Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-11  •  Vydáno: 8.11.2016 22:16  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 11

Cesta zpátky - Kapitola 11 Jak název kapitoly napovídá, konečně dojde na oheň. Nejvíc překopávaná kapitola povídky, tak doufám, že tam nezůstaly nějaké blbosti. Těšte se na bližší seznámení s Rykem.

11. Nebezpečí požárů

Další dva dny jsem se snažila soustředit na práci. Ve vesnici zůstal dům, který lidé postavili pro společnou práci ještě v době, kdy Hůrku vedla Margarita. Lina a Rinor přišli s nápadem ho trochu upravit a udělat z něj školu. Souhlasila jsem se, ale kdykoliv mi vykládali o nových plánech, každou chvíli jsem se přistihla, jak myslím na Triveta. Kde zrovna je, co se s ním děje, jestli je v pořádku. Jestli se můj dopis dostal ke Creaganovi a co se bude dít dál. A někde mezi tím jsem přemítala, jestli jsem pro Triveta znamenala jen někoho, s kým mohl na chvíli zapomenout, nebo jestli jsem pro něj mohla být něco víc. Připadala jsem si jako poslední puberťačka, když jsem v takové chvíli myslela na to, jestli se mu líbím, ale nemohla jsem si pomoct. Já jsem ho měla ráda ještě dávno předtím, než jsem zjistila, že Aldorma je skutečná, a když jsem se s ním setkala naživo, propadla jsem mu úplně. Bylo hloupé doufat, že mu nejsem úplně lhostejná?

Barboro, vnímáš?“ ozvala se Lina a já se musela probrat ze zamyšlení. Zrovna jsem s ní a Rinorem seděla v sadu, vyučování už skončilo a my jsme plánovali naši školu.

Promiň, co jsi říkala?“ usmála jsem se omluvně.

Že ze začátku budeme muset sedět na zemi, ale když seženeme dřevo, Rinor a Alek, ten truhlářův učedník, nám časem vyrobí lavice,“ zopakovala Lina vyčítavě.

To je paráda. Kde seženeme to dřevo?“ pokusila jsem se o konstruktivní příspěvek do debaty.

O to právě jde,“ prohlásil Rinor. „Budeme muset přemluvit pár mužů z vesnice, aby nám pomohli.“

To by nemělo být tak těžké, ne? Všichni jsou pro školu,“ pokrčila jsem rameny.

Rinor a Lina začali vypočítávat, kdo všechno by mohl být ochotný přiložit ruku k dílu, a já jsem nechala myšlenky volně plynout.

Barboro!“ zaúpěla po chvíli Lina a já jsem překvapeně zvedla hlavu. Vůbec jsem si nevšimla, že na mě mluví. „Co je s tebou?“

Taková je od té doby, co odjel Trivet,“ zabručel Rinor. „Asi jí chybí.“

To není pravda,“ zalhala jsem a vzápětí jsem ze sebe sypala celý příběh s dopisem. „Poslala jsem do Wildaranu po jednom kupci dopis, tak doufám, že s tím něco provedou,“ zakončila jsem své vyprávění.

A co myslíš, že udělají?“ vyptávala se Lina s očima navrch hlavy.

Já nevím. Zastaví ho? Pošlou za ním někoho jako zálohu?“ Právě proto, že jsem nevěděla, co by se mělo dělat, jsem psala Creaganovi.

Nemůžou mu ublížit,“ uvažoval Rinor. „Váže je ta smlouva.“

Jaká smlouva?“ zvedla jsem hlavu.

Pokud by někdo z Aldormy prolil na rozkaz svého pána krev nevinného Tristenolana nebo naopak, obě země budou navždy rozděleny ohněm, který je nakonec obě stráví. Všichni tady o tom víme, proto se Tristenol nikdy nevměšoval do našich záležitostí, když vládu přebral Loqar Niman,“ vykládala Lina. „Ta smlouva se ale vztahuje jen na to, když ho zabijou. Mučit ho můžou“

To není pravda, nemusí to znamenat jenom smrt, mohli tím myslet i zranění,“ hádal se s ní Rinor.

Když se řekne prolít krev, většinou se tím myslí zabít,“ namítala Lina, čímž začala diskuze, během které na mě pozapomněli.

Jenže mě napadalo tolik způsobů, jak někomu ublížit bez krvácení, že se mi z toho zvedal žaludek. Uvažovala jsem, jestli za to můžu já. Kdybych se s ním nepohádala, dal by se přesvědčit, aby počkal? Kdybych s ním ten večer zůstala, odjel by ráno jako by ho honili psi pekelní?

Zajela jsem si prsty do vlasů a potlačila jsem zaúpění.

Jestli se mu něco stane, bude to moje vina?

 

***

 

Takže, Ryko,“ začal Trivet a trochu si odkašlal, aby ulevil pořád bolavému krku, „jak ses sem vlastně dostal?“

To jste v té schované vesnici úplně zakrněli?“ odfrkl si Ryko. „Můj otec byl poslední, u koho byla spatřená Tristova koruna. Já jsem byl jeho důvěrník. Waldemar Dauth chce tu korunu pro svou snachu, princeznu Rosalii. Takže jak myslíš, že jsem se sem dostal?“

A víš, kde ta koruna je?“ pokračoval Trivet.

Samozřejmě,“ ušklíbl se Ryko. „Ale jestli si myslíš, že ti to řeknu, tak musíš být padlý na hlavu.“

Koruna přece ještě neznamená, že se někdo stane vládcem. Na to musí mít podporu lidu a šlechty, ne jenom pitomý bronzový kroužek,“ namítl Trivet.

Ryko zavrtěl hlavou. „Vůbec to nechápeš. V očích celého Tristenolu je pravým králem jen a pouze ten, kdo byl korunovaný tím pitomým bronzovým kroužkem. Říká se, že Tristovu korunu dokáže nosit jen jeho vyvolený následník a každého jiného popálí. Jakmile bude sedět na kudrnách princezny Rosalie, bude to znamenat, že osud si přeje na trůnu ji, a přetáhne to na její stranu většinu lidu. Jistě, že Aldorma si to nedovede představit, když tam během šesti generací stihla třikrát vystřídat vládnoucí dynastie a to během sto padesáti let. Předpokládám, že u vás symboly vlády nemají cenu, leda by to byla větrná korouhvička.“

Trivet by už po Rykovi nejraději skočil, kdyby nebyli oba přikovaní. „A komu bys v tom případě chtěl tu vaší slávu nasadit?“ odsekl.

Trůn patří princi Simeonovi. Pokud vím, je to docela šikovný kluk, kdyby se mu dala příležitost, mohl by z něj časem být dobrý král,“ pokrčil Ryko rameny. „Na druhou stranu,“ natáhl ruku a zachrastil řetězem, který se táhl od kruhu ve zdi k jeho kotníku, „na tom, co chci já, teď moc nezáleží.“

Když spojíme síly...“ začal Trivet, ale Ryko ho přerušil:

Tys to ještě nepochopil? Oba dva tu umřeme. Waldemar Dauth nás nenechá jen tak odejít. Já budu žít, dokud se bude shánět po té koruně. Ty pro něj máš cenu, dokud nezjistí, jaké je rozložení sil krále Creagana, protože jakmile upevní pozici tady, půjde po Aldormě. Ale až nás nebude potřebovat... Smiř se s tím, tyhle čtyři stěny jsou tvůj zbytek života.“

Trivet cítil, jak ho svírá ledová hrůza. Jestli tu umře, už nikdy neuvidí Margaritu a Valerii, neřekne jim... Co vlastně? Co by jim řekl, kdyby mohl?

Jeho přemítání přerušil návrat Waldemara Dautha a jeho mužů. Když odemykali dveře cely, Trivet vstal. Ryko se nenamáhal, jen se znovu přitiskl ke stěně.

Ryko, ty můžeš přemýšlet nad výhodami spolupráce, teď mě zajímá tady pan vévoda,“ řekl Waldemar. „Co tu děláte?“

Přijel jsem dojednat řešení nástupnické otázky...“

Ale no tak,“ usmál se Waldemar sladce. „A to jste dělal ve sklepení?“

Trivet neodpověděl.

Jak myslíte. Gero, zeptej se pana vévody, proč tu slídil,“ pokynul Waldemar většímu ze sluhů.

Gero si prokřupal prsty a rozpřáhl se.

To nemůžete!“ vykřikl Trivet a Gero zaváhal. „To nevíte o smlouvě Zlatého draka?“

Waldemar vstal a přistoupil až k němu. „Milý pane vévodo, vždyť to jsou pohádky pro děti. Draci a proroctví a dívky z jiných světů a já nevím, co ještě! Kdo by tomu v dnešní době věřil? Zlato a odvaha, tak si člověk získá trůn, ne pomocí ještěrky a bláznivé holky. Bohužel, po cestě krev občas teče, to koneckonců víte. Nebo snad popíráte, že vaše strana zavraždila tady Rykova strýčka? Takže když dovolíte, já jdu naplnit svoje proroctví, které tvrdí, že můj syn usedne na trůn a jakmile bude mít pevně v rukách Tristenol, připojí k němu to vzdorovité vévodství, kde si váš švagr hraje na krále. Taky při tom poteče krev, v tomto případě vaše. Nemyslím, že to Zlatému drakovi bude vadit. Gero, postarej se, aby to pana vévodu bolelo.“

S těmi slovy se Waldemar stáhl do pozadí a Gero v ruce sevřel klíče od cely, které jeho pěsti měly dodat váhu. Trivet se zapřel, připravený se bránit, ale Gerův kumpán mu přidržel ruce za zády.

Gero udeřil.

Jeden z klíčů se Trivetovi zaryl do tváře a roztrhl kůži. Vytryskla krev.

Jedna jediná kapka spadla na zem. Okamžitě vzplála malým plamínkem, asi jako kdyby hořela svíčka. Pak se ten plamínek rozeběhl. Ne že by se šířil. Zdálo se, jako by někdo tu neviditelnou svíčku zvedl do výše pasu a odcházel s ní. Plamínek putoval směrem k Aldormě. Zastavil se na hranicích. Chvíli se nic nedělo.

Pak vzplanul oheň.

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich