Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-10  •  Vydáno: 2.11.2016 22:03  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 10

Cesta zpátky - Kapitola 10Trivet se v minulé kapitole dozvěděl, že v Tristenolu někdo nechce, aby jim tam překážel. Z čehož si přirozeně odvodí, že by tam měl co nejrychleji dojet a začít vyšetřovat. Nějakou dobu budou teď Barbořiny části trochu vyplňovací, příběh se minimálně v téhle kapitole soustředí především na Trivetovy eskapády. A na obranu jedné malé modré šupinaté bestie musím říct, že dotyčná bestie má poměrně přísné rozkazy od Dračí rady co se týče pomoci Barboře. Tak na něj nebuďte moc přísní.

10. Severák

Vykradla jsem se z hospody kolem mírně překvapené Liny, která šla nejspíš za hospodského Tamarou. Nevšímala jsem si jí, snažila jsem se odkrást někam, kde nikdo neuvidí moje slzy. Chtěla jsem mu přece pomoct! Nemohl teď jet do Tristenolu, když tam chystali jeho zatčení nebo vraždu, nebo co v tom dopise vlastně mysleli. Snažím se mu pomoct a on mi vyhrožuje, že mě dá vyvést.

Barboro, tady jsi! Kareena tě sháněla!“ zavolal na mě Kreion a já jsem se odplížila do domu za kovárnou jako spráskaný pes.

Kareena, která na mě od incidentu s otcem Eduardem byla milejší než dřív, mi nevynadala, že se někde flákám, jen mě poslala nakrmit zvířata. Tak jsem popadla zbytky pro prase a ošatku se zrním a vydala jsem se na zadní dvorek. Už jsem dala praseti a skoro rozházela všechno zrní, když jsem uslyšela dusot kopyt. Vykoukla jsem na hlavní cestu právě včas, abych viděla, jak Trivet žene koně tryskem směrem k tristenolským hranicím.

Upustila jsem ošatku mezi slepice, které s pohoršeným kdákáním utekly, jen aby se za chvilku vrátily a pustily se do zrní. To už jsem ale běžela do hostince. Tamara právě zametala v lokále.

Kam jel pan Veill?“ vyhrkla jsem.

Tamara pokrčila rameny. „Sbalil si všechny věci. Myslím, že říkal, že jede vyjednávat do Tristenolu.“

Zaúpěla jsem a vyběhla jsem do jeho pokoje. Vypadalo to tam, že ho Trivet opustil ve spěchu, ale dopis otce Eduarda jsem nikde nenašla. Snad si ho přečetl, ale proč by pak jezdil? Chtěl snad umřít?

Frundore!“ vykřikla jsem. „Vylez!“

Objevil se na stole, ocas stočený kolem těla a zvědavě mě pozoroval.

Zastav ho,“ prosila jsem ho. „Nenech ho zabít.“

To není v mojí moci,“ zavrtěl dráček hlavou.

Aspoň varuj Creagana. Třeba ten stihne něco udělat, než bude z Triveta mrtvola!“ panikařila jsem dál.

Ani to nemůžu.“

Tak na co tu sakra jsi? Abys to všechno sledoval a seděl si u toho na ocase?“ vyjela jsem na něj a pak jsem se sesunula na podlahu, protože už jsem pláč dál nedokázala zadržovat. Dusila jsem se vzlyky a Frundor dál seděl a jen mě pozoroval se smutkem v očích.

Osud se blíží,“ pronesl záhadně.

Nech toho! Mlč! Když nehodláš něco dělat, tak aspoň buď zticha!“ okřikla jsem ho.

Po chvíli se mi podařilo ovládnout se a i když jsem měla oči pořád zarudlé a opuchlé, přestaly mi téct slzy. Vstala jsem se a podívala jsem se na Frundora.

Takže mi nehodláš pomoct?“ zeptala jsem se naposledy.

Frundor se jen zatvářil zahanbeně a zmizel.

Fajn,“ pronesla jsem. Věděla jsem, že mě slyší. „Pomůžu si sama.“

Oprášila jsem si kolena a vydala jsem se hledat něco na psaní. Určitě nebude těžké najít někoho, kdo bude mít cestu do Telmiru a doručí dopis.

 

***

 

Kolem poledne druhého dne Trivet dorazil do Oradomu a ohlásil se v paláci. Vévoda Waldemar Dauth, který měl vést vyjednávání za stranu princezny Rosalie, byl v Oradomu už dva týdny, zatímco vévoda Colin Gorlan, který kdesi schovával prince Simeona, přijel asi ve stejnou dobu jako Trivet. To mělo za následek to, že v paláci panoval ruch a shon, jak se služebnictvo snažilo ubytovat celou vévodskou družinu.

Trivet toho využil a vypravil se na průzkumy. Nevěděl, co přesně hledá, takže se potuloval chodbami paláce a doufal, že narazí na nějakou stopu. Jediné, na co narazil, byl asi desetiletý kluk, který ho přistihl, jak nakukuje do pokoje vévodkyně Ilary.

Co tu děláte?“ zeptal se kluk.

Do toho ti nic není,“ odsekl Trivet.

Slídíte,“ usoudil kluk. „Tady jste ale špatně. Každý ví, že všechno zajímavé je ve sklepení.“

Trivet se na něj ze zájmem podíval. „A co bych našel tady ve sklepení?“

Nevím, ale ostatní panoši tvrdí, že vévoda Waldemar tam chodí skoro denně. Jeden z nich říkal, že tam schovává šílenou bývalou manželku. Kdyby tam byly jenom krysy, tak by tam nechodil tak často, ne?“ prohlásil kluk s neotřesitelnou logikou.

Ne, jenom krysy tam nebudou, pomyslel si Trivet a vzpomněl si na dopis, kde se mluvilo o zajatci, který dokáže najít korunu Trista Velikého. Vévoda Waldemar byl přítelem hraběte z Oradomu, jistě by mohl využívat i jeho vězení.

Nejste vy ten vévoda z Aldormy?“ zeptal se kluk.

To jsem. Jak se jmenuješ ty?“ opáčil Trivet.

Sidus, podle toho aldormského krále. Ale říkají mi Sid.“

Díky, Side,“ kývl na něj a vydal se chodbou pryč.

Počkejte, nechcete tam jít, že ne?“ vykřikl Sid.

A proč ne?“ usmál se Trivet povzbudivě. Sice tušil, že výprava do sklepa je nebezpečná, ale nechtěl to před chlapcem dát najevo.

Co když vás tam vévoda najde?“

Pak budeš muset celý Tristenol asi zachránit ty,“ poškádlil ho Trivet. Chtěl tím rozhovor odlehčit, ale Sid vypadal ještě vyděšeněji. „Neboj,“ dodal, „bude to dobré.“

To říkají všichni,“ pípnul Sid. „A nikdy není.“

Dobře,“ slitoval se Trivet a rozhodl se pro milosrdnou lež. „Tak tam nepůjdu.“

Sid vypadal, že mu spadl kámen ze srdce a nechal ho odejít. Trivet opustil palác a začal hledat vstup do sklepa. Nakonec ho našel na dvorku u kuchyně. Dveře byly nenápadně umístěné, takže umožňovaly komukoliv přicházet a odcházet, aniž by upoutal velkou pozornost. Dokonalé pro návštěvy tajemného zajatce. Dokonce se ani nezamykaly a Trivet toho rovnou využil a vstoupil. Nejdřív našel jen zásoby pro kuchyň a stáje a harampádí, jaké se hromadí v každém sklepě. Po nějaké době se mu povedlo objevit místnost, ze které nevedly žádné dveře dál. Přesto byl prach u zadní stěny podivně umetený, jako by tam někdo opakovaně něco táhl po podlaze. Zrovna se rozhlížel, jestli nenajde nějaké další stopy, když mu na rameno dopadla těžká ruka.

Otočil se a zjistil, že zírá do tváře obrovskému muži v barvách vévody Waldemara. Za ním stál další muž ve stejných barvách a pak ještě jeden, drobnější a starší, v přepychovém oblečení.

Trivet v duchu zanadával. „Vévoda Waldemar?“ zeptal se zkusmo.

Právě ten,“ potvrdil starší muž. „A vy musíte být Trivet Veill, vévoda dramonský. Hoši, když pan vévoda chce vidět, co se schovává ve sklepě, tak mu to ukážeme.“

Jeden z „hochů“ Triveta popadl za ramena. Trivet se pokusil bojovat, ale muž měl sílu jako býk a zkroutil mu ruku za zády, až vykřikl bolestí. Druhý sluha mu přehodil kolem krku smyčku z provazu a utáhl ji. Trivet s nimi i přes bolest zápasil, ale z nedostatku vzduchu se mu začalo dělat mdlo a brzy jen klečel na zemi a lapal po dechu. Sluha pak smyčku povolil a nechal mu ji kolem krku, připravený ji znovu utáhnout.

Tak co, pane vévodo?“ zeptal se Waldemar. „Půjdete s námi?“

Trivet se zmohl jen na přikývnutí. Neměl šanci se proti nim ubránit. Druhý sluha odstrčil kolovrat, který stál u zdi, za kterým se skrývala klíčová dírka. Odemkl, otevřel těžké dveře maskované jako stěna a odhalil tmavou chodbu, která musela vést pod nejstarší části paláce. Jeden ze sluhů škubl za provaz kolem Trivetova krku, aby ho donutil vstát, a táhl ho chodbou jako kozu na jatka. Po nějaké době prošli přes bytelnou mříž a dospěli do místa, které muselo být bezpochyby tajným oradomským vězením. Do cel, oddělených od chodby jen mřížemi, dopadalo maličkými okny u stropu bledé světlo. Jak Triveta vedli, viděl, že všechny jsou prázdné. Až v té poslední někdo ležel.

Otevřeli a postrčili Triveta dovnitř. Postava na zemi se odsunula až ke stěně. Když sluhové vzali do ruky těžký železný řetěz, začal se Trivet znovu prát. Jeho pokusy ale rychle uťala smyčka, která se mu opět zadrhla kolem krku. Uvolnili ji až poté, co ho připoutali za kotník ke zdi.

Teď nemám čas, musím jít oficiálně uvítat Colina Gorlana. Takže, pane vévodo dramonský, s vámi si promluvím ve vhodnější dobu. A ty,“ otočil se ke druhému vězni a pokynul jednomu ze sluhů. Ten postavu nakopl, až zavyla bolestí. „Budeš mluvit? Stačí mi říct, kde je, a pošlu ti sem léčitele.“

Uzlíček u zdi jen zavrtěl hlavou.

Jak myslíš,“ pokrčil Waldemar rameny. „Jdeme, hoši.“

Když jejich kroky v chodbě dozněly, druhý vězeň zvedl hlavu a Trivet uviděl, že je to muž přibližně v jeho věku. Tvář měl pobledlou a orosenou potem, s kruhy pod očima, ale působil spíš vyčerpaně než vyděšeně. Odhrnul si kudrnaté hnědé vlasy z obličeje a bedlivě si Triveta prohlédl.

Vévoda dramonský? Takže vy jste Trivet Veill? A poslal vás sem král Creagan? To jste tomu dal, nechat se takhle zavřít,“ poznamenal. Hlas měl pořád trochu zakalený bolestí.

A vy jste kdo?“ Po škrcení Triveta každé slovo bolelo a spíš sípal než mluvil.

V současné době král oradomského vězení. Ale předtím jsem byl synem Luthomara Nimana. Jmenuji se Ryko Niman.“

 

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde