Začínám mít pocit, že se mi tahle rodina dostala hluboko pod kůži.
Začínám litovat, že jsem jim vymyslela takový krutý osud.
Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=pamet-jezernich-hlubin/skryta-pravda • Vydáno: 13.12.2016 21:30 • Autor: Eillen
Začínám mít pocit, že se mi tahle rodina dostala hluboko pod kůži.
Začínám litovat, že jsem jim vymyslela takový krutý osud.
Nad jezerem se zatahovala mračna. Osamělý jezdec i přes hrozbu deště zastavil a usedl na padlý kmen. Zbýval jen kousek cesty a byl by doma. A ačkoliv v minulých dnech tolik toužil podívat se do míst, kde strávil své dětství, nyní jako by před ním stála neviditelná hradba, která mu bránila pokračovat. Najednou si uvědomoval samotu, která ho obestírala, a kterou vítal. Věděl však, že je očekáván. Poslal napřed posla s dopisem, a kdyby se neukázal, matka by se mohla začít strachovat. A on si slíbil, že jí nikdy nezavdá příčinu ke strachu.
„Mohla jsem čekat, že tě tu najdu. To jezero jako by mělo být svědkem všeho důležitého, co se v naší rodině stane,“ pronesl jemný hlas jeho matky za zády. Rychle vyskočil na nohy a šel se přivítat. „Chyběl si mi, Same,“ zašeptala žena a objala svého syna.
„I ty mě, mami,“ odpověděl jí. „Chtěl jsem přijet hned, ale Luthomar mi to nedovolil,“ začal se hájit, ale Viola ho hned zarazila.
„Však já vím. Luthomar mi napsal. Prý jsi potřeboval si čas. Nic podrobnějšího nevím. Ale věřím jeho úsudku.“ Samuel mlčel. Netušil, jak by měl reagovat. Doufal, že doma unikne vzpomínkám, a teď zjistil, že ani zde mu nebude dopřán klid. Sebral ze země plochý kámen, hodil jej na hladinu a pozoroval, jak skáče dál a dál a dál.
Viola mlčela. Znala svého syna dobře. Věděla, že když ho bude nutit do řeči, jen se zatvrdí a neřekne vůbec nic. V tom byl paličatý po svém otci. Mlčky se tedy procházeli po břehu jezera tam a zpátky.
„Proč se na ní nezeptáš?“ pronesl potichu Samuel.
„Umím si počkat na chvíli, kdy o ní budeš chtít mluvit sám,“ odpověděla mu popravdě. Tušila, že v tom bude nějaká žena. Doufala, že by se jí konečně splnilo přání a Samuel by zavrhl svůj životní postoj – stát se starým mládencem. „Pověz mi. Narazil si konečně na šlechtičnu, která se na tebe nedívá skrz prsty? Nebo snad na obyčejnou dívku, které jsou ukradené pomluvy, a žije jen lidmi, na kterých jí záleží?“
Samuel se musel pousmát. Matka si moc dobře pamatovala jeho důvody proti sňatku, které od první chvíle neschvalovala.
„Ani na jednu. A vlastně na obě v jedné,“ odpověděl popravdě. Zadíval se na hladinu, kde spatřil obraz pihaté dívky s úsměvem na tváři.
„A ona si získala tvé srdce,“ dopověděla Viola načatou myšlenku.
„Mé přátelství,“ opravil ji Samuel.
„Nechceš mi o ní povědět víc?“ zeptala se Viola. Tušila, že teď už se nemusí bát. Samuel chvíli váhal, ale poté se dal do vyprávění. Mluvil o té ženě obecně. Nikdy nezmínil její jméno, ani jak se s ní seznámil. Jen vyprávěl o tom, jak jej dokázala rozesmát. O chvílích, kdy se trápil jejím smutkem a netušil, jak by ji mohl pomoci. A Viola si byla každým dalším slovem jistější, že její syn se zamiloval.
„Tvrdíš, že se v Aldormě trápila. Proč si ji nenavrhl, aby s tebou odjela do Tristenolu?“ vyzvídala a doufala, že svým dotazem nepřeruší Samuelovo vyprávění.
„Nikdy by neodjela. Držela ji tam nenaplněná láska. Láska, kvůli které byla ochotna obětovat vše, i když věděla, že nezíská nic na oplátku. Jen jednou měla odvahu se zeptat, zda ji dovolí se odstěhovat. Když se dozvěděla odpověď, málem ji to zlomilo.“ Samuel se musel na chvíli odmlčet, aby uklidnil přeskakující hlas. Viola jej uchopila za ruku a druhou jej lehce objala.
„Proč se ptala? Měla nasednout na prvního koně a odjet pryč. A tys jí měl následovat,“ odpověděla rázně. „Když jde o lásku, není třeba slov a povolení. Tvrdíš, že byla zamilovaná a přesto se trápila. Proč si ji nedal najevo své city? Možná by prozřela, kdyby si uvědomila, že existuje muž, který ji miluje.“
„Nešlo o lásku. Ale o přátelství,“ zopakoval důrazně Samuel, ale Violu tím nepřesvědčil. „A nemysli si, že by nebyla schopná odjet. Jen její stav jí to nedovoloval. Už když jsem ji poznal, byla v očekávání.“
„Jako by to byla vada na kráse. Nebo snad nějaká nemoc,“ zareagovala pohotově. Samuel dělal, jako by její slova přeslechl.
„Vše už bylo domluveno. Luthomar sám ji osobně pozval, aby žila na jeho panství. Měla vychovávat své dítě na Tristenolském dvoře. Ale ani to je nepřesvědčilo. A to byl jejím švagrem.“
Viola překvapeně zalapala po dechu. Celou dobu předpokládala, že se Samuel zamiloval do nějaké šlechtičny, která mu byla svým postavením rovna. A on mezitím celou dobu mluvil o královně. Zastavila se a pevně sevřela svého syna v náručí.
„Není nic horšího, než ztratit člověka, kterého miluješ,“ zašeptala. Moc dobře věděla, co její syn prožívá a trápila se, že v tak mladém věku musí prožívat takovou bolest.
„Kolikrát ti mám opakovat, že jsme byli přátelé?“ zeptal se Samuel a snažil se znít vesele. Vyprostil se s matčina sevření a šel odvázat koně, aby mohli vyrazit domů.
My matky poznáme, když se naše děti trápí pro lásku. A ty, můj chlapče, si se do té dívky zamiloval, ačkoliv si to asi ani neuvědomuješ. A možná je to tak lepší. Se smrtí kamarádky se dá smířit a žít dál. Smrt milované by tě poznamenala navždy. Možná je přeci jen dobře, že si své city ukryl i před sebou samým, pomyslela si Viola a bez dalších slov následovala svého syna domů.