Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=dialogy-duse/dialog-nadeje  •  Vydáno: 7.1.2017 15:49  •  Autor: Eillen

Dialog naděje

Lomeril si přála, abych se pokusila sepsat příběh o Tranovi a Isobel a o tom, jak se jim podařilo dát Trivetovi naději, že bude vše v pořádku. Kdo jiný by to dokázal, než matka bezmezně milující svého syna a vždy optimisticky naladěný otec? Jenže to mělo jeden malý háček. Tran sám ztratil naději...

Lomeril, omlouvám se, že jsem sepsala něco jiného, než sis přála. Snad mi to odpustíš a i tak se ti to bude líbit.

Příběh časově předchází povídce Léčitelův syn

Bylo brzké ráno. Za okny byla stále tma. Místnost osvětlovalo světlo jedné malé svíčky stojící uprostřed dubového stolu, u něhož seděl zamlklý pár. Už kolik dní se ani jeden z nich nevyspal. Tak moc se strachovali o svého syna. Ani teď, když už si byli jistí, že je živý a zdravý, když spal nahoře ve svém dětském pokoji, nedokázali usnout.

„Bojím se, že ho ztrácíme,“ zašeptal nezvykle vážným tónem Tran a skryl ztrápený obličej do dlaní. Věděl, že by měl být silný a dodávat Isobel odvahu. Ale nešlo to.

„Proč si to myslíš? Ano, prošel si peklem, ale podívej se na něj. Neskrývá se ve svém pokoji. Chodí po Talronu a snaží se každému pomoct. A už se zase začíná usmívat,“ pronesla tiše Isobel. Tran nechápal, kde se v ní bere ta víra. Věděl, že by měl mlčet, ale nedokázal se zarazit.

„Možná se usmívá, ale podívej se mu do očí. Jsou prázdné jako vyschlá studna. Tam nahoře spí mladý muž, který vypadá jako náš syn, ale není to Trivet,“ prohlásil i když tušil, že tím své ženě ubližuje. „Pamatuješ, jak mi vždycky bylo líto, že je Trivet pořád tak vážný? Nikdy ho nebavili žádné klukovské hry. Chtěl jsem ho učit rošťárny, ale jeho to nezajímalo. Připadalo mi to nefér. Měl jsem syna, ale vůbec jsem si ho neužil. Od mala ho zajímalo něco jiného, než mě. I o bylinky se začal zajímat, až když se začal přátelit s Creaganem. Čistě z praktického důvodu. A najednou jsem ho včera zahlédl, jak pomáhá v lese připravovat past jednomu rošťákovi. Prý se chtěl pomstít holce, co se mu vysmála ve škole. Díval jsem se na svého syna, ale nepoznával jsem ho. Tohle není Trivet. Tohle není můj syn. Zpátky z Tristenolu se vrátil úplně jiný člověk a já netuším, jestli se někdy můj chlapeček vrátí.“

Isobel objala svého muže. Hladila ho po vlasech a nechala ho, aby se konečně mohl vyplakat. Po celou dobu, co byl Trivet pryč byl Tran tím silným. To on ji dodával odvahy a stíral slzy, které dnem i nocí proudily po její tváři. Nyní byla na řadě ona, aby mu byla oporou.

„Náš syn se neztratil. Pořád tam je. Věř mi. Tohle je jen maska. Způsob jak se vyrovnat se vším, čím si musel prožít. Tvůj syn je bojovník. Se vším se popere a vrátí se zpátky. Ale sám moc dobře víš, že mu s tím nikdo nepomůže, dokud si sám neřekne. Pokud se budeš snažit, zatvrdí se ještě víc. Už teď se tváří, jako by se nic nestalo. A přitom by stačilo, aby si uvědomil, že před bolestí se utéct nedá. Že se jí musí postavit čelem. Že je třeba se smířit s tím, co se stalo. Jeho láska k Meg ho držela při životě ve vězení. Jeho láska k Val mu dala sílu přežít mučení. A bude to jejich láska, která mu pomůže se vrátit zpět. Musí si jen vzpomenout kým je. Uvědomuje si, že je vévoda Dramonský, první rádce krále. Ale zapomíná, že je Trivet. Chlapec, který by se pro každého rozdal. Neboj se. Meg ho přiměje si na to vzpomenout.“

Tran vzhlédl ke své ženě a pohladil ji po tváři. Byl rád, že alespoň jeden z nich má stále naději. Doufal, že má Isobel pravdu. Tak moc si přál, aby jeho syn byl šťastný. Ze smutného přemítání je vytrhl zvuk vrzajících schodů. Po chvíli do kuchyně vešel Trivet. Byl oblečený v jezdeckých kalhotách a v rukou svíral plášť.

„Musím se vrátit na Wildaran,“ pronesl místo pozdravu a nutil se dívat rodičům do očí. Netušil, jak by se měl chovat. Doufal, že když se vrátí na pár dní domů, bude vše v pořádku. Místo toho zjistil, že si tu připadá jako cizinec. Nechtěl rodičům ještě víc ubližovat, proto se rozhodl, že musí odjet.

„Valerie se na tebe už musí hrozně těšit,“ odpověděla mu Isobel s úsměvem a odběhla připravit snídani. Tran zatím uvařil čaj a donesl na stůl tři šálky.

„Jsem v pořádku, tati,“ pronesl Trivet do ticha a zadíval se otci do očí.

„Tvrdil jsem snad něco jiného?“ ozval se naoko dotčeně Tran. „Ale věř mi, že dlouho nebudeš. Meg tě přetrhne jako hada jestli se brzy nevrátíš.“

„Tak to raději nebudeme riskovat,“ zasmál se Trivet a s chutí se pustil do jídla, které před ně Isobel postavila. V tu chvíli Tran uvěřil slovům své ženy. To Margarita držela Triveta nad vodou. Stačila jen zmínka o ní, aby se mu do očí vrátil cit.

„Jestli ho někdo vrátí zpátky, bude to naše princezna. A jak jí znám, ta to s ním nikdy nevzdá,“ pronesl o pár hodin později, když sledovali syna, jak odjíždí za svojí vlastní rodinou. Isobel se pousmála. Podařilo se jí Tranovi otevřít oči a dát mu naději. Teď bylo na Margaritě, aby se o totéž pokusila se svým mužem. 

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich