já se nemohla nenapít. Pak si se mnou chtěl ťuknout každý a to na mě, známou muší váhu, začínalo být trochu moc. Ivar začal hrát na housle a vesničané se dali do tance. Rozjásaný Rinor mě popadl za ruce a táhl mě do kola, kde jsem měla co dělat, abych držela krok. Vířila jsem, šla jsem od tanečníka k tanečníkovi, až jsem nějak skončila v náručí Trivetovi.

Dívala jsem se mu do očí a znovu jsem si uvědomovala, jak přitažlivý muž to je. Pohledem jsem zavadila o jeho rty, o kterých jsem za posledních pár dní tak často snila. Snít se přece může i o ženatém, ne?

Naklonil se blíž, ale v tu chvíli do nás někdo vrazil a on si mě přitáhl k sobě, aby mě ochránil před pádem. Zaťala jsem prsty do jeho košile, abych neztratila rovnováhu, a ucítila jsem, jak mu buší srdce. Stačilo by tak málo, jen zvednout hlavu, stoupnout si trochu na špičky a cítit ty vysněné rty na svých. Nebránil by se, chtěl to taky, to jsem mu viděla na očích.

Jenže já ho pustila a poodstoupila jsem, i když to bylo jako skočit do bezedné černé propasti.

„Jste ženatý,“ řekla jsem.

„Vyhodila mě z domu,“ odvětil.

Mému zmatenému mozku chvíli trvalo, než mi došlo, co to znamená, a najednou jeho chování dávalo dokonalý smysl. „To-to nejde,“ vykoktala jsem. „Ne vy dva. Ne po tom všem. Co by vás dva mohlo rozdělit, když jste toho tolik zvládli?“

„Život v míru,“ pokrčil Trivet s hořkým úsměvem rameny. „Nemluv o ní,“ dodal a natáhl ke mně ruce. „Chci na ni zapomenout, alespoň pro dnešek. Zítra ráno pojedu dál, do Oradomu, ale dnes, tady... dovol mi nebýt královým prvním rádcem a manželem jeho sestry. Dovol mi žít jen tím, co je teď a tady... Tebou...“

„Takže o mě vůbec nejde?“ Do očí se mi draly slzy vzteku a ponížení. „Jsem jen náhodná holka, co vám má pomoct zapomenout na trápení? Tak málo si mě vážíte? Jestli takhle jednáte s každou, tak se Margaritě nedivím.“

Stáhl se, jako bych ho bodla, a z jeho tváře vyprchala krev. To jsem přepískla, uvědomila jsem si a polil mě studený pot. To si nemůžu dávat pozor na jazyk? Tohle byla podpásovka, a hnusná. Sakra, Báro, zapni někdy mozek dřív než hlasivky!

„Omlou...“

„Zítra odjíždím,“ přerušil mě tvrdě. Jeho hlas studil jako led. „Nemusíte se chodit loučit.“

Pak odešel a nechal mě tam stát s tvářemi zrudlými hanbou a slzami v očích.

***

Trivet zamířil na skálu nad řekou a bylo mu jedno, že ve stavu, v jakém je, může spadnout do řeky a utopit se.

Ne vy dva. Ne po tom všem.

To si očividně mysleli všichni. Vypadalo to, že pokud se pár dá dohromady za vypjaté situace, ztrácí tím právo na rozchod. A při tom byl mír o tolik těžší než válka. Ve válce člověk dělal, co musel, aby porazil nepřítele. V míru nebylo proti komu bojovat a Trivet zjistil, že najedou neví, co má dělat. Proto se tak nadšeně vrhl do řešení tristenolské krize – tomu rozuměl a upřímně, celá tristenolská šlechta dohromady ho děsila méně než Margaritiny zamračené nálady.

Občas někdo potřebuje pomoc.

Pomohl by jí, udělal by pro ni cokoliv, jen kdyby věděl co.

Sebral ze země kámen a vši silou jím mrštil do řeky. Díky vínu, které stihl vypít, zavrávoral, ale neupadl. Krev v něm bouřila a dostával vztek na celý svět, především na ženy.

Jste ženatý.

Kdo si o sobě myslí, že je, tahle tristenolská tulačka? Jen tak si přitancuje přes hranice, začne dělat problémy a čeká, že jí všichni padnou k nohám? Měla by mu skočit kolem krku a být mu vděčná, že se vůbec zabýval jejím sporem, natož že jí projevil přízeň.

Přejel si prsty po rtech. Jako by na nich cítil polibek, který se nikdy nestal.

Zbláznil ses? ozval se v něm hlas svědomí. Zněl podezřele jako Lenka. Začínáš znít jako Niman. To jsi to dopracoval! Co kdyby to bylo tak, že jsi opustil manželku a dceru a teď se ze zoufalství snažíš dostat do postele první ucházející osobu ženského pohlaví, která ti přišla do cesty?

Zajel si prsty do vlasů a ze rtů mu uniklo tiché zaúpění. Margarita byla jako trn, zaryla se mu pod kůži už kdysi dávno v Talronu a on se jí nedokázal zbavit. Začínalo se ho zmocňovat děsivé tušení, že to ani nikdy nedokáže.

Že ať bude dělat cokoliv, půjde kamkoliv, bude s kýmkoliv, vždycky, až do konce svých dní, bude milovat Margaritu Elatu.