Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=vzdy-druhy/vzdy-druhy-kapitola-8  •  Vydáno: 27.8.2016 19:26  •  Autor: Jackie-Decker

Vždy druhý - Kapitola 8

Vždy druhý - Kapitola 8 Tak jsem po dlouhé době napsala další část, tentokrát mnohem kratší než třeba byla ta předchozí. Už se mi dlouho nestalo mít kapitolu na dvě stránky...

Loqar zůstal ve stájích sám. Alespoň si tedy myslel že je sám. co když tomu ale tak není? Čeká ho možná osudové setkání. Jak se mladý panoš zachová?

Ve stájích

 

Nevěděl co si má myslet. Stál ve stájích s kartáčem v ruce. Nechápal to. Čekal by od pana Clemense mnoho věcí, ale ne, jak se zachoval nyní. To nebylo gesto mocného generála, ale povzdech člověka unaveného vším kolem něj i sebou samým. Cítil se zmatený tímto projevem slabosti muže, kterého všichni uznávali a ctili nebo se ho báli... Cítil se zmatený už jen tím, že před ním takovou slabost projevil. Nebo to snad nebyla slabost? Nevěděl…

Generálův kůň nespokojeně zafrkal a zadupal. Loqar couvl. Díval se do očí toho zvířete a viděl v nich jasnou nelibost. Sám necítil nic přívětivějšího. Prvotní údiv vystřídal rostoucí hněv.

„Až vyhřebelcuješ koně, obstarej mu jídlo, bla, bla bla…“ Napodobil co nejsměšněji generálův hlas i postoj. „To určitě!“ Odfrkl si a mrsknul kartáčem o zem. „Nejsem žádný sluha! Ať si ho vyhřebelcuje a obstará sám. Copak tu není nějaký štolba? Proč bych to měl dělat já?!“ Ptal se prázdných stájí a koní v nich. Ostatně jak si uvědomil, to ani neuměl. Vždycky nechával starost o koně sluhům, jen jednou dostal od otce za trest uloženo aby pomáhal ve stájích což ovšem dopadlo dost katastrofálně…

„Třeba pro to, že jsi panoš?“ ozval se odněkud shora chlapecký hlas.

Loqar se polekal. Myslel si, že je ve stájích sám. Nikoho jiného nikde neviděl. Měl být sám. Bylo nepřípustné aby někdo viděl jak se vzteká, nebo si stěžuje. Byl přeci pán. Možná generálův panoš, ale stále syn vévody, dědic Dramonského panství…

Rozhlédl se a uviděl nad sebou na trámu sedět jakéhosi chlapce. Kluka, kterému mohlo být sotva deset let, v černém oděvu panošů i s čelenkou, která k němu příslušela, ostřihaného jako všechna pážata. Shlížel na něho z výšky a usmíval se bezstarostným úsměvem. Loqar cítil jak mu v žilách koluje zloba místo krve. Nenáviděl ho jen za to že tu byl, viděl ho a vůbec si dovolil na něj promluvit.

„Jsem vikomt, abys věděl!“ Odsekl mu. „Měl by ses mi klanět až k zemi a titulovat, pane!“ Tvář měl zrudlou vztekem. „A kdo jsi ty, hm?! Drzý kluku!“ Přistihl se, že přemýšlí čím po něm hodí, protože kartáč mrskl na zem, neměl v ruce nic co by mohl použít a tasit meč se mu nechtělo. Tím se beztak nedalo dost dobře házet

Chlapec na trámu se postavil, čímž se na něho díval z ještě větší výšky, na tváři stále  ten pobavený úšklebek. „Kluku? O co si starší než já? Prej vikomt, to sotva. Myslíš, že jsem hluchej? Jsem slyšel co jste si s generálem řekli.“ Odmlčel se. To už bylo na Loqara moc. Že se k němu generál nechoval dle etikety, to ještě chápal. Skutečně teď byl jeho panoš a po tom co se událo na nádvoří kasáren a co si řekli s otcem, pro něj nebylo jiné cesty, ale že se k němu teď bude každý buranský kluk chovat s takovým despektem a drzostí už si nepředstavoval a snášet nehodlal. Otevřel pusu, že mu něco odsekne, ale chlapec seskočil z trámu, dopadl do dřepu před něj a hbitě se znovu postavil.

„A jmenuji se Daren Halim, abys věděl, třetí syn Barona Ernesta a jsem panoš rytíře Danta, pána na Telingotu.“ Pravil hrdě.

To však byla pro Loqara poslední kapka. Ten kluk, byť třetí syn nějakého barona, tu s ním jednal jako se sobě rovným, nebo dokonce ještě někým horším než je on sám. Tasil meč.

Darenovy oči se rozšířily. V poslední chvíli se skryl za jedním ze sloupů, než by mu Loqar stihl přiložit ostří k hrdlu.

„Co to děláš?!“ ptal se zděšeně. Loqar se však jen ušklíbl poskočil vpřed, vedle sloupu, a učinil výpad. Daren, stále neschopen uvěřit, že se to skutečně děje, se zaklonil až ztratil rovnováhu a přepadl. Ostří meče jej minulo jen tak-tak.

Loqar znovu ovládl svou zbraň a přiskočil k němu, jenže Daren byl stejně hbitý jako on, přetočil se, zvedl ze země kartáč a mrskl jím po svém nechtěném soupeři.

Kartáč zasáhl Loqara do paže kterou se kryl a chlapec sykl bolestí. Mezi tím se Daren již postavil zpět na nohy a zaběhl do kotce s generálovým koněm, aby mohl jako krytí použít dřevěná dvířka.

TY…! Loqar byl rozžhavený do běla. Nedokázal ovládnout svůj vztek. Přiskočil k dvířkům, chytil je za rantl, připravil se bodnout…

„Co se to tu děje?!“ zastavil jej chladný hlas. Ta chvilička zaváhání stála Loqara rovnováhu, když se Daren vzpamatoval a prudce dvířky škubl proti němu.

„Dost!“, znovu promluvil ten muž. Oba se zastavili prakticky v půli pohybu. Ten kdo je zadržel stál ve dveřích do stájí, nižší než Clemens přes to hrdý muž s ostrými rysy ve tváři. Díval se na ně tak přísně jak jen dokázal a nesmlouvavost z něj přímo čišela. Byl to přesně ten pohled, který Loqarovi mrazil krev v žilách u jeho otce.

„Ty,“ ukázal na Loqara, „postav se!“ Chlapec polkl a učinil jak mu rytíř přikázal. V hlavě mu hučelo, nedokázal na nic myslet. „A ty,“ ukázal na Darena, „chci vědět co se tu stalo.“ Daren se po Loqarovi ohlédl jakoby sám sobě dodával odvahy, nebo zvažoval jak se má zachovat.

„Nic můj pane,“ otočil se následně na svého rytíře, „my jsme jen… cvičili…“ Vypravil ze sebe. Loqar se po svém sokovi podíval zcela nechápavě. Co to dělá? Copak on mě neudá? Nechápal. Strach mu svíral hrdlo. Byl rád, že se ho doposud nikdo na nic neptá, protože si nebyl jist zda a jak by odpověděl.

Pan Dantes zaváhal. Oba si je důkladně prohlédl. „Je to pravda?“ zeptal se pak druhého ze zúčastněných.

„A-ano,“ přitakal horlivě skoro jako ustrašený malý kluk. A kde byl teď hněv a vztek?

„Zdá se mi vaše cvičení poněkud jednostranné, pážata.“ Poukázal rytíř na Loqarův jediný tasený meč, který ještě před malým okamžikem ukazoval svou špicí na Darenovu hruď. Jak se mohl přesvědčit jeho svěřenec svou zbraň u sebe ani neměl. Oba chlapci se po sobě podívali. Jejich historka pozbyla důvěryhodnosti. Loqar stěží polkl. Na krku mu naběhla žíla jak byl nervózní. Vlasy mu spadaly do tváře, ale nedokázaly ji zakrýt zcela.

„Čekám na nějaké vysvětlení.“ Připomněl se jim pan Dantes.

„U-urazil mě,“ hlesl Loqar aby tak nabil alespoň zčásti ztracenou hrdost a sebekontrolu. Pohodil hlavou aby odstranil vlasy z čela a narovnal se do celé své výše. Byl přeci v právu, nebo ne? Nepotřeboval aby se ho zastával nějaký drzý panoš, ještě k tomu třetí syn barona, o kterém ani nikdy neslyšel. Daren Halim nebyl oproti němu vlastně nikým, tak proč by neřekl pravdu? Lehký náznak řeči a pohledů těch dvou mu unikl.

„Tak mladý pán byl uražen… Je to tak?“ otočil se na Darena.

„Ne, můj pane, jen… Jen jsme si povídali… Slušně jsem se představil a…“ ohlédl se po Loqarovi stejně nechápavě jako před tím on po něm.

„A?“

Mladý vikomt se tvářil jako by mu zde všechno patřilo. Byl to jeho jediný způsob sebeobrany v takové prekérní situaci.

„A on… Zaútočil, můj pane.“ Dopověděl mladší panoš.

„Tak je to tedy,“ přeměřil si rytíř přísně oba hochy.

„Byl jsem v právu,“ oponoval Loqar samolibě.

„Ne, nebyl!“ snažil se to tvrzení Daren vyvrátit. Jako by to snad potřeboval.

„Dost!“ zahřměl znovu Dantes. „Ty jsi nový panoše Sida Clemense, že?“ zeptal se Loqara přímo a ten přitakal. Snažil se při tom nevypadat jako ropucha, ale příliš se mu to nedařilo.

„Půjdete se mnou,“ rozkázal, „oba!“ dodal, když se po sobě podívali. Rytíř vykročil a jim nezbylo než jej následovat.