Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=dialogy-duse/oci-snove-hvezdy  •  Vydáno: 31.12.2016 17:03  •  Autor: Jackie-Decker

Oči snové hvězdy

Aldorma je protkaná příběhy i legendami. Ale já vám přináším jednu trochu jinou, než už známe. Jen takový obraz, scénu, která mne napadla po dopsání Stromu přes zeď. lidé mají právo volby. ale jsou to draci, kteří jim je dávají. Fiona když potkala vrhače nožů mu říkala "snová hvězda". Ale kde se vzalo toto označení? Nemělo snad co dočinění s minulostí?

Můj novoroční příběh je tu. Šťastný nový rok 2017 a hodně štěstí a zdraví v něm. Ať je lepší než ten předcházející a přinese nám všem mnoho úspěchů a inspirace. Děkuji vám všem...

A jen tak pro zajímavost: Fiona je ženské křestní jméno keltského původu. Pochází z gaelského slova fionn s výchozím významem bílý, světlý, respektive oheň. Fionn mac Cumhail byl legendární irský hrdina, který se stal vševědoucí tím, že snědl kouzelného lososa. Fionn(g)uala znamená bílé rameno. V Irské pověsti Fionnuala byla jedna ze čtyř dětí Lira, kteří byli přeměněny do labutě po dobu 900 let.

Doporučuji číst při této hudbě.

Oči snové hvězdy

 

V Aldormě, se mezi lidmi vypráví jedna legenda. Není známá tak moc, jak by si asi zasloužila, ale neméně důležitá, jako ty ostatní.

Nedejte se mýlit. Nepojednává o velkolepých bitvách, hrdinských činech, či tragických láskách.

Pouhý příběh přání jedné matky a smilování hvězd.

Neptejte se, kde se vzal její první vypravěč. Dost možná, že se někdo ukrýval ve stínech, a vyslechl, co nepatřilo jeho uším. Nebo si ji vymyslela chůva, aby zahřála bolavé srdce smutného dítka. Ale je možné i to, že jej na Aldormu seslali sami draci…

 

Za okny zámku z bílého kamene se setmělo již několik hodin před tím, než dveře královniných komnat nespokojeně zavrzaly. Mohla to být jedna z mnoha nocí, po kterých člověk nevzdechne, dokud nenadejde den zúčtování a čas si nevybere od smrtelníků svou daň. Ale to by nesměla právě toho páleňového večera spanilá Valeria vystoupat po schodišti až na ochoz nejvyšší wildaranské věže a zahledět se do tváří hvězd, rozesetých po nebeské klenbě jako rozsypaný perlový náhrdelník.

Dívala se na ně a tmavě hnědé vlasy jí splývaly po zádech jako řeka stékající do údolí. Bílá noční košile halila bledou kůži, jakoby toužila splynout s okolním kamenem. Jen jiskry v královniných očích byly důkazem, že ještě život koluje jejími žilami. Svěží vítr dirigoval chorál v korunách zahradních stromů ve snaze pohladit jí po duši. A ona mu oplátkou věnovala tichý vzdych a vděčný úsměv.

A když se pak žhavý korálek z nebes uvolnil, na maličký okamžik zavřela víčka jako závěsy svých očí, v přání, které by byl hřích vyslovit.

„To si opravdu přeješ, má paní?“

Valeria s úlekem otevřela a rozšířila oči tváří v tvář cizinci s opálovýma očima, jehož rozcuchané vlasy vrhaly ve světle luny fialové odlesky.

Ústa jí zamrzla v němém výkřiku, který byl umlčen překvapivým pohledem.

„Kdo jsi?“ hlesla sotva získal zpět hles. Ani jí nenapadlo cizinci vykat. Jeho hebká tvář a zrak, z něhož jí mravenčilo po těle, nemohli patřit člověku. Ne… To hvězda, která padala a zaslechla její myšlenkové přání, sestoupila, aby jí vyslechla.

„Není podstatné, kdo jsem, ale tvé přání.“ V jeho očích zářilo světlo hvězd jasněji než v jiných, které kdy viděla.

„Mé přání…“

Jeho tvář zůstávala vážná.

„Nejsi snad šťastná, královno Aldormská?“ tázal se. „Máš manžela, který tě miluje a je ti bezmezně oddaný. Tvým mužem je král. Tvé děti jsou princ a princezna - “

„Mé děti jsou prokleté!“ odsekla mu na hranici dlouho tajeného zoufalství, s nímž osaměle sváděli se Sidem každý svůj vlastní boj. „Prokleté…“

„Tvé děti, jsou živé a zdravé.“ Podotkl ten přízrak noci. Vítr jakoby měl moc, odvát jeho slova pryč, přestal foukat.

„Teď…“

„Ano teď.“ Muž sedící na zábradlí vedle ní vstal a pohladil ji po tváři. „Cítím tvou bolest, má paní. Ale cožpak, když budoucnost neskýtá naději, není právě přítomnost to, pro co stojí za to žít?“

Valeria s důvěrou k cizinci, přitiskla svou dlaň na tu jeho a zadržela ji na své tváři.

„Mám dvě děti. Syna, jenž jednou přijde o trůn a dceru, které nerozumím,“ povzdechla si a sklopila zrak cejchovaný slzami.

Kdyby byl vrahem, snadno by teď křehké paní zlámal vaz, ale to nebylo tužbou ani úkolem vyslance nebes.

„Tvé děti tě milují, královno.“

„Já vím…,“ povzdechla si, „Angus je ještě chlapec. Sidus se v něm vzhlédl. ‚Můj syn - můj dědic,‘ říká mu. A Rebeka… Je snad víc chlapcem, než náš syn.“ Zamrkala ve snaze zahnat slzy zpět.

„A tvé srdce strádá, že nemá koho svou láskou hřát,“ doplnil ji neznámý.

Valeria přikývla.

„Bojím se,“ svěřovala se. „Jsem špatnou matkou?“ Otázka pálící na mysli všechny ženy, jenž život daly.

„Ne…“

„A ženou?“

„Ne, má paní.“

„Tak proč?“

Cizinec stáhl svou ruku z královniny bledé tváře a sevřel ji v konejšivém objetí.

„Na tuto otázku, není odpovědi.“

„Já vím…“

„Ale nepřišel jsem, abych ti bral naděje, nýbrž aby ti jednu nabídl.“

Vzhlédla k němu a odtáhla se.

„Za dva týdny, se tvůj manžel vrátí z lovu, královno. Bude to úspěšný lov, přiveze ti pratura k narozeninové hostině. Pokud tu noc, kdy ti jej k obědu připraví, ulehneš s králem na lože, pak v tvém lůně rozkvete ta nejvzácnější z květin.“

„Další dítě?“

„Dcera.“

„Dcera…“ vyřkla vládkyně jako hlubokou modlitbu.

„Bude to nejkřehčí ze všech dětí, které po světě chodí. Náchylné k nemocem a tělesně slabé, ale s duší čistou jako bílá orchidej. Děvče, které naplní tvé i Sidovo strádající srdce.“

Valeria se vpíjela očima do opálového lesku hvězd v těch jeho.

„Pokud tak učiníš, budou to potomci její krve, kteří jednou usednou zpět na aldormský trůn. Ale pro tvé již narozené děti bude přetěžké s ní žít…“

„A pokud ne?“ zeptala se, ale ve své duši se již dávno rozhodla.

„Budou to potomci tvého syna.“

Učiní tak. Bude mít dceru a bude se jmenovat Fiona.

„Děkuji ti.“

Muž se jí uklonil.

„Bude to hodné dítě?“

„Kdyby byla dračí kněžkou, nepoznala bys světější ženu, má paní.“

Slzy prolomily stavidla Valeriiných očí. A než je otřela, její snová hvězda byla pryč.

 

A přesně jak jí hvězda poradila, královna učinila. Jakmile její muž přivezl z lovu na severu vzácného pratura, dala jej připravit. Tu noc poprvé cílevědomě svedla svého manžela. Toužila po dceři, kterou by mohla milovat a která by jí uměla svou láskou oplatit tu její. Toužila po dítěti, v němž by se sama mohla vzhlédnout.

A o tři čtvrtě roku později se jí narodila holčička jako květ. A jednoho dne to budou její děti, vnuci či pravnuci, kteří se chopí naděje a přinesou zemi ztracený řád…

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde