Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zeme-bez-draku/zeme-bez-draku-kapitola-29  •  Vydáno: 21.3.2018 19:24  •  Autor: Lomeril

Země bez draků - Kapitola 29

Další kapitola. Budu-li parafrázovat Tři oříšky pro Popelku: "Ale ta je svatební!"

Po večeři se Ryko s Irenou sešli v chodbě vedoucí do kaple. Trochu ho překvapilo, když tam uviděl i Simeona a Ambru.

„Potřebovala jsem trochu pomoct a neutajila jsem to,“ pokrčila Irena rameny. Měla na sobě dlouhý černý plášť, ale vlasy měla spletené do složitého účesu a ozdobené sponou, kterou skoro určitě viděl na Camille. Rozhodl se neptat.

„A víte, že nesmíte nic říct?“ ujistil se Ryko.

Oba horlivě přikývli. V Simeonových očích dokonce zahlédl tu jiskřičku, která mu tam od útěku z Kentu chyběla. To rozhodlo.

„Tak pojďte.“

„První jde přece ženich,“ připomněla mu Ambra s vykulenýma očima.

Měl co dělat, aby neprotočil oči v sloup, ale nemohl ji neposlechnout. Proto vstoupil do kaple jako první a zavřel za sebou dveře. Pod sochou zeleného draka už stál otec Markus, tirabilský kněz, kterého Ryko znal ze svých občasných návštěv. Spiklenecky na Ryka mrkl a pak se otevřely dveře.

První vešla Ambra a hned za ní vedl Simeon Irenu. Ta shodila plášť a ukázalo se, že pod ním měla tmavomodré šaty, vypůjčené od Camilly. Nebyl to zrovna svatební blankyt, ale v jejich situaci byl div, že vůbec sehnala modré. Na krku jí visel jakýsi kostěný přívěšek na kožené šňůrce.

Ambra si sedla do první lavice a Simeon dovedl Irenu až k Rykovi a podal mu její ruku, než se připojil k Ambře

„Sluší ti to,“ zašeptal.

„Díky,“ odpověděla tichounce.

Pak se otočili ke knězi a čekali, až začne mluvit. Otec Markus si místo toho ale odkašlal.

„Bývá zvykem pokleknout,“ poznamenal.

Ryko jen při představě, že si bude klekat, pobledl a pevněji sevřel svoji hůl. Irena si toho všimla a hbitě zareagovala:

„Myslím, že draci nám pro jednou odpustí, když zůstaneme stát,“ prohlásila.

Otec Markus to chvíli zvažoval a pak jen pokrčil rameny. „Sešli jsme se tu dnes, abychom byli svědky svazku markýze Ryka Nimana z Šedého lesa a baronky Ireny Maurentové z Maurentu. Ó duchové dávných předků, voláme vás, abyste přišli požehnat tomuto svazku. Beroane, Ohene, Gretieme, Hamëwire, Ceato, Frundore, Raitë, shlédněte na markýze Ryka Nimana a baronku Irenu Maurentovou a požehnejte jim.“

Jo, Frundore, dívej se, pomyslel si Ryko, než je obklopilo sedm pruhů barevného světla. Irena pozorovala hru světel s výrazem dítěte o narozeninách. Pak světlo pohaslo a byl čas na svatební slib. Otočil se k Ireně a jen doufal, že si ho pamatuje správně.

„Já, Ryko Niman, pojímám tebe, Ireno Maurentová, za manželku. Budu tě chránit, ctít a milovat po celou naši společnou pouť životem,“ pronesl. Otec Markus se netvářil nijak divně, takže ho nejspíš nezkazil.

„Já, Irena Maurentová, pojímám tebe, Ryko Nimane, za manžela. Budu ti pomáhat, ctít tě a milovat po celou naši společnou pouť životem,“ odpověděla.

Už ji chtěl políbit a zpečetit tak jejich svazek, ale ona ho gestem zarazila a sňala si z krku kostěný přívěšek, kterého si předtím všiml. „Tenhle amulet mi vyrobili rybáři v ústí Udonu. Dává se člověku, který je nejblíž mému srdci,“ řekla a přehodila mu šňůrku kolem krku.

Teď už na nic nečekal, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. A přesto se mu chtělo plakat, protože ať ji miloval sebevíc, neochrání ji to před tím, co přijde.

Máme šanci, pomyslel si. Zatím nic není ztraceno. Pořád máme šanci.

***

Druhý den si ho krátce po snídani zavolala Camilla. Přijala ho v Colinově pracovně s malým Ciaranem v náručí. Na pohovce vedle ní ležely dva otevřené dopisy a jeden z nich Rykovi beze slova podala. Posadil se do křesla proti ní a začetl se.

Byl od Colina. Bitva o Trist se vyvíjela příznivě, díky lodím Žraločích ostrovů jim nehrozil hlad a protože značná část vojska Dauthů se pohybovala v Kentonu, nebyly boje o město tak zuřivé, jak mohly být. Zároveň ale Camillu prosil, aby opustila Tirabil a někde se ukryla. Pokud dají draci a Rykovi a Samuelovi se podaří vysvobodit Simeona z Kentu, další zastávka Waldemara Dautha bude na Tirabilu. Oba víme, jak nedostačující jsou naše obrany, když je většina našich mužů v Tristu. Každou bdělou chvíli věnuji tomu, že se snažím uvolnit část vojska a poslat ho na Tirabil, ale to by se v naší situaci mohlo stát osudným. Proto Tě musím požádat, aby sis našla útočiště na nějakém bezpečném místě, kde se může narodit naše dítě. Nesmíš jim padnout do rukou, má milovaná. Raději nech celý Tirabil lehnout popelem, než abys jim dovolila zkřivit jediný vlásek na Tvé hlavě.

„Colin v tom má dost jasno, co?“ poznamenal Ryko kousavě.

„Pozná prohranou bitvu, když ji vidí,“ odvětila Camilla a podala mu druhý dopis. „Ale neví všechno.“

„Jako třeba že má syna?“ zvedl Ryko obočí, ale vzal si od ní list a podíval se na pečeť. Když spatřil jelena rodu Dauthů, zatočila se mu hlava. Přeskočil úvodní zdvořilosti a ponořil se do podstaty sdělení.

Dnes jsem vstoupil do Vašeho vévodství a shledal jsem, že je nádherné. V půdě a lidu Erwanu je příliš mnoho barbarské divokosti, tak očividné v Aldormě, kterou se mi i přes veškeré snahy nedaří zcela vymýtit. V Kentonu a zejména v Tirabilu však vidím ducha Trelanu živého a prosperujícího, a ten pohled mě nevýslovně těší. Bolel mě každý kámen, který jsem dal vytrhnout z hradeb Kentu, a stejně tak bych trpěl, kdybych viděl oheň stravovat tirabilské střechy.

My dva, má drahá vévodkyně, tomu ovšem můžeme zabránit.

Vím, že chlapec, který se nazývá králem této země, se skrývá ve Vaší domácnosti. Jeho nárok je však mizivý ve chvíli, kdy žije mužský potomek starší větve rodu – v tomto případě můj vnuk, syn princezny Rosalie. I král Villafran své sestře přislíbil, že jmenuje dědicem jejího syna, naneštěstí však zemřel, než toto mohl uskutečnit. Doufám, že tedy chápete, že Simeon Ysander je pouhým uzurpátorem, a nebude Vám činit potíže jej vydat. Na oplátku projevím své pochopení já. Vím, že chlapec vyrůstal s Vašimi dcerami a snad Vám i nahrazoval syna, kterým Vás draci nepožehnali. Proto rozumím neochotě vydat dítě tak blízké Vašemu srdci do rukou jeho domnělých nepřátel a jsem ochoten nejprve vyjednat podmínky jeho zajetí, stejně jako podmínky kapitulace Tirabilu.

Půl dne cesty od Vašich hradeb leží vesnice Beltona. Sedm dní po datu napsání tohoto dopisu Vás tam budu očekávat. Pokud Vám Váš stav nedovoluje cestovat, přijmu Vašeho zástupce, pokud jím bude markýz Ryko Niman. Jistě dojdeme k řešení, které bude vyhovovat oběma stranám.

Následovaly další zdvořilosti a podpis: Waldemar Dauth, bývalý vévoda erwanský, vrchní velitel vojsk princezny Rosalie a krále Hectora.

„Co budeš dělat?“ zeptal se.

„O tom jsem s tebou chtěla mluvit,“ vzala si od něj dopis zpátky. „Co si o tom myslíš? O co mu jde?“

Waldemar chce se mnou mluvit. Jenže co mu můžu nabídnout? On má v ruce všechny trumfy.

Chvilku trvalo, než nápad v jeho hlavě získal pevnou podobu, ale jakmile se tak stalo, Ryko se sám zděsil.

Přišel bych o všechno, o úřad, dost možná i o titul markýze. Měl bych štěstí, kdybych se vyhnul soudu. A to v případě, že se to povede. Pokud ne...

Jsem jediný, kdo se dostane dost blízko, ale zároveň jediný, kdo nedokáže utéct. Jestli budu dost rychlý, můžu to stihnout, a jestli to stihnu, budeme mít šanci.

Jediné štěstí je, že o té svatbě nikdo neví, Irena může všechno popřít a nestáhnu ji s sebou. Ach, draci, otec by ze mě byl znechucený, že mě to vůbec napadlo... A nejhorší na tom je, že něco takového ode mě všichni čekají.

Taková šance se ale nebude opakovat. Musím. Jinak všechny ty oběti, které přinesli otec, Barbora, vévoda Kent a Samuel, přijdou nazmar.

Jakmile se rozhodl, měl co dělat, aby zadržel slzy. Všechno, co si vysnil, se před ním tříštilo jako pohár ze skla, ale on neviděl jinou cestu.

„Ryko?“ ozvala se Camilla.

Potřásl hlavou a začal si masírovat koleno, aby na chvilku odvedl pozornost. Až když si byl jistý, že se mu nezlomí hlas, promluvil: „Abych byl upřímný, nevím, o co mu jde. Ale můžu to zjistit. Chce vyjednávat, tak budeme vyjednávat.“

„Sám přece nevěříš, že mu jde o mír,“ odfrkla si.

„Jistě že ne,“ zavrtěl hlavou. „Nejspíš ani nečeká, že ho vezmeme za slovo. Proto bychom ho mohli překvapit, když se tam opravdu objevím.“

„A jinak? Nechceš navrhnout, že tu budeme sedět a věřit v čest Waldemara Dautha, že ne?“

„Jsem mrzák, ne hlupák,“ odsekl. „Někam uklidíme Simeona a děvčata. Kdyby došlo na útok, tak nech město, ať se vzdá, jak ti Colin říkal, ale zkus udržet hrad. Až bude jasné, že padne i hrad, tak se s Ciaranem schovej v dračí kapli. Tam se vás snad nedotkne.“

Camilla při té představě pobledla, ale přikývla. „Kam chceš schovat děti? Waldemar bude po Oradomu podezírat každého chlapce od deseti do patnácti let.“

„Pokud si pamatuji, tak necelý den cesty směrem na Trist je klášter, zasvěcený zelenému rodu...“ nechal větu významně nedokončenou.

„Ale to je ženský klášter,“ zarazila se Camilla, než jí to došlo. „Jen co válka skončí, tak tě Simeon nechá popravit.“

„Pokud bude i po válce v pozici, kdy bude moct něco takového nařídit, pak jsem splnil svůj úkol. Pošli je tam a dej Colinovi vědět, co se tu děje. Já se postarám o zbytek,“ slíbil a podíval se na datum na dopise. „Waldemar slíbil, že bude v Beltoně pozítří. Setkám se tam s ním.“

„Jsi si jistý?“ Camilla moc dobře věděla, jakou hrůzu Ryko z Waldemara má.

„Nemůže mi udělat nic horšího, než co už mi udělal,“ ujistil ji a dokonce se mu hlas ani nezachvěl. „Se mnou si nedělej starosti, na ženskou dva dny po porodu máš práce až až.“

Zvedl se k odchodu, když ho zastavil Camillin hlas. „Ryko?“

„Ano?“

„Žádný z tvých plánů nezahrnuje Sama. Ještě jsem nezažila, že bys něco plánoval bez něj,“ pronesla.

Promnul si obličej a uvažoval, jak z toho ven. Úplnou lež jí říkat nechtěl a pravdu taky ne. Nakonec se ukázalo, že ji jako obvykle podcenil.

„Už se nevrátí, viď? Proto jsi včera odpovídal tak vyhýbavě. Je mrtvý,“ řekla a hlas se jí zlomil.

Zmohl se jen na přikývnutí. Camilla sklonila hlavu a rozplakala se. Ryko se posadil zpátky k ní a zabořil obličej do jejích vlasů.

„Umřel líp než většina šlechticů. Obětoval se, aby Simi mohl utéct,“ vypravil ze sebe. „A Marysu jsme museli nechat v jednom hostinci, byla zraněná. Sotva jsme vyvázli tak, jak jsme přijeli.“

„Vždycky jsem věděla, že Samuel provede nějakou takovou pitomost,“ vzlykla Camilla. „Jen jsem doufala, že ji přežije. Nebo že tu po sobě aspoň nechá tucet dětí...“

Jak ji držel v náručí, už jí málem řekl všechno o tajné svatbě, ale na poslední chvíli se zarazil. Ani teď, když truchlila nad smrtí muže, který jí byl blízký jako bratr, by se nedokázala odpoutat od následků, které svazek Ryka a Ireny mohl mít. Ani teď by ho nepochopila.

Ciaran se začal vrtět a pofňukávat a Camilla si otřela slzy a vstala.

„Jdu napsat Colinovi a pak jdu připravit děti, aby mohly odjet hned ráno,“ prohlásila.

„A já se jdu připravit na svojí část plánu,“ zalhal Ryko.