Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-18  •  Vydáno: 30.11.2016 23:12  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 18

Cesta zpátky - Kapitola 18 Aby měla Eillen u snídaně co číst :)

18. Slunovrat

Druhý den ráno jsem si od Camilly vypůjčila knížku, posadila jsem se na lavičku na nádvoří u kuchyně a předstírala jsem, že čtu. Doufala jsem, že ta blonďatá služebná tu znovu půjde a že ji budu moct zastavit a vyptat se jí, jestli si ve sklepě něčeho nevšimla. Když jsem ji ale ani po hodině nikde neviděla, začala jsem ztrácet naději. Možná jsem ji nepoznala, na tváře jsem měla vždycky mizernou paměť. Nebo mě ona viděla dřív než já ji a vyhýbá se mi. Jenže jak mohla poznat, že s ní chci mluvit?

Najednou se objevila, alespoň jsem si myslela, že je to ona. Mátlo mě, že na sobě neměla šaty služebné, ale zelený jezdecký úbor. Posadila se na lavičku vedle mě a začala se zouvat. Protože měla šněrovací boty skoro až ke kolenům, zdálo se, že to bude chvíli trvat.

Kamínek,“ řekla hlasitě a usmála se na mě. Pak rychle pokračovala sotva slyšitelným šeptem: „Až budu odcházet, upusťte tu knížku. Jsou ve sklepení. Poslední místnost vlevo, dveře jsou maskované jako část zdi, za kolovratem je klíčová dírka. Nechoďte tam sama a někomu řekněte, kam jste šla a proč.“ Můj výraz musel stát za to, protože ještě sykla: „Pro všechny draky, tvařte se nějak normálně.“

Vyklepala si botu a znovu se obula. Viděla jsem, že se chystá vstávat, a nechala jsem knihu sklouznout na zem. Bezmyšlenkovitě jsem se pro ni shýbla a srazila jsem se čelem s neznámou ženou. Ta protočila oči v sloup a vtiskla mi knihu zpátky do ruky. Společně s ní mi ale dala ještě něco kovového.

Ne že je necháte umřít,“ zašeptala ještě a nahlas dodala: „Tady máte, byla by škoda, kdyby se umazala.“

Díky,“ odpověděla jsem a doufala jsem, že chápe, za co všechno jí děkuji. Podle úsměvu, který mi věnovala, pochopila.

Nechala jsem ji zajít za roh a pak jsem se podívala, co to vlastně držím v ruce.

Byl to svazek klíčů.

Vyskočila jsem na nohy a co nejrychleji jsem se vydala do Colinových komnat. Ty jsem ale našla prázdné, až na Sida, který seděl u stolu a podle všeho přehrával nějakou bitvu se špulkami Camilliných nití.

Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.

Vévoda je na zasedání Rady a vévodkyně byla pozvaná, aby dopoledne strávila s hraběnkou oradomskou,“ řekl Sid a snažil se stoupnout si tak, aby moc nebylo vidět jeho bitevní pole.

A obojí se protáhne až do oběda,“ doplnila jsem nevyslovené a v duchu jsem zanadávala. Nemohla jsem čekat, když jsem věděla, kde je Trivet, ale záhadná žena měla pravdu. Nemohla jsem tam jít sama. „Side, dostaneš úkol. Pamatuješ, jak jsi mě dostal sem? Jak jsi přesvědčil toho strážného, že jednáš na rozkaz vévody? Potřebuju, abys to udělal znovu.“

Jasně,“ rozsvítily se Sidovi oči. „Co mám dělat?“

Víš, kde jsou touhle dobou Colinovi vojáci?“

 

***

 

V cele vládlo nepříjemné ticho. Trivet už přemlouvání Ryka dávno vzdal, když viděl, že ho nic nepřesvědčí. Doufal, že se v něm třeba hne svědomí. Osud Barbory závisel jen na něm.

Mrzí mě to,“ ozval se Ryko. „Ale uznej, že tohle je důležitější než jedna holka, ať už ji máš rád, jak chceš.“

Trivet si vzpomněl na Lenku. „To by ses divil, jak dovede být jedna holka důležitá.“ Byl si jistý, že kdyby si Creagan mohl vybrat mezi královstvím a životem v Talronu s Lenkou, neváhal by. Ale Ryko byl koneckonců přece jenom Niman. Ti museli mít jinak postavený žebříček hodnot už od narození.

Myslíš na to, že jsem Niman, co?“ zabručel Ryko.

Ne,“ zalhal Trivet.

Na tvém místě bych na to touhle dobou myslel, s tím, co moje rodina v Aldormě prováděla. Ale táta byl jiný. Odešel od toho...“ Najednou se Ryko zadrhl a kousl se do rtu. „Nevíš, jak moc bych té tvojí sestře chtěl pomoct.“

Není to moje sestra,“ přiznal Trivet. „Jsem jedináček. Tohle je...“ A zase na to narazil. Co ta modrooká tristenolská tulačka vlastně byla? „Nesu za ni zodpovědnost,“ rozhodl se nakonec. „Varovala mě, abych sem nejezdil, našla dopis, kde se psalo o tom, že mi tu hrozí nebezpečí. Já jsem ji neposlechl a ona místo toho, aby prohlásila, že jsem ztracený případ, přijela sem. Proč to se mnou nevzdala?“

Bylo to řečnická otázka, ale Ryko stejně odpověděl. „Proč jsi to ty nevzdal s Margaritou?“

Trivet chtěl už-už odpovědět, že to je něco jiného, že Barbora s ním nikdy nemůže být, ale slova se mu zadrhla v krku. Protože on v Margaritu věřil dávno předtím, než si ho ona vůbec všimla. Ne, s dosažitelností daného člověka to nemělo nic společného.

Prosím, pomoz mi,“ žadonil Trivet.

Nemůžu. Kvůli tátovi. Ten taky jednou postavil osobní zájmy nad zájmy ostatních a nikdy toho nepřestal litovat. Vštěpoval mi to od té doby, co jsem se začal pohybovat u dvora – zájem království je vždycky přednější,“ řekl Ryko zasmušile. „Ale možná existuje cesta, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Napadá tě nějaký způsob, jak tady spáchat sebevraždu?“

Cože?“ vykřikl Trivet, až se zakuckal.

Když budu o západu slunce mrtvý, ta holka Waldemarovi k ničemu nebude. Nebude mít proč tě vydírat. Už jsem o tom přemýšlel, ale nevím, jestli by fungovalo, kdybych mlátil hlavou do zdi. Jiný způsob mě nenapadá. Na řetěze se neuškrtím, je na to moc krátký. Kdyby mi vedl k zápěstí, tak by stačil...“

Dost!“ zarazil ho Trivet. „Jak to můžeš takhle v klidu plánovat?“

Je to jediný způsob, jak ti můžu pomoct,“ odvětil Ryko chladně. „Nebo jsi ještě nepochopil, že radši umřu než abych nechal Waldemara dosadit na trůn jeho snachu?“

Trivet neodpověděl, ale po chvíli se přistihl, že uvažuje nad možnostmi sebevraždy, když je někdo připoutaný za nohu ke zdi. Otřásl se, když si uvědomil, nad čím přemýšlí a pak mu zrak padl na keramický džbán s vodou.

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich