Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zeme-bez-draku/zeme-bez-draku-kapitola-16  •  Vydáno: 19.3.2017 18:47  •  Autor: Lomeril

Země bez draků - Kapitola 16

Země bez draků - Kapitola 16 A konečně se dozvíme, co že to Irena na Žraločích ostrovech provedla. Jedna z pro mě nejtěžších kapitol povídky, tak snad jsem ji zvládla.

16. Loučení

Ryko nevěděl, jak se dostal do regentských pokojů. Doufal, že tam najde klid, ale opak byl pravdou. První přišel Samuel, hned za ním Gorlanovi, ale tím to neskončilo. Vévoda z Kentonu se synem se objevili jako další, následováni vévodou z Adaru.

„Co mu ta holka provedla?“ ptal se Radvan, syn vévody z Kentonu.

„Pokud vím, tak před lety byl na ostrovech nějaký skandál, ve kterém byla zapletená tristenolská šlechtična, ale nikdo nechtěl, aby se to dostalo ven. Galenští si mezi sebou jdou po krku, ale Tristenol svorně nemají rádi. Víc jsme nezjistili.“ pokrčil rameny Colin. „Ryko, o co šlo? Ryko?“

Potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. „Nevím. Nic mi neřekla.“

„Nepřemýšlíš doufám nad tím, že bys ji tu nechal?“ vyštěkla Camilla.

„To si mám nechat rozkazovat velrybou, jako je Glenven?“ opáčil Ryko vztekle. Kdyby mu jen nechali chvíli klidu, na něco by přišel, dokázal by ji udržet u sebe...

„Možná by se dal uchlácholit jinak?“ navrhl Samuel, který jediný vypadal, že chápe, jak těžké to pro Ryka je.

„Připadal ti tak?“ odfrkl si Colin.

„Můžeme to zkusit,“ zauvažoval Radvan Kent, ale než se dostal dál, jeho otec mu položil ruku na rameno.

„Ryko, musíte si uvědomovat, že nemůžete riskovat tak důležitého spojence kvůli jediné ženě,“ řekl vévoda z Kentonu.

To není jen tak nějaká žena, chtělo se Rykovi křičet. Nikdo z vás neví, jaká je. Nikdo to nechápe.

V tu chvíli vstoupil Rykův komorník a hlasitě si odkašlal. „Pane, je tu baronka Maurentová a přeje si s vámi mluvit.“

Najednou by bylo slyšet spadnout špendlík. Komorník ustoupil a nechal vejít Irenu. Ta se překvapeně rozhlédla, zaskočená návalem v místnosti.

„Ryko... Markýzi Nimane, můžeme spolu mluvit o samotě?“

„V žádném případě!“ zvolala Camilla. „Víš jak by to vypadalo?“ obrátila se k Rykovi.

Ten toho ale měl právě dost. „Zapomínáte se, vévodkyně!“ okřikl ji. „Pokud baronka Maurentová žádá soukromou audienci u regenta království, tak se jí dostane slyšení, ať se vám to líbí nebo ne.“ Otevřel dveře do svého soukromého salónu a gestem pozval Irenu dovnitř.

Zavřel za sebou a uvažoval, jestli mají členové Rady dost slušnosti na to, aby neposlouchali za dveřmi. Irena se neposadila, jen neklidně přecházela po místnosti. Ryko si nalil pohár vína a opřel se o římsu vyhaslého krbu.

„Moc mě to mrzí...“ začala Irena.

„Cos mu provedla, že tě tak nenávidí?“ přerušil ji.

„Nakopla jsem ho mezi nohy,“ odpověděla s pohledem upřeným z okna.

Ryko se málem zadusil vínem. „U všech draků, proč?“

„Mlátí svoji ženu a dceru,“ řekla Irena a vzápětí se to z ní jen sypalo. „Místokrál to ví a je mu to jedno, má pocit, že pevná ruka ženským neuškodí. Jeho dcera Unna je... byla moje kamarádka. Hrozně se těšila na ples, ale polila otci plášť polévkou a on jí za to zlomil nos. Asi ne schválně, ale jak ji praštil, tak upadla na kovaný koš na dříví. Nejen že nemohla na ples, ale do konce života bude mít v obličeji jizvy. Musela jsem mu to vrátit. Možná jsem to nemusela dělat na hostině před celým dvorem...“

„Ireno!“ zaúpěl Ryko a zajel si prsty do vlasů. Glenven měl pravdu, tohle byla vážná urážka majestátu. Tohle byla dcera nejlepšího tristenolského diplomata?

„Co? Omlouvat se nebudu!“ odsekla.

„Mohla bys to aspoň zkusit,“ navrhl Ryko. „Když už ses nemohla pomstít nějak chytřeji.“

„Potřeboval, aby ho někdo ponížil, aby si zažil, co prováděl Unně a její matce,“ rozhodila rukama. „Když se mu omluvím, bude to znamenat, že schvaluji jeho chování.“

„A pomohlo to? Uvědomil si svoji chybu a napravil se?“ vyštěkl Ryko. Irenin pohled upřený do země a rozpačité přešlapování jen potvrdily, co si myslel.

„Nebudu se omlouvat,“ zopakovala tvrdošíjně.

„Ani kdyby to znamenalo, že bys mohla zůstat se mnou?“

Oči se jí naplnily slzami. „Nemohla bych si sama sebe vážit, kdybych to vzala zpátky.“

„A co mám v tom případě podle tebe dělat?“ Proč musela být tak neuvěřitelně paličatá? Proč to musela tak komplikovat?

„To, co musíš,“ odvětila a narovnala se. „Zítra mě na veřejném slyšení vykážeš ode dvora a zřekneš se mě.“ Na konci věty se jí zlomil hlas.

Ryko nechal hůl opřenou o krb, dokulhal až k ní a přitáhl si ji do náručí. Nedokázal se na ni zlobit dlouho. Cítil, jak se třese, a opatrně ji pohladil po vlasech. „Nechci tě ztratit,“ zašeptal.

„Vévoda Kent má pravdu. Jsem jen jediná žena a spojenectví s ostrovy je příliš cenné. Pro dobro království,“ připomněla mu.

Snažil se myslet na otce, stejně jako během dlouhých nocí v oradomských kobkách, na to, že přesně tohle by si přál, ale tentokrát to nepomáhalo. Bolest se nezmenšovala, nebylo jednodušší ji snášet. Království mu přišlo bezvýznamné a nanicovaté proti Ireninu objetí.

Stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. „Sbohem, Ryko Nimane,“ zašeptala mu do ucha. „Nechť tě draci provází na všech tvých cestách.“

Pak se mu vyvlékla a vyběhla ze dveří. Natáhl se po ní, jako by ji mohl zachytit, ale jenom špatně došlápl na zraněnou nohu a upadl na zem. S námahou vstal a dovlekl se ke krbu pro hůl. Opřel se o ni a vyšel zpátky do předpokoje.

Všechny hlavy se k němu otočily jako na povel.

„Baronka Maurentová bude zítra vypovězena ode dvora,“ prohlásil. Nevěděl, jestli se mu třese hlas, a bylo mu to jedno. „Můžete jít spát.“

Všichni se začali trousit pryč, jen Gorlanovi a Samuel zůstávali. Camilla přišla až k Rykovi a natáhla ruku, jako by ho chtěla pohladit po tváři.

„Řekl jsem, že můžete jít spát!“ Jeho hlas šlehl jako bič a Camilla ruku polekaně stáhla. „Jsi konečně spokojená? Poslal jsem ji pryč, přesně jak si chtěla. Ale nebudeš se tu kochat tím, jak mi je.“

„Já jsem ne...“ Camilla se kousla do rtu a vypadalo to, že má slzy na krajíčku.

„A ty!“ otočil se Ryko k Samuelovi. „Co ti tvoji špehové dělají? Proč jsi mě nevaroval?“

„Stalo se to dávno, nevěděl jsem o tom. Chápu, že je to těžké...“ začal Samuel.

„Nic nechápeš!“ nenechal ho Ryko dokončit větu.

„Ne, máš pravdu,“ odvětil Samuel klidným, chladným hlasem. „Irena živá a zdravá odjede domů, kde může v klidu a míru žít svůj život. Ne každou potká tak strašlivý osud. Stejně jako si Camilla nedovede ani představit, jaké to je, když člověk musí opustit dvůr.“

Všechno to byla pravda, ale pro dnešní večer měl Ryko pravdy dost. To jsem neobětoval dost? To je království tak hladové? Dal jsem mu otce, dal jsem mu zdraví, teď si vyžádalo i Irenu. Co bude ještě chtít? Můj život? To všechno by Samuelovi a Camille nejraději vykřičel do obličeje, ale už neměl ani sílu křičet. Jen o krok ustoupil a zabouchnul před nimi dveře.

Tu noc skoro nezamhouřil oka. V hlavě si přehrával každou chvíli, kterou s Irenou strávil, vrýval si do paměti každý detail, její úsměv, její oči, dolíčky na tvářích, prsty svírající Fantomovu uzdu, smích, jména všech hvězd, které ho učila. Když nad ránem usnul, zdálo se mu, že všechno zapomněl, a tak se zase probudil a opakoval si to dál s vědomím, že vzpomínky mu Aroan Glenven vzít nedokáže.

Za svítání se oblékl, ale snídani odmítl. Žaludek měl stažený tak, že by do sebe nedostal ani sousto. Noha ho bolela hůř než jindy, možná po včerejším pádu, ale snažil se opírat se o hůl co nejméně. Jak kráčel palácovými chodbami, dělal to samé, co udělal v prvních dnech v oradomských kobkách. Všechno dobré a příjemné, všechno důležité skrýval až na dně svojí mysli, uzamykal to sám před sebou. Klapání hole o dláždění mu připomínalo hodiny hudby s rodiči, kdy mu některý z nich vyťukával rytmus. Teď místo aby podle rytmu hrál, používal ho k odpočítávání věcí, na které si zakazoval myslet. S každým úderem zaplašil další a další vzpomínku, dokud mu nezůstalo jen odhodlání a jeden jediný důvod pro všechno, co dělal. Pro království.

Vstoupil do trůnního sálu a posadil se do svého křesla. Trvalo dlouho než se objevili první členové dvora, ale během té doby si nedovolil přemýšlet. Jen se díval před sebe a čekal. Sál se pozvolna zaplňoval a když uslyšel zvon, určující začátek slyšení, zvedl ruku. Díval se skrz dav a i když viděl Ogiera a Rosalii a Glenvena, byli pro něj jen další tváří z mnoha. Dva nepřátelé a spojenec, nic víc.

„Nechť předstoupí Irena Maurentová, baronka z Maurentu.“ Rykovi jeho vlastní hlas zněl jako cizí.

Už byla oblečená v cestovním, připravená odjet jen co slyšení skončí. Nepodívala se na něj, jen poklekla před trůnem.

„Pro urážku místokrále Galenského souostroví a jeho dvora jste vy, Irena Maurentová z Maurentu, tímto vypovězena od dvora krále Simeona. Pod trestem pranýře nesmíte vkročit na půdu hlavního města Tristu, dokud budete živa. Rozumíte svému trestu?“

„Rozumím,“ přisvědčila Irena.

„Máte čas do dnešního západu slunce, abyste opustila hlavní město a nikdy více se do něj nevrátila. Rozumíte?“

„Rozumím.“

„Nechť vám draci odpustí vaše provinění.“

Sledoval ji, jak odchází a pak mechanicky procházel další body slyšení. Moc jich naštěstí nebylo. Když všechno skončilo, zvedl se. Připadal si jako loutka na provázcích, ale nezastavil se.

Aroan Glenven na něj čekal na chodbě.

„Jste spokojený? Mohu počítat se Žraločími ostrovy?“ zeptal se Ryko dutě.

„Naše srdce bije pro vás,“ odpověděl Glenven. Tak se na ostrovech slibovala věrnost.

Ryko jen kývl a pokračoval dál do svých pokojů. V hlavě si dovoloval jedinou myšlenku.

Pro království.

 

***

 

Když se dobelhal zpátky do svých pokojů, čekal ho tam dopis s Ireniným rukopisem a hůl z černého dřeva se stříbrným kováním a masivní rukojetí ve tvaru dračí hlavy s jantarovýma očima. Hůl odložil stranou a začetl se do dopisu.

 

Milý Ryko,

ráno jsem se chtěla rozloučit, ale už jsem Tě tu nezastihla. Proto Ti píšu aspoň tento vzkaz. Dárek, který jsem Ti nechala, jsem Ti chtěla dát při nějaké lepší příležitosti, ale když se nenaskytne, přijmi ho, prosím, alespoň jako dárek na rozloučenou. Zkus stisknout dračí oči a zatáhnout.

 

Ryko odložil dopis a vzal do ruky hůl. Zmáčkl jantar na rukojeti a uslyšel tichounké cvaknutí. Když zatáhl, zjistil, že je v holi rafinovaně skrytá dýka ostrá jako břitva. I v jeho stavu mu to vyčarovalo na tváři úsměv. Samozřejmě že mu dala zbraň. Nic jiného by od ní ani nečekal.

 

Jestli se dnes před celým dvorem rozpláču, odpusť mi to. Nedovedu si představit, že to je možná naposledy, co Tě uvidím. Teď si říkám, že bych naše společné noci na terase a projížďky s Fantomem a Lotharem nevyměnila za nic na světě. Bohužel toto už není moje volba a tak mohu jen doufat, že na mne nezapomeneš a nebudeš vzpomínat ve zlém. A i kdyby ano, já zůstávám dnes a navždy

Tvá přítelkyně

Irena

 

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde