Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zeme-bez-draku/zeme-bez-draku-kapitola-8  •  Vydáno: 2.2.2017 19:45  •  Autor: Lomeril

Země bez draků - Kapitola 8

Další kapitola, tentokrát slavnostní a trochu delší, ve které se znovu se objeví jistá krásná vyzvědačka.

8. Korunovace

Dračí chrám zářil tisícem svíček a sbor zněl jako hudba z nebes. Celou uličku až k oltáři pokrývaly bílé květy a z jejich vůně se Rykovi točila hlava. Nebo to možná bylo ze včerejšího dobrodružství – sotva se potom dobelhal do svých pokojů a zbytek dne strávil s nohou nahoře. Z bolesti se mu dělalo tak špatně, že skoro nevečeřel, a teď mu bylo mdlo z hladu.

No co, na hostině si to vynahradím, pomyslel si. Jak znal Camillu, mělo to být velkolepé.

Kráčel, nebo se spíš belhal, v čele jejich malého průvodu. Za ním šel Simeon v obrovském slavnostním plášti, jehož tíha ho div neohýbala. Na druhou stranu pořád vypadal lépe než před lety Villafran, v době korunovace sedmiletý, který se v tom samém plášti skoro ztrácel. Za Simeonem kráčela Rosalie, která už odložila volné šaty se zvednutým pasem a vybrala si střih, který co se týkalo jejího stavu nenechával nikoho na pochybách. Po jejím boku šel její manžel a Ryko byl jen rád, že ho má za zády, protože se díky tomu nemusel dívat na jeho samolibý výraz. Až za nimi měli své místo Colin s Camillou a dcerami. Samuel už seděl někde mezi diváky – bylo by urážkou majestátu, aby s králem ke korunovaci šel levoboček.

Konečně Ryko vystoupal k oltáři a kupodivu ani nezakopl na schůdkách, ani neuklouzl na rozsypaných květinách. Tristova koruna, bronzový kroužek s lapis lazuli, už tam čekala. Bylo to poprvé od oradomského nádvoří, co ji Ryko viděl, a zasáhlo ho to víc, než čekal. Znovu si vzpomněl na svůj poslední běh, na vlhkou hlínu, na nekonečné dny plné jediné otázky: Kde je koruna?

Kvůli tobě už nikdy nebudu cválat na koni, oslovil ji v duchu. Stálo to za to? Nebo měl Trivet Veill pravdu a ty jsi přece jenom obyčejný bronzový kroužek, bez kterého bychom se obešli?

Dračí kněz vedle oltáře přešlápl a Ryko si uvědomil, že tam stojí bez pohnutí už příliš dlouho. Skoro neznatelně potřásl hlavou, aby se vzpamatoval, zvedl korunu z oltáře a otočil se.

„Přistup, Simeone Alariku z rodu Ysander, a poklekni před mocí draků,“ vyzval krále. „Byl jsi vyvolen právem krve a připadl ti úkol vést lid Trista Velikého. Přijímáš?“

„Přijímám,“ odpověděl Simeon a hlas se mu ani nezachvěl. Chvála drakům, že ještě nemutuje, pomyslel si Ryko. Jinak by celý obřad dost ztratil na důstojnosti.

„Přísaháš, že budeš svůj lid opatrovat a chránit a nikdy nebudeš vyvyšovat svůj zájem nad zájem království?“

„Přísahám.“

„Přísaháš, že svůj lid neopustíš ani v té nejtemnější hodině a vytrváš s ním do posledního dechu?“

„Přísahám.“

„Přísaháš, že budeš vždy hledat cestu, jak svůj lid dovést k bezpečí, štěstí a blahobytu?“

„Přísahám.“

„Vkládám ti na hlavu korunu Trista Velikého. Nechť spálí každého, kdo by ji nosil neprávem,“ pronesl Ryko a posadil korunu Simeonovi na hlavu. Pořád byla chlapci moc velká, ale aspoň mu tentokrát nespadla přes ucho. Celý chrám zatajil dech a čekal na škvaření masa, které by označilo podvodníka, a byl zklamán.

„Tvé právo je potvrzeno. Z vůle draků tě tedy prohlašuji Simeonem Prvním, králem Tristenolu a Galenského souostroví. Povstaň,“ vyzval ho.

Simeon se otočil čelem k divákům, hlavu vztyčenou jako pravý král. V tu chvíli vypadal vyšší a starší než ve skutečnosti byl. Z toho kluka ještě něco vyroste, pomyslel si Ryko, než provolal kýžené: „Ať žije král Simeon!“

Když celý chrám zaburácel v odpověď, Ryko pocítil takovou úlevu, že se mu div nepodlomily nohy. Zvládli jsme to tati, vydechl v duchu. Posadili jsme ho na trůn a na záda jsme mu namalovali terč, ale ochráníme ho. I kdybych měl sám umřít, ten kluk se dožije stáří a uvidí svoje vnoučata.

A Frundore, jestli mě vůbec dokážeš slyšet, dodal modlitbu, pomoz mi s tím.

***

Ani Samuel, ani Irena nebyli pozvaní na hostinu do královské jídelny, Samuel na vlastní žádost, Irena nebyla dost důležitá. Kvůli tomu Rykovi dělali společnost jen Gorlanovi, v jejichž společnosti se od Rosaliina odhalení necítil tak uvolněně jako dřív. Sice pořád nevěřil, že by objednali Villafranovu vraždu, ale semínko podezření, které v něm princezna zasadila, klíčilo. Jeho matka, jediná další přátelská tvář v davu, seděla daleko od něj na místě, odkud mohla dávat pozor na hudebníky.

Ryko sám většinu večeře mlčel nebo si povídal s králem po své levici. Simeon se k němu obracel často, protože jeho druhým sousedem byla Rosalie, se kterou zřejmě pořád nemluvil. Ale i bez rozhovorů měli o zábavu postaráno. Camilla se doopravdy snažila a na prostranství mezi stoly snad nebylo chvíli prázdno. Buď sloužící přinášeli nové chody nebo tam své kousky předváděli kejklíři, tanečnice, polykači ohně nebo akrobati. Ale i přes veselé kousky dvou trpaslíků se Ryko nedokázal zbavit určité tísně.

„Nemrač se,“ řekla mu Camilla. „Vychutnej si vítězství. Za tohle jsme celou dobu přece bojovali.“

„No právě,“ odvětil. „Nějak se nemůžu srovnat s myšlenkou, že jsem se nechal zmrzačit, abych se mohl dívat na trpaslíky.“

Camilla, která moc dobře pochopila, co za svým žertem skrývá, po něm vrhla unavený pohled. „Tobě to nepřijde dost?“

„Já nevím, zas tak vtipní nejsou.“

„Ryko!“

„Dobře,“ vzdal to. „Čekal jsem, že to bude jednodušší, a místo toho mám pocit, že to teprve začíná. A nemůžu se zbavit myšlenky na to, že je před námi osm let tohohle blázince, než bude Simi plnoletý.“

„Bude to jednodušší,“ přesvědčovala ho Camilla. Když viděla, že se její slova minula účinkem, zkusila jinou taktiku: „Víš co? Když se budeš tvářit takhle nešťastně, uděláš hroznou radost Ogieru Dauthovi.“

Vrhl po ní temný pohled. „Od té doby, co je z tebe máma, se mnou dokážeš nebezpečně dobře manipulovat.“

„Nic tě nenaučí vyjednávání tak jako snaha přimět Ambru, aby udělala něco, co nechce,“ pousmála se Camilla a rychlým pohledem zkontrolovala své dcery, které seděly s vychovatelkou o něco dál.

Trpaslíci odběhli a vstoupili sloužící s dalšími tácy.

„Camillo, kolik jsi toho nechala připravit?“ zaúpěl Ryko, který měl pocit, že už do sebe nedostane ani sousto.

„Tenhle chod je poslední před dezertem. A bude se ti líbit,“ usmála se potutelně.

Přesně v tu chvíli před ním přistály nadívané křepelky a do nosu ho udeřila vůně brusinek dušených na víně. Samuelovo nejoblíbenější jídlo, které na ně vždycky čekalo, když se vrátili na Lesohrad.

„Přesně podle Fallina receptu,“ řekla mu Camilla. „Jednu porci jsem dala poslat Samovi na nádvoří, aby o ně nepřišel.“

To Rykovi vyloudilo úsměv na tváři a zároveň si říkal, jak mohl o Camille pochybovat. Vždyť ji znal tolik let. Camilla dokázala lhát a manipulovat a vést svoje nenápadné bitvy slov a intrik stejně nelítostně jako kterýkoliv generál, ale nedokázala by zabít malého kluka. Co by z toho měla? Colina by stejně regentem nikdy neudělali.

Vrátila se do Tristu, ozval se nějaký hlásek v jeho hlavě. Luthomar je poslal i se Simeonem do ústraní a až po Villafranově smrti se vrátili ke dvoru – na místo, po kterém Camilla vždycky toužila.

Nech toho, okřikl se. Copak by vraždila, jen aby se dostala zpátky? Provdat se, to ano, ale vraždit děti? Ať už má Villafrana na svědomí kdokoliv, ona to není.

***

Večer už pokročil, hosté vstali od stolů, začali přecházet a povídat si spolu. Ryko chvíli poseděl s matkou, ale ta se brzy unavila, omluvila se a odešla. Nedlouho poté Camilla nenápadně naznačila králi, aby šel také spát, a vyhnala i svoje dcery. To bylo pro Ryka znamení, že oficiální část večera končí. Rychle se rozhlédl, jestli se neblíží nějaký z členů Rady, a když zjistil, že všichni mají jinou zábavu, vytratil se ze síně.

Oslavy na hradním nádvoří byly daleko bouřlivější. Hlasitou hudbu, která tam vyhrávala, by Elisa Nimanová jistě neschválila, ale tanečníci kolem zapálených ohňů vypadali, že se baví lépe než smetánka na dvoře. Samuela našel snadno, což bylo dobře, protože po včerejším dobrodružství ho nesnesitelně bolelo byť jen pár kroků. Jeho přítel se opíral o sloup, okusoval poslední zbytky nadívané křepelky a pozoroval zábavu kolem sebe.

„Jak to šlo nahoře?“ zeptal se Samuel.

„Bez problému. Co tady dole?“

„Vcelku taky. Jen se tu objevil jeden nečekaný host,“ ukázal obranou kostí směrem k nejbližšímu ohni, kde tancovala drobná blondýna s květy ve vlasech.

Ryko sevřel berli pevněji. Má drzost sem takhle nakráčet, pomyslel si. Uvažoval, jak se k ní přiblížit, když si ho Marysa všimla a se širokým úsměvem přitančila přímo k němu. Tolik k nenápadnosti, pomyslel si Ryko, než se musel začít soustředit na ni.

„Ahoj, mezku,“ pozdravila ho rozverně.

Ryko se rozhlédl a pak si opřel jednu berli o zeď, popadl ji za loket a zatáhl ji hlouběji do stínu loubí. Donutil ji zacouvat do výklenku ve zdi, kde jí snadno zastoupil cestu, a předstíral, že nevidí její překvapený a rozzlobený výraz. Samuel je líně následoval.

„Takže ty jsi ta Dauthova vyzvědačka?“ zeptal se Samuel Marysy.

„A ty jsi ten Nimanův ochočený parchant?“ vypálila zpátky.

Ryko mezi ně musel strčit berli, aby po ní Samuel neskočil. „Počkej, ještě ne.“ Pak se obrátil k Maryse. „Odpovídej ano nebo ne. Zabila jsi mého otce?“

„Kdo ti to napovídal?“ odtáhla se od něj pohoršeně. Vypadala v tu chvíli tak křehce a nevinně, že kdyby ji neznal, tak by jí urovnal květiny ve vlasech a nechal ji jít.

„Ano nebo ne?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Kdo ti to řekl?“

„Někdo tě nedlouho před otcovou vraždou viděl u Waldemara Dautha,“ přiznal Ryko.

„A nenapadlo tě třeba, že to bylo proto, že jsem pro něj tou dobou pracovala?“ vyštěkla Marysa. „Chtěl po mně, abych vyhrabala něco na Filipa Orba.“

„Na vévodu z Gerlachu?“ vložil se do rozhovoru překvapený Samuel.

„Znáš snad nějakého jiného? Když Luthomar Niman zemřel, byla jsem na západě. Sotva ti to dokážu, tak mi buď můžeš věřit nebo mě dej popravit,“ obrátila se zpátky k Rykovi. „Říkala jsem ti, že jsem špeh, ne nájemný vrah. Aspoň ne tak dobrý, aby si mě někdo najal na takhle ošemetnou práci,“ dodala.

„Rozhodně je upřímná,“ poznamenal Samuel.

Ryko se na ni díval a v jeho nitru válčilo několik protichůdných pocitů. Chtěl jí věřit, srdce mu říkalo, že jí má uvěřit a využít ji jako spojence, jenže rozum mu radil, ať je obezřetný. Nemohl jí dokázat ani vinu, ani nevinu. Tak co s ní?

„Můžu zkusit zjistit, kdo to udělal,“ pokračovala Marysa. „Nebude to zrovna bezpečné, ale můžu se poptat a zjistit, kdo a koho na tvého otce a na krále najal. No tak, mezku,“ řekla měkce, když viděla, že Ryko stále váhá, „já vím, že my dva si nevěříme, ale kdybych zabila tvého otce, nikdy bych ti neřekla, kde mě najít.“

„Ne, my dva si nevěříme,“ potvrdil tiše a odmlčel se. Věděl, že je to pravda, a litoval toho. Pak se donutil podívat se jí do očí. „Najdi mi toho vraha a hlavně toho, kdo si ho objednal. Až se vrátíš, dohodneme se na odměně.“

Marysa vydechla úlevou a vzápětí mu věnovala další široký, trochu svůdný úsměv. „Neboj,“ pohladila ho po tváři, „přinesu ti ta jména.“

Pak se kolem něj protáhla a vytančila zpátky na prostranství. Ryko ji sledoval, jak se po pár krocích otočila a poslala mu vzdušný polibek. Neubránil se smíchu, když mu zamávala a vmísila se mezi tanečníky. Trvalo to ale jen okamžik, než si uvědomil, jak neopatrně se chová. Rychle se rozhlédl, ale nikdo si jich nevšiml – kromě Ireny Maurentové, která stála opodál a soudě podle mírně zvednutého obočí si myslela, že se v tmavém loubí odehrávalo něco úplně jiného než politika. Když zachytila Rykův pohled, pokývla mu, otočila se a rychle odcházela. Ryko by se za ní nejraději rozběhl, ale s nohou ještě pořád bolavou po včerejšku neměl šanci ji dohonit.

„Zajímavé,“ ozval se vedle něj Samuel. „Určitě tě jen léčila?“

„Víš co, já ti zmrzačím nohu a zbičuju tě a uvidíme, na co kromě léčení budeš mít myšlenky,“ odsekl Ryko.

Samuel v tu chvíli zahlédl odcházející Irenu a pochopil. „Zítra jí to můžeš vysvětlit.“

„A co? Že jsem s Marysou nespal, jen jsem po ní chtěl najít nájemného vraha?“ ušklíbl se Ryko. „Tím si tak pomůžu. Ne, asi je lepší, že si myslí, že jsem prostě bouřlivě slavil Simeonovu korunovaci. Každopádně mám úkol pro tebe.“

„Hlídat Marysu?“

„Jako by se ti to mohlo povést. Tu nenajdeš, dokud ona sama nebude chtít, abys ji našel,“ zavrtěl Ryko hlavou. „Ne, ty se poptáš mezi služebnictvem Filipa Orba, jestli si na ni někdo z nich pamatuje. Chci vědět, jestli je ta její historka pravdivá.“