Dávný odkaz - Kapitola 10

Hodiny ubíhaly, odpoledne se přehouplo ve večer a my se uložili k odpočinku. Vybrali jsme si mýtinu v lese. Dobře chráněnou. Kerem vyhrabal jámu a já beze slova odešla sbírat dříví. Protivilo se mi rozdělávat oheň v lese, ale noc byla chladná a předpokládala jsem, že tu budou někde i vlci, ne-li třeba medvědi. Takže jsem ani nemukla. Ostatně, Kerem byl v tomhle ohledu větší odborník, takže jsem ani neměla důvod mukat. Nasbírala jsem nějaké slabší větve a odnesla je k tábořišti. Kerem se zrovna pachtil s jedním obzvlášť velkým drnem, takže ani nevzhlédl, když jsem mu svoje ruce strčila pod jeho a pomohla mu zatáhnout. Kořínky povolily a my se málem oba svalili na jednu hromadu. Začínalo mě to bavit.

„Počkej tady, najdu nějaké tlustší větvě. Zatím můžeš vybalit jídlo a deku na spaní,“ řekl mi a odešel do porostu. Ach ano, ve svém rozrušení a přemýšlení jsem úplně zapomněla na to, že máme jen jednu deku. Jak kruci budeme spát? Snad ne na té jedné dece? Nebyla jsem zvyklá dělit se o prostor na spaní. S nikým. Ani vedle Pavla se mi nikdy nespalo moc dobře. Proboha, ani se Cindy jsem se nikdy nemohla v posteli porovnat, natož potom, abych byla schopná usnout vedle úplně cizího člověka. Kerem se vrátil s několika silnými větvemi a jal se je lámat přes koleno. Já mezitím nalámala ty slabší a kladla jsem je přes sebe do díry na ohniště. Jako doma, když jsme dělali ohýnek.

„To bude stačit, nemusíme všechno spálit hned. Stejně ještě budeme muset na dříví. Sedni si, začíná být zima, snáz se zahřeješ,“ řekl Kerem po chvilce a já ho poslechla. Ale nejdřív jsem musela ještě něco udělat. Bolelo mě celé tělo.

„Nejdřív si trochu ulehčím, souhlasíš? Vím, že bychom to neměli nechávat bez dozoru, ale tady okolo nikdo není. A mě to už vážně začíná docela tlačit!“ zašklebila jsem se na něj a přetáhla si košili přes hlavu. Opatrně jsem začala odmotávat pruh plátna, který na mých bocích držel části koruny. Druhý pruh, který chránil mou kůži před sedřením jsem odmotala daleko rychleji. Znovu jsem na sebe natáhla košili a zhluboka si oddechla.

„Mnohem lepší,“ pochválila jsem si. Kerem na mě upřeně zíral, tak upřeně, až jsem se tomu musela zasmát.

„Ale no tak! Nemyslel sis, doufám, že v tom budu i spát?“

„Jen jsem nečekal, že se tu přede mnou budeš svlékat! Vůbec se nestydíš?“ zeptal se přiškrceně.

„Podívej, Kereme, svět, ve kterém jsem žila se na nahotu nedívá nijak špatně… Prostě jsem jinak vychovaná,“ řekla jsem mu. A co, že jsem prozradila něco o Zemi? Stejně to ze mě chtěl vytáhnout. Bylo lepší začít s tím hned, než se strachovat, kdy se začne vyptávat.

„Řekni mi všechno!“ zavrčel a vytáhl chléb a kousek sýra. Oboje rozlomil napůl a podal mi můj díl.

„Možná bys měl to jídlo odložit, počítám, že se při mém vyprávění párkrát zakuckáš,“ podotkla jsem s úsměvem. Nedal si říct, jen se na mě zamračil. Dobře, jak chceš, hochu… Až se začneš dusit, já tě zachraňovat nebudu. Vytáhla jsem díly koruny a vedle nich položila čepici, která mi celý den kryla vlasy.

„Už si asi pochopil, že nejsem odtud. Nenarodila jsem se tady. Ten den, kdy mě mistr našel spát v jeho chlévě, byl můj první den v tomhle světě. Ne v Aldormě, v tomhle světě. Nepřišla jsem z Tristenolu ani z žádné jiné země. Přišla jsem z jiného světa. Nevím, jak se to stalo. V jednu chvíli jsem byla tam a v druhý okamžik jsem se probudila na slámě,“ řekla jsem.

„Balamutíš mě… Tohle není možné,“ oponoval mi.

„Nečekám, že mi to uvěříš, ale pamatuj si, že ty sám jsi chtěl, abych ti řekla pravdu. Pamatuješ na ten večer, kdy jsi mě prohlédl? Mluvila jsem o amerických seriálech. To je něco, co skoro každý obyvatel mého světa zná. Nehodlám ti vysvětlovat, co to znamená. Podívej se na tu korunu,“ ukázala jsem na díly koruny u mých nohou.

„Co je s ní?“

„Ta koruna vypadá vedle téhle čepice jako něco nadpozemského. Liší se stejně, jako se liší můj svět a tenhle. Kereme, já nejsem odtud. Nějakým řízením osudu jsem se sem ale dostala. A všechno, co se stalo od té doby, kdy jsem sem přišla, je podřízeno nějaké vyšší moci. Věřím tomu. Ty tomu věřit nemusíš, ale nesnaž se mi v něčem bránit,“ řekla jsem. Čím déle jsem byla v Aldormě, tím víc se mi zdálo, že se věci podřizují mému jednání. Nebo tomu, co jsem měla vykonat. Mohla jsem se tomu bránit, jak jsem chtěla, ale nakonec mě to přivedlo na stejné místo, kde bych se ocitla, kdybych vše přijala se sklopenou hlavou. A bránit se nebylo v mé povaze, byla jsem zvědavá jako opice… Jestli něco dokázalo překonat můj strach, pak to byla neskutečná touha po informacích, která mě provázela už od dětství. Potřebovala jsem vědět!

„Proč bych ti měl věřit? Měl bych tě něčím praštit, sebrat korunu a utéct,“ řekl zadumaně. Seděl na druhé straně ohniště a v očích se mu mihotaly záblesky plamenů.

„Ach, Kereme, nevíš, proti čemu bojuješ… Já už dávno pochopila, že tu mám úkol. A ať se stane cokoliv, vždycky mě to k tomu dovede. Nevím, jaký ten úkol je, ani jak má dopadnout. Ale dozvím se to v Telmiru, to je mi jasné. A i kdybys mě teď přetáhl něčím po hlavě a zmizel, čemuž nevěřím, nakonec se tam stejně nějak dostanu. A co se má stát, to se stane.“ Možná to zní divně, ale já to takhle vážně chápala. Stalo se to najednou, jako by mnou projel blesk a rozsvítil mi v hlavě žárovku, ale bylo to tam. Někde uvnitř mě pulzovalo přesvědčení, že všechny cesty vedou do Říma. Obrazně samozřejmě.

„Chceš mi říct, že existuje osud?“

„Chci říct, že v určité chvíli člověk objeví věci, které jsou nad jeho chápání. Pro mě je to třeba tahle země. Proboha, myslíš, že doma chováme krávy? Mléko, máslo i maso kupujeme. Koně chováme na závody a rekreaci. Máme obrovské cesty, po kterých jezdíme uvnitř mechanických strojů,“ v tu chvíli mu opravdu zaskočilo. Plácla jsem ho po zádech, aby chytil dech, i když jsem sama sebe přesvědčovala, že ho před udušením zachraňovat nebudu.

„Není kůň bezpečnější a rychlejší? Stroje se musí pohybovat pomalu,“ řekl, když konečně přestal kašlat.

„Ne, Kereme, stroje jsou daleko rychlejší než koně. Dokonce se jejich síla počítá na koňské síly. Jsou stroje, které mají sílu třeba padesáti koní. Jsou jako povozy, jen je netáhnou koně, ale pohání je něco jiného,“ vysvětlila jsem a ukousla kus sýra, nechtěla jsem zabýhat do detailů. A určitě jsem mu nechtěla vysvětlovat princip motoru. 

„Je to tak…“

„Neuvěřitelné?“ přerušila jsem ho otázkou. Pokýval hlavou a vjel si rukama do vlasů.

„Víš, co se stane?“ hlesl tiše.

„Ne, Kereme, nevím. Nevidím do budoucnosti,“ rozhodla jsem se raději zalhat, i když jsem tušila, co se v budoucnosti jeho zemi stane. Jak bych mu to ale mohla říct?

„Budoucnost je ve hvězdách, to se říká u nás doma. Neber mě nějak jinak, než jsi mě bral dosud, Kereme. Jsem to pořád já, i když už víš, co jsi vědět chtěl. Potřebuju tvou pomoc. Potřebuji, abys mě dovedl do Telmiru. Musíme předat tu korunu. Na nic jiného teď nemysli,“ požádala jsem ho.

„Je to prostě jako sen! A ty mi říkáš, abych na to nemyslel? Žiješ v úplně jiném světě,“ vybuchl. Čekala jsem, že bude vzteklý.

„Žila jsem. Teď žiju tady. A nemám tu nikoho jiného než tebe, Kereme! Nikoho. Nic tu neznám, žádné zvyky, žádná místa, žádné lidi! Jsem tu úplně sama. Na místě, které mě upřímně děsí,“ vykřičela jsem mu do obličeje. Schoulila jsem se a rukama si objala kolena. A to jsem prosím pěkně chtěla být úplně klidná.

„Mistr říkal, že si věděla, že ses dostala do Aldormy, proto předpokládal, že jsi z Tristenolu. Jak jsi to věděla?“

„Krucinál! Musíš být tak proklatě všímavý a chytrý? Chceš to vědět?! Fajn! Nejsem jediná! V různých dobách se tu objeví i jiní lidé.“

„Takže víš, co se stane.“

„Nevím,“ odsekla jsem. Přejela jsem si rukama po obličeji a podívala se na něj. Byl zamračený jako podzimní obloha nad horami.

„Kereme, já to opravdu nevím… Všechno se může změnit. Stačí jeden krok tím nebo oním směrem a všechno může být jinak,“ zvedla jsem se a šla k němu. Klekla jsem si vedle něho, položila mu ruku kolem ramen a jemně stiskla.

„Budoucnost je ve hvězdách, Kereme. Dokud se z ní nestane přítomnost, pořád se může změnit. Nebuď nešťastný z toho, co jsem ti řekla. Protože pak bychom byli nešťastní už dva, a to by nebylo dobré,“ povzdechla jsem si. Do jakého hnusu jsem to zase spadla? Proč nedokážu držet klapačku?

„Jsi nešťastná?“ zeptal se mě. Když už bylo to nejhorší venku, neviděla jsem důvod, proč ještě něco zatajovat. Podívala jsem se mu do očí a pomalu kývla.

„Divíš se mi? Uvízla jsem tady, ne že by to tu bylo zlé, ale nepatřím sem. A co ti všichni lidi doma?“

„Máš rodinu?“ položil mi otázku, které jsem se obávala.

„Jo, mámu a tátu. A taky bratra a sestru. Ale není to jen o nich, je to i o ostatních lidech. O kamarádech, o Pavlovi. Nikdo z nich zřejmě neví, co se se mnou stalo. Možná si myslí, že jsem mrtvá. Možná jsem tam doma opravdu mrtvá… Jestli ano, jak jim asi musí být? A co když jsem prostě zmizela a není po mě ani stopy? Hledají mě? Bojí se o mě? Na tohle všechno musím myslet,“ vysvětlila jsem a povzdechla si. Jeho ruka se ocitla na mém rameni a poskytla mi stejné utěšující stisknutí jako ta moje před chvilkou jemu…

„Kdo je Pavel?“ vypadlo z něj po chvíli. Usmála jsem se…

„Pavel je můj přítel. Teď si nejsem jistá, jak tady říkáte lidem, kteří se milují. Milý? K Pavlovi mě váže hodně věcí…“

„Takže jsi do něj zamilovaná? Chceš si ho vzít?“

„Chtěla jsem a chtěla bych, ale copak vím, jestli ho ještě někdy uvidím?“ posteskla jsem si.

„Nechme toho. Zítra nás čeká další kus cesty, oba dva se musíme vyspat,“ řekla jsem, co bylo zjevné. Oba dva jsem vypadali jako mátohy. Špinaví, s kruhy pod očima.

„Lehni si k ohni, já dojdu ještě pro nějaké další dřevo. Nebudu daleko.“ Vstal a postrčil mě směrem k dece. Mileráda jsem ho poslechla, i když mi bylo jasné, že od země bude parádně táhnout a já se pořádně nezahřeju, takže se budu celou noc budit. Nakonec jsem ale usnula skoro hned, jak se moje hlava dotkla složené vesty, kterou jsem měla místo polštáře.

Probudil mě pohyb vedle mě. Byla jsem citlivá na svůj spací prostor a něco ho narušilo. Nebo spíš někdo. Kerem mi něco nesrozumitelně zašeptal, objal mě a nepustil, i když jsem se snažila odsunout. Nakonec jsem se vzdala a co nejpohodlněji se u něj uvelebila. Srdce jsem měla až v krku a hlava mi nefungovala, protože ta blízkost byla děsivá. Ale bylo mi teplo. Tak krásně teplo…