Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-14  •  Vydáno: 16.11.2016 19:02  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 14

Cesta zpátky - Kapitola 14Další kapitola. Barbora bez rozloučení definitivně opouští Hůrku a vydává se do Tristenolu. Trivet a Ryko se setkávají s novou postavou. Doufám, že se vám bude líbit.

14. Svítání

Bylo velice brzy ráno a nebe bylo bez mráčku. Moje nejoblíbenější denní doba. Všechno je takové čisté, ještě se nic nestalo. Slunce vypadá, jako by se právě umylo, a vesele se směje na svět. Skoro všichni ještě spí. Žádné nohy nestírají ranní rosu. Je ticho a klid.

Stála jsem na louce za Hůrkou, na stejném místě, kde jsem se v Aldormě objevila poprvé, a čekala na Frundora, jak jsme se večer předtím domluvili. Kdybych neviděla v dálce plápolat oheň, vysloveně bych si to užívala. Takhle jsem se mohla jen rozhlédnout kolem a vzpomenout si na všechny ty hry, které jsem tu hrávala s Korou a ostatními dětmi z vesnice. Na všechny hodiny čtení a psaní a Rinorův vyplazený jazyk při čmárání jeho prvního podpisu. Na zástup otců, připravených bránit právo svých dětí. Na všechno to dobré a krásné, co se v Hůrce stalo.

Uslyšela jsem tlukot křídel. Násilím jsem se donutila přestat myslet na minulost a napřela jsem veškeré své soustředění na to, co mě čeká.

Frundor přistál vedle mě. Beze slova jsem mu vylezla na záda, usadila se mezi dvěma ostny na jeho hřebenu, přitulila se mu ke krku a zavřela jsem oči. Vzlétl a za chvilku mě ovanulo horko, jak jsme přelétli nad ohněm. Nedívala jsem se, znala jsem svůj strach z výšek, a čas jsem odhadovala podle počtu mávnutí křídel. Nakonec jsme s nárazem, který mě málem shodil, přistáli. Sklouzla jsem Frundorovi ze hřbetu.

Stáli jsme na okraji lesa a za obdělanými poli se rozkládalo město. I odtud byl viděl palác na kopci, červené střechy domů, které ho obklopovaly, a doškové střechy v okrajových čtvrtích. Na cestě k městu bylo rušno, lidé z okolí nejspíš šli do města vyřizovat pochůzky. Celá scéna v ranním slunci vypadala pokojně a normálně, jako by nám za zády nehořel věčný oheň.

Půjdeš se mnou?“ obrátila jsem se k Frundorovi.

Zatím ne,“ řekl a než jsem stihla protestovat, dodal: „Kdyby mě teď viděli, mohli by zpanikařit a zbavit se důkazů – a zajatců. Nejdřív najdi Triveta a pak se objevím.“

Jak to mám udělat?“ rozhodila jsem rukama.

Tohle je tvůj plán,“ bránil se Frundor.

Ale to jsem počítala s tím, že budu mít za zadkem draka!“

Jedna malá rada,“ pousmál se, „tvař se, jako bys mě opravdu měla za zády. To udělá dost.“

Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Nikdy jsem neuměla působit sebevědomě, natož mezi lidmi, o kterých jsem věděla, že vězní a mučí Triveta.

Colin Gorlan,“ řekl Frundor nakonec. „Tomu můžeš věřit. Jdi za ním, ten ti pomůže.“

Díky,“ usmála jsem se vděčně. Konečně z něj vypadlo něco konkrétního a užitečného.

Pak jsem se obrátila směrem k Oradomu, potřásla hlavou a vykročila.

 

***

 

Ryko zařval bolestí, jak mu na záda dopadl bič, a Trivet se instinktivně přikrčil.

Vévodovi Waldemarovi začínala docházet trpělivost a uvědomil si, že zničená noha Ryka nerozpovídá. Proto ho teď nechal přivázat za ruce a bičovat. Kdykoliv Ryko ztratil rovnováhu, což bylo skoro při každé ráně, opřel se o zraněnou nohu a způsobil si tím další bolest.

Gero se na chvilku zastavil. Asi už ho bolí ruka, pomyslel si Trivet hořce. Ryko ve svých poutech téměř visel a nasucho dávil. Vévoda Waldemar si netrpělivě poklepával čapkou o stehno.

Víš, Ryko, můžeme s tím přestat,“ prohlásil. „Stačí mi jen říct, kde je ta koruna, a přivedu ti léčitele a pak tě pošlu k bratrovi. Copak nechceš vidět Lesohrad?“

Na zlomek vteřiny zahlédl Trivet v Rykových očích zoufalou touhu. Pokud si pamatoval, Lesohrad a hrabství Šedý les bylo Luthomarovým domovem. Pro Ryka to muselo být jako kdyby Trivetovi nabízeli návrat do Talronu.

Jdi se bodnout,“ procedil Ryko mezi zuby, než musel bojovat s dalším náporem nevolnosti. V jeho hlase ale nezněl ani tak vzdor jako spíš prosba.

Gero se otočil a Trivet se odsunul ještě blíž ke zdi. Nenáviděl se za tu bezděčnou reakci, ale před Rykem byl na řadě on a na tvář se mu pořád lepily mokré vlasy poté, co ho topili ve vědru vody.

Jak myslíš,“ odfrkl si vévoda Waldemar zuřivě. „Gero, odvaž ho a jdeme.“

Ryko znovu vykřikl, když mu Gero uvolnil ruce a on dopadl na podlahu. Zůstal tam bez pohnutí ležet a nebýt toho, že prudce oddechoval, byl by si Trivet myslel, že je mrtvý. Vévoda Waldemar a Gero odešli.

Trivet a Ryko si nějakou dobu vychutnávali klid a ticho. To bylo brzy přerušené dalším odemykáním mříží. Jenže místo obvyklých mučitelů vstoupila jen útlá blondýnka v bílé zástěře, která nesla velký tác plný misek a obvazů. Postavila tác na zem a poklekla vedle Ryka. Ten se nehýbal, dokud nenamočila jeden obvaz a nezačala mu čistit rány. Chabě se ji snažil odstrčit, ale v tu chvíli by nepřepral ani kotě.

Držte chvilku,“ vyčetla mu. „Musím to vyčistit.“

Co na tom sejde?“ zabručel Ryko, ale přestal se vzpouzet.

Jestli jim umřete na horečku, tak za to potrestají mě. Pokud opravdu chcete smrt, prosím, ale nerada bych se svezla s vámi,“ odvětila. „Najali mě, abych vás udržela naživu, takže se asi budeme vídat častěji. Já jsem Marysa. Vy dva vím kdo jste.“

Odložila zakrvácenou látku a sáhla po misce s jakousi nazelenalou mastí a začala s ní potírat Rykova záda.

Co to je?“ zeptal se Trivet.

Maková a svízelová mast,“ odpověděla Marysa. „Už je to lepší?“ zeptala se Ryka.

Ten vyčerpaně přikývl. Muselo na něj působit jen to, že se o něj někdo stará, protože pokud Trivet věděl, žádný lék neúčinkoval takhle rychle. Marysa mu pomohla lehnout si pohodlněji a pak mu začala dalším lektvarem mazat koleno.

Proč mu to neřeknete?“ zajímala se.

Nemůžu,“ zamumlal Ryko tak tiše, že ho Trivet sotva slyšel.

To je pitomost,“ zavrtěla hlavou. „Copak na tom záleží? Vévoda si nakonec prosadí svou, koruna nekoruna. Jenom byste si ušetřil spoustu bolesti.“ Ryko neodpověděl a Marysa si povzdechla. „Nemůžu říct, že ta paličatost nemá něco do sebe, ale i mezek se někdy musí podvolit.“ Dokončila ošetřování Ryka, podívala se na tác s léky a pak na Triveta. „Nakázali mi ošetřit jen jeho, ale nikdo vlastně neřekl, že nesmím pomoct i vám,“ řekla nakonec a přesunula se k Trivetovi.

Voda v ranách pálila a Trivet zatínal zuby, aby nevydal ani hlásku. Marysa byla jemná, ale její doteky postrádaly tu zkušenost, kterou cítil vždycky, když ho ošetřoval otec.

Přemluvte ho, ať přestane jančit a řekne mu o té koruně,“ nabádala ho.

Co se změní? Umřeme tak jako tak,“ odvětil Trivet.

Nejspíš,“ přisvědčila Marysa, „ale není smrt jako smrt. Nechci, aby ten mezek zbytečně trpěl.“

Tak běžte za Colinem Gorlanem a přiveďte pomoc,“ navrhl Trivet.

Hořce se zasmála. „Zabili by mě dřív, než bych dořekla větu. Waldemar hlídá každý Gorlanův krok. Tak, a je to,“ dokončila ošetřování Trivetových zad a vstala. Posbírala si věci a vydala se ke dveřím. Než odešla, ještě se ohlédla po Rykovi a smutně se pousmála.

„O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich