Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=davny-odkaz/davny-odkaz-kapitola-11  •  Vydáno: 28.8.2016 7:03  •  Autor: Bilkis

Dávný odkaz - Kapitola 11

Dávný odkaz - Kapitola 11 Další kapitola zabývající se putováním naší dvojice do Telmiru. Alena o sobě Keremovi prozradí další věci a na oplátku bude chtít vědět něco o něm. Získané informace se jí ale vůbec nebudou líbit. Co všechno zjistí?

Je to čerstvě dopsané, tak doufám, že v tom není moc chyb.

Kerem byl ráno nevlídný, když jsme se vydávali na cestu. Byl nevrlý i v poledne, když jsem mu dávala najíst. Něco vztah mezi námi zkazilo. A já přesně věděla, co to bylo. Já. Jako obvykle. Vždycky jsem dokázala věci kazit. Už jen tím, že jsem se lidem nerada dívala do očí, takže mi pak většinou nevěřili… Jenže, dívejte se jim do nich, když vám stačí jeden pohled, abyste poznali jejich duši. Po scéně v autobuse, kdy jsem nechtěně zabloudila k očím malého kluka, a pak mi z toho bylo celou cestu zle, jak vyzařoval negativní věci, jsem se toho bála jako čert kříže.

V půli odpoledne už jsem to nevydržela. Nasupeně jsem ho chytila za rukáv a trhla jím, aby zastavil. Otočil se na mě, ale neřekl ani slovo.

„No tak, mluv se mnou!“

„Co ti mám říct? Že je všechno stejné jako včera? Víš dobře, že to není pravda…“

„Měla jsem ti lhát? Bylo by to pro tebe snesitelnější? Nakonec by ses to stejně dozvěděl a bylo by to ještě horší. Podívej, nemůžu za to, co se stalo. Nemůžeš za to ani ty… Co chceš dělat? Zakázat mi být? Nebo celou cestu mlčet a předstírat, že neexistuju?“

„Takhle jsem to nemyslel, krucinál. Nemůžeš mi prostě dát čas na to, abych se s tím smířil? Je to těžké… Chápej, nikdy jsem nevěděl, že existuje něco jiného než tohle, a najednou přijdeš ty a tvrdíš, že jsou věci, které si ani nedokážu představit,“ vyhrkl a já ho v tu chvíli pochopila. Zbořila jsem svět, kterému věřil a dosadila mu do hlavy věci, které tam nepatřily. A na něm bylo, aby to prostě přijal a smířil se s tím. Copak jsem tak sobecká? Vždyť vím, jaké to je. Dokud jsem se sem nedostala, pokládala jsem Aldormu za vymyšlenou zemi, která ve skutečnosti nikdy neexistovala.

„Tohle jsem nikdy nechtěla, Kereme. Opravdu ne… Oba jsme se prostě potkali a naše světy se protnuly. Neuvědomila jsem si, jak to pro tebe musí být těžké. Promiň,“ omlouvala jsem se tiše a klopila hlavu. Zvedl mi ji a trochu se pousmál.

„Ty to máš taky těžké… Tady… Podívej, nejsem žádný vzdělanec, abych mohl pochopit, co mi říkáš… Neumím si věci představit. Jsem jen potulný zpěvák a tím taky zůstanu,“ řekl mi.

„Blázínku, to se chceš celý život trmácet s loutnou na zádech? Vždyť můžeš dělat tolik dalších věcí! Určitě umíš aspoň číst a psát a s tím se uživíš, ne?“

„Číst, psát? Kdepak… To jsem se nikdy neučil. Nikdy jsem nebyl nikde, kde by mě to někdo mohl naučit. To umí šlechtici, ne obyčejní lidé,“ vysvětlil s úsměvem.

„Jak teda skládáš písně?“ vykulila jsem na něj oči. Asi jsem vypadala směšně, protože se rozesmál.

„Jak? V hlavě… Prostě si je musím pamatovat,“ vysvětlil a pokrčil rameny.

„S tím bychom měli něco udělat,“ usmála jsem se na něj.

„Umíš psát?“

„Umím psát, číst a počítat,“ řekla jsem a byla jsem na sebe v tu chvíli opravdu hrdá. Můžu mu něco dát na oplátku a zajistit, aby se nemusel na stará kolena někde tahat po trzích. Pouliční produkce moc nevynášela ani u nás, natož potom tady. Tady to muselo být fakt zabité. Vždyť tu chcípl pes.

„Kereme, neber to tak, že bych tě tím chtěla odvádět od myšlenek, které máš v hlavě… To vůbec ne, je mi jasné, že si to musíš ujasnit. Neptej se mě na další věci, dokud si nesrovnáš v hlavě ty ze včerejška. Já se pokusím být potichu,“ slíbila jsem mu.

„Ale ne… Povídej mi něco o sobě,“ řekl s trochu nostalgickým tónem.

„Dobře. Ale měli bychom se pohnout, za chvíli bude večer a my musíme ujít ještě kus cesty.“ Přikývl a pohnul se směrem dopředu. Už jsem nešla tři kroky za ním. Srovnali jsme tempo a já se zhluboka nadechla. Co mu o sobě mohu prozradit? Čím mám začít?

„Narodila jsem se jako třetí dítě. Jsem tedy nejmladší z rodiny. Benjamínek. Vždycky jsem toho využívala,“ zasmála jsem se.

„Nechtěla jsem po sobě nikdy uklízet hračky. Zůstalo mi to dodneška, nerada uklízím, když to není úplně nutné. Mamka i taťka jsou fajn lidi. Nikdy jsme nebyli bohatí nebo tak něco, ale žili jsme si spokojeně. Poměrně rychle jsem vyrostla z naivní holčičky. Chodila jsem do školy, měla kamarády, lezla po stromech,“ zarazila jsem se a nevěděla, jak pokračovat.

„Jezdila jsi někdy na koni? Jako malá?“

„Ne, na koni jsem jela asi tak dvakrát. Myslím. Ale máme kočky a psa. Mám ráda zvířata,“ řekla jsem. Cesta nám ubíhala pod nohama a já si říkala, že se to mezi námi možná ještě úplně nezkazilo.

„Škola je místo, kde se člověk učí?“ zeptal se Kerem najednou.

„Jo, ale neučí se tam jen psát a tak. Učili jsme se spoustu věcí, poznávat rostliny, zvířata, učili jsme se o cizích zemích i o té naší. To bylo prvních devět let.“

„Chodila jsi do školy devět let?“

„Ne, Kereme, chodila jsem do školy 13 let. Začala jsem v šesti letech, jako většina dětí, a končila v devatenácti.“

„Ale proč chodíte do školy tak dlouho? Nestačí umět jen něco?“ zděšeně se na mě podíval.

„Možná tady u vás, u nás je spousta věcí, které se člověk může naučit a mě to bavilo. Odmala miluji knihy. Víš, neříká se mi to snadno, ale třeba naše historie je ohromně obsáhlá. Vy žijete v Aldormě jak dlouho? Tři sta nebo čtyři sta let? Naši předkové, přišli do našich krajů již někdy tisíc let před tím, než jsem se narodila. A jiní lidé žili na jiných místech třeba už před pěti tisíci lety. Nevím přesně, jak tady počítáte čas.“

„Aldorma bude mít po korunovaci krále rok první,“ vysvětlil.

„Takže jsme vlastně v roce nula. Podívej, já se v našem světě narodila v roce 1987,“ vysvětlila jsem mu.

„Jak je možné, že si vaši králové tak dlouho udrželi pozici?“zeptal se ohromeně.

„My máme celosvětové počítání let. První král nastoupil na náš trůn někdy v desátém století nebo kdy. Teď to nevím přesně. A neměl dědičný titul. Ve skutečnosti jsme byli opravdovým královstvím až od 13. století. Na královském trůně se vystřídala pěkná řádka králů z různých rodů, ale teď už nejsme království.“

„A co tedy jste?“ zeptal se a já si málem nahlas vynadala. Tak a teď se ukaž, vysvětli mu pojmy republika, demokracie, sociální a zdravotní pojištění a podobná zvěrstva.

„Máme jiné zřízení, nevládne nám král, ale pořád máme ve vedení člověka, který bydlí na hradě a řídí naši zem. Pomáhají mu při tom ještě další lidé. Je to dost složité i pro mě, nechtěj, abych ti to vysvětlovala,“ rozesmála jsem se. Při pomyšlení, že bych mu opravdu měla vysvětlovat parlament, evropskou unii, kooperaci států a tak podobně, mě jímala hysterie.

„Nemáte krále,“ zašeptal zděšeně… Bylo na něm vidět, že je to pro něj nepochopitelné.

„Netrap se tím. Prostě to máme doma jinak. Je tam spousta věcí, které jsou jinak. Ženy jsou víceméně rovny mužům, chodí do školy, pracují. Nejsou doma a nestarají se o děti. Tedy, samozřejmě, že starají, ale ne pořád.“

„Ty taky pracuješ? Proto jsi chtěla, aby tě mistr učil? Protože si nedovedeš představit, že bys měla být doma a nepracovat?“

„Asi tak nějak, pracuju, vydělávám si na živobytí. Ale dělám něco úplně jiného než tady. To není podstatné, Kereme.“

„Možná už chápu některé tvé postoje. Ty prostě nechápeš věci, které jsou pro mě normální.“

„Narodila jsem se jako úplně svobodný člověk, Kereme. Ne jako vazal nějakého pána. Nemusela jsem nikdy pracovat na poli… Odvádím daně, ale žiju si svůj vlastní život. Jaké je to tady? Jak jsi vyrůstal?“ zeptala jsem se zvědavě. Potřebovala jsem informace. Jestliže mám v Telmiru předstírat, že sem patřím odjakživa, musím vědět, jak to tu chodí. V Orodalu jsem toho opravdu moc nepochytila. Dílna nebyla svět. Kerem vypadal zaraženě, když jsem se na něj podívala.

„Neměl jsem moc hezké dětství,“ řekl zachmuřeně.

„Omlouvám se, nechci otvírat staré rány, Kereme. Nemusíš nic říkat,“ řekla jsem rychle a podívala se jinam. Smrákalo se. Během rozhovoru jsme ušli celkem pořádný kus cesty. Za chvíli bude čas k utáboření se. Jako by mi četl myšlenky, v tu chvíli na to narazil.

„Měli bychom se utábořit. Za chvilku bude tma. Nemám svou minulost rád, ale ty jsi mi toho hodně řekla. Já ti něco povím na oplátku. Ale až rozbijeme tábor. Támhle to vypadá na nějakou skálu, měli bychom to zkusit tam.“

„Nebudou tam hadi?“ zeptala jsem se při pohledu na skalní masiv, který se zvedal před námi.

„Bojíš se jich?“

„Ale kdeže, hadi jsou prima. Jen bych se ráda nenechala uštknout, víš?“ zasmála jsem se.

„Žádný strach, když tam bude had, tak ho zabijeme a upečeme si ho k večeři,“ zavtipkoval Kerem a mrknul na mě. Věnovala jsem mu pohled plný opovržení.

„To teda ani náhodou. Hadi jsou kamarádi, hadi se nejedí,“ zaškaredila jsem se na něj.

„Počkej, až budeš mít vážně hlad, brzy nám dojdou zásoby. Budeš tohle říkat i o zajících a veverkách?“

„Poslyš, v královských lesích si můžeš lovit, jak se ti zachce nebo co?“ zeptala jsem se. Něco mi říkalo, že to tak většinou nebývá.

„No, nemůžeš, samozřejmě. Na to jsou zákony. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí,“ vysvětlil s úsměvem. Došli jsme až ke skále. Nebyla tak velká, jak vypadala z dálky. Ale byla pod ní prohlubeň. Ne přímo jeskyně, ale převis skály vytvářel nad, zřejmě vodou vymletým prostorem, jakousi stříšku.

„Já nasbírám dřevo, ty se pokus najít nějakou studánku. Došla nám voda,“ řekl Kerem a ukázal do lesa. Shodila jsem batožinu, vzala jsem čutory a vydala se směrem do lesa. Kerem šel kousek za mnou. Rozešli jsme se každý na jinou stranu lesa. Bylo tu božské ticho. Sice hodně tma, ale nedalo se nic dělat. Poslední vodu jsme potkali ráno, když jsme přecházeli jeden potok. Snažila jsem se zaslechnout, jestli někde něco neteče a za chvíli jsem pochytila zvuk zurčení. Vydala jsem se za ním. Za chvilku jsem narazila na pramen. Napájel celkem slušně tekoucí potok. Naplnila jsem čutory a chtěla se vydat na cestu zpátky, když jsem si uvědomila, že jsem jaksi zapomněla, kudy jsem vlastně přišla.

„Do psí díry!“ zabručela jsem. Rozhlédla jsem se po značně zšeřelém lese a doufala, že uvidím někam ven, ale marně. Zamračila jsem se. Já abych se někde neztratila… Vydala jsem se tedy přímo vzad od potoka směrem, kterým jsem tušila konec lesa. Nechtěla jsem tu strávit noc. Začínalo už mi být parádně chladno.

„Blbá, blbá, blbá. Jako vždy. Ztracená v lese, vydaná mu napospas. Jo, to je vážně dobrej příběh. O tom se bude mluvit celá století,“ rozesmála jsem se. Z očí mi vyhrkly slzy. No jo, typická reakce na nečekaný stres.

„A že já jsem tak pitomá, že si třeba neoznačím cestu domů. Třeba drobkama, jako Jeníček a Mařenka,“ říkala jsem si a nedávala pozor na cestu. Zakopla jsem, kecla na zadek a keř přede mnou se zachvěl.

„Uááááá,“ vážně jsem se vyděsila.

„Co tu plašíš?“ zeptal se mě Kerem, který se mě evidentně vydal hledat.

„Co mě děsíš?“ zavrčela jsem, když mi podal ruku a pomohl mi zpátky na nohy.

„Hledám tě, jsi pryč už strašně dlouho. A mimochodem, víš, že si povídáš sama pro sebe?“

„To mi říkáš novinku. Povídám si sama pro sebe už celá léta. Vodu mám, jdeme ven z toho blbého lesa,“ řekla jsem a postrčila jsem ho.

„Ten les nemůže za to, že bloudíš… Měla jsi říct, že nejspíš nenajdeš cestu zpátky, byl bych šel s tebou rovnou.“

„Copak jsem to tušila? Radši pojďme, než se setmí úplně a my si tu někde vypíchneme oko.“ Vzal mě za slovo a vydal se na cestu zpátky k našemu dočasnému hotýlku pod skálou. Idylický název. Když jsme tam konečně došli, oheň vesele praskal a osvětloval naše umouněné a strhané tváře. Celodenní cestování nám na kráse moc nepřidávalo.

„Sedni si, prosím tě. Vypadáš jako bys měla každou chvíli omdlít,“ řekl Kerem a já poslechla. Blbé reakce na stres. Zabalil mě do deky a přiložil na oheň.

„Promiň, ale já se nerada ztrácím. Příště si dám pozor a budu si pamatovat cestu,“ zašeptala jsem a zuby mi zahrály rychlou melodii zimy.

„Nic se neděje, prosím tě. Na, tady je ještě kus chleba. Zítra se budeme muset zastavit někde ve městě. Mistr mi dal nějaké peníze. Kdyby se zadařilo, seženeme někoho s povozem, kdo pojede směrem k Telmiru a sveze nás aspoň kus cesty.“

„Myslíš, že to bude bezpečné?“

„Jsme už pěkný kus od domova. Nezdáš se, ale dokážeš hodně ujít. Urazili jsme za dva dny cestu, která by nám měla trvat skoro tři. Takže ano, řekl bych, že to bude bezpečné. Těžko nás bude někdo podezírat. Jez.“ Chvilku jsem ještě uvažovala o tom, co říkal, ale pak jsem poslechla a jedla. Chléb už byl dost tvrdý, ale sýr se ještě pořád dal jíst a voda byla příjemně osvěžující. Deka kousala, toho jsem si všimla už včera, ale příjemně hřála, takže jsem byla spokojená.

„Otec mi zemřel, když mi bylo pět. Matka se pak znovu provdala, ale ten chlap mě nesnášel. Dodneška jsem nějak nepochopil proč. No a tím začalo moje neradostné dětství. Nejdřív se ze mě snažil sedřít kůži, chodil jsem na dřevo, pracoval v domě i na poli,“ řekl Kerem tiše. Seděl vedle mě, kolena přitažená k hrudi, objímal je rukama a bradu měl položenou na nich. Díval se do ohně a já přemýšlela, jestli v mihotavých plamenech vidí svou minulost. Přisunula jsem se blíž k němu a přehodila přes něj kus deky. Mela jsem pocit, že se trochu třese. Nejspíš to nebylo zimou, ale na tom nezáleželo.

„Nemusíš mi to vyprávět, Kereme. Vážně ne,“ zašeptala jsem mu.

„Musím, chci. Když mi bylo asi deset, začal mě i matku mlátit. Dost pil a pak se vždycky hrozně naštval a bil nás hlava nehlava. Mlčky jsem trpěl, nic jiného mi ani nezbývalo. Matka nic nezmohla a lidi si nás nevšímali. Co se dělo doma, to tam taky mělo zůstat.“ Položila jsem mu ruku kolem ramen a stiskla. Představovala jsem si Kerema, toho veselého muže, jako malého trpícího chlapce. Nebyly to hezké představy.

„Pak zaplatil kováři, aby mě vzal do učení. Matka mě chtěla poslat k Heleně, abych se stal zlatníkem. Jenže on rozhodl jinak. Takže jsem šel do učení. Neměl jsem sílu, takže kovář neustále nadával a pak mě taky začal bít. Postupně jsem se něco naučil, ale nikdy mě to nebavilo. Kovář to se mnou vydržel dva roky, pak mě vyhodil, že jsem neschopný.“ Cítila jsem, jak se třese ještě víc, než předtím. Bylo mi to líto. Kerem v dospělosti si nezasloužil ani špetku mého soucitu. Ale pro malého chlapce, který si tolik vytrpěl, mě bolelo srdce.

„Domů jsem nemohl, takže jsem se začal toulat. V jednom městě jsem se pokusil okrást jednoho koňského handlíře. Samozřejmě mě chytili, zavřeli mě na dva dny do vězení a zbičovali mě. Bylo to ještě horší než když mě mlátil on, ale nakonec to dobře dopadlo. Ten handlíř si mě našel a chtěl, abych mu nahradil škody. Musel totiž zaplatit biřicům, aby se tím vůbec zaobírali. Vzal mě do dalšího města. Staral jsem se mu o koně, pomáhal kde se dalo. Dluh jsem splatil, ale zůstal u něj dál. Práce s koňmi mě bavila a on na mě nikdy nevztáhl ruku. Nakonec jsem ale musel odejít, protože koně nikdo nekupoval a on musel skončit s obchodem. Chvíli jsem žil na ulici, pak se dal ke kejklířům. Naučil jsem se u nich hrát na loutnu, zpívat a projel s nimi celý Tristenol. Vyrostl jsem u nich, ale když mi bylo asi sedmnáct, jeli jsme přes Orodal a já zašel za Norem a Helenou. A už jsem u nich zůstal,“ vysvětlil. Poslední vzpomínky nebyly tak palčivé, protože se přestával třást.

„Vydržel jsem u nich asi tak dva roky. Pak se zase vydal na cesty. Zpíval jsem a hrál a vydělal si tak nějaké peníze, ale nikdy to nebylo moc. Ale žil jsem spokojeně, toulal se zemí… A pak přišla válka. Válka není pro moje řemeslo moc dobrá věc. Uměl jsem trochu kovat, tak jsem se nechal najmout jako pomocník k jednomu kováři poblíž Telmiru a pomáhal dělat zbraně. Zároveň jsem podporoval vzbouřence. Škodili jsme Barbarům, kde se jen dalo. Za pár měsíců jsem se naučil v kovárně víc než za dva roky u toho rasa, kam mě poslal můj otec. Naštěstí mě neposlali do boje. Ale když hledali někoho k vojenským koním, přihlásil jsem se. Dostal jsem se do Telmiru a poznal tam spoustu lidí. Sida Clemense jsem nikdy neviděl, ale slyšel jsem o něm. Zachránil Aldormu.“ A taky ji zase zničil, řekla jsem si v duchu. Tedy, ne přímo on, ale byl příčinou. Nehodlala jsem ale něco takového vypustit z pusy. Mohlo se to změnit a nikdy se to třeba nemusí udát. Budoucnost je ve hvězdách, ano… A Kerem si nezasloužil další věci, které by ho trápily.

„Po válce jsem zase začal hrát, lidé chtěli oslavovat, zpívat, tančit a bavit se. To byly dobré časy. Pak jsem se zase vrátil do Orodalu a tam potkal tebe,“ dopověděl Kerem.

„Nešťastné rozhodnutí, nosím smůlu…“ Pousmál se. Jen trochu zvedl koutek úst, ale byl to úsměv. Měla jsem z něj až bláznivou radost.

„Já si naopak myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Díky, že jsi mě nechala mluvit, že sis mě vyslechla. Nebylo to hezké vyprávění,“ řekl a otočil ke mně hlavu. Asi aby viděl mou reakci.

„Ne, to nebylo. Takové chování k dítěti by se mělo trestat tak silně, až by už ten člověk, který něco takového udělá, nikdy na nikoho nemohl vztáhnout ruku. Ubližovat někomu, kdo se nemůže bránit je zvěrstvo. Mrzí mě, že sis to prožil. Ale nebýt toho, asi bychom tu teď neseděli.“

„Právě proto je to šťastné rozhodnutí. Nejsem na svou minulost hrdý a nemám na ni dobré vzpomínky, ale díky tobě vím, že to bylo špatné, že se to neděje každému dítěti.“

„Většina dětí je milovaná, Kereme. Měly by být všechny, ale to asi bohužel nejde. To, co ti otec dělal, bylo špatné. Velmi špatné. Mí rodiče mě nikdy v životě neuhodili, nikdy. A spoustu dalších dětí jejich rodiče taky ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. Absolutně jsem nechápala, jak mohl s takovou minulostí vyrůst v tak dobrého a veselého člověka. Dívala jsem se na něj skrz sklopené řasy. Světlo ohně mu na tvářích kreslilo stíny a ve vlasech mu zářily drobné zlatavé jiskřičky odlesků. Tlumeně jsem zasténala, protože mi v tu chvíli něco došlo.

„Děje se něco?“ zeptal se tlumeně, protože mě zaslechl. Snažila jsem se svoje zasténání zamaskovat zívnutím.

„Jen už se mi chce celkem spát, neuložíme se?“ zeptala jsem se a shodila ze sebe deku. Vytáhla jsem si košili a odmotala ze sebe plátno a korunu. Vestu jsem složila pod hlavu a uložila se. Kerem mezitím ještě přikládal do ohně. Pohodlně jsem se uvelebila na deku a nechala mu místo. Za chvíli si přišel lehnout. Přitiskl se ke mně a jednou rukou mě objal kolem pasu stejně jako včera večer. Srovnala jsem dýchání a snažila se usnout. Vtiskl mi jemný polibek do vlasů a ještě víc mě stiskl. Zavřela jsem oči, pevně k sobě přitiskla víčka a snažila se z hlavy vytěsnit myšlenku, která na mě zaútočila už před chvíli, když jsem si ho prohlížela. Totiž tu myšlenku, která uvnitř mě hlodala a říkala mi, že jsem na nejlepší cestě se do něj neodvratně, bláznivě a bezhlavě zamilovat.