Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zeme-bez-draku/zeme-bez-draku-kapitola-32  •  Vydáno: 5.7.2018 20:40  •  Autor: Lomeril

Země bez draků - Kapitola 32

Země bez draků - Kapitola 32 Další kapitola. V počítači se už příběh chýlí k finiši.

32. Temnota

Hodili ho do sklepa. Když se kutálel ze schodů, bolestivě se udeřil do kolene a tak potom zůstal ležet na zemi, zatínal zuby bolestí a přál si, aby ho draci už povolali na hvězdné nebe, protože cokoliv bylo lepší než tohle.

Padl mu do rukou, zahodil všechno, opustil Irenu – a neuspěl.

Když bodnul, Waldemar to čekal a srazil mu ruku stranou. Zápěstí mu ale nepustil a vykroutil mu čepel z ruky. Ruku mu kroutil dál, dokud ho nedonutil, ve snaze uvolnit se ze sevření, přenést váhu na špatnou nohu. Pak už kolenu vypovědělo službu a Ryko upadl. Waldemar ještě obě části hole odkopl z jeho dosahu a o krok ustoupil. Vojáci, kteří při zvuku zápasu vběhli do místnosti, pak Ryka vytáhli na nohy a on se znovu cítil jako v Gerových prackách. Hrůza ho paralyzovala tak, že ani nedokázal odpovědět, když ho Waldemar osvobodil.

„Ryko, Ryko,“ zakroutil hlavou, sebral jeho hůl ze země a zasunul čepel na své místo. „Myslíš, že Marysa byla jediná, kdo mi kdy donášel? Ogier sledoval každý krok, který baronka Maurentová v Tristu udělala. On její drobný dárek nepovažoval za něco důležitého, ale já tušil, že by ses mohl pokusit o nějakou pitomost. Že to ale bude až taková kapitální hloupost, to jsem ovšem nečekal. Zabít mě, Ryko, vážně? Vždyť bys přišel o všechno. Co by tomu řekl chudák Luthomar?“

Ryko věděl, ale mlčel a doufal, že vojáci necítí, jak se třese. Waldemar si jen povzdechl a přikázal, ať ho zavřou ve sklepě, než se rozhodne co dál.

A tak tu teď ležel na studené tvrdé podlaze, zíral do tmy a přemýšlel, k čemu to všechno bylo. Ničemu nepomohl. Jen dal Waldemarovi do ruky trumf – mohl Rykem vydírat Camillu, mohl Ryka mučit, aby mu prozradil, kde je Simeon.

Nevěděl, kolik času uplynulo. Ze začátku s sebou v hrůze škubal při sebemenším zvuku a při každém otevření dveří čekal, kdy vejde Waldemar s nějakým novým Gerem a znovu začne jeho noční můra. Nic se ale nedělo. Možná měl Waldemar příliš práce s náhle vzpurnou Rosalií – nebo s plánováním útoku na Tirabil.

Přinesli Rykovi něco k jídlu a džbán s vodou, ale sledovali ho celou dobu, co jedl a pil, a pak nádobí odnesli. Waldemar mu nehodlal nechat nic, z čeho by se dal vyrobit střep. Nakonec pro něj přišli, vytáhli ho na nohy a vytáhli před dům. Mžoural do ranního světla, které ho po dlouhém pobytu ve sklepě oslňovalo, a snažil se rozeznat, co vidí.

Jakmile se rozkoukal, přál si, aby ještě byl ve sklepě.

Ocitl se uprostřed seřazené armády, připravené vytáhnout do bitvy.

 

***

 

Waldemar ho přikázal svázat a naložit na vůz se zásobami. Jako pytel mouky, pomyslel si Ryko trochu uraženě, ale ve skutečnosti byl rád, že je od Waldemara dál. Jeho úleva ale neměla dlouhého trvání, když si uvědomil, že míří na Tirabil.

K večeru dorazili a Ryko mohl jen bezmocně sledovat, jak Waldemar buduje obležení. Mohl si jen představovat Camillu, jak se uvnitř snaží poradit si, zatímco chová malého Ciarana a snaží se na něj nepřenášet vlastní strach. A Irena? Je ještě pořád uvnitř? Dívá se z hradeb na ty samé vojáky?

„Doufám, že to brzy skončí,“ ozvalo se vedle něj.

Otočil hlavu a uviděl, že se k jeho vozu nachomýtla Rosalie. Prstem přejížděla po žebřinách a tvářila se znuděně.

„To jsme dva,“ zamumlal Ryko.

„Nenávidím tohle všechno,“ pokračovala. „Pořád musím hrát svou roli, pořád musím být tou dokonalou princeznou. Waldemar mě nenechá být chvíli sama sebou.“

Rykovi probleskl hlavou nápad. Neměl moc nadějí, ale za zkoušku to stálo. „Když mě rozvážeš, odvedu tě od nich pryč,“ nabídl jí. „Někam do bezpečí.“

„Proč bych měla chtít pryč?“ zamračila si nechápavě a poprvé se na něj podívala.

„Říkala jsi...“

„Ale ne,“ zasmála se. „Nenávidím tuhle válku a tak trochu Waldemara. Ale kdybych utekla, ztratila bych Ogiera a to bych radši umřela,“ dodala naprosto vážně. „Musím vydržet ještě chvíli, jakmile zvítězíme, budeme moct s Ogierem žít v klidu.“

„A to jste předtím nemohli?“ zvedl Ryko obočí.

„Sám víš, kolik lidí by nás zničilo jen kvůli našemu jménu,“ podívala se na něj vyčítavě. „Musíme si vybojovat právo na štěstí. Postavili nás před dračího kněze, aniž by se nás zeptali, ale víš, na co jsme přišli? Jsme jeden pro druhého jako stvoření. On není jako jeho otec.“

Ryko se neudržel a vyprskl smíchy. „Tomu vážně věříš?“

„Znám ho lépe než kdokoliv jiný,“ odvětila s neotřesitelným klidem. „Na rozdíl od Waldemara má svou čest a nikdy by se nesnížil k intrikám, kdyby ho k tomu nedonutily okolnosti.“

„Ten tvůj čestný manžel mi vyhrožoval smrtí, když nedonutím Simeona vzdát se koruny a vstoupit do kláštera,“ odfrkl si.

„Už jsem to říkala - dohnaly ho k tomu okolnosti,“ procedila Rosalie skrz zuby. „Vůbec nevíš o čem mluvíš. Doopravdy mě miluje a já pro něj opustila svoji rodinu. Dovedeš si to vůbec představit, takovou lásku?“

Před očima mu vyvstal obraz Ireny, jak si zálibně prohlíží popínavé květiny v tristských zahradách. Nemusím si to představovat, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic. Nechtěl jim dát do rukou další věc, kterou by mu mohli ublížit.

„Už ji neuvidíš,“ dodala Rosalie zničehonic. „Irenu Maurentovou, myslím. Waldemar se o to postará.“

„Co ty víš,“ odsekl Ryko.

„Mrzí mě to,“ natáhla se skrz žebřiny a položila mu ruku na rameno. „Není v tom nic osobního. Jen nemůžeme mít šťastný konec oba dva.“

S tím se vydala pryč a broukala si u toho jakousi písničku. Ryko ji sledoval a mísil se v něm soucit s nenávistí. Z té směsi pocitů ale brzy vyvstalo odhodlání. Dostane se z toho, osvobodí se a znovu se setká s Irenou. I kdyby jen proto, aby Rosalii dokázal, že se mýlí.

 

***

 

Ryka zavřeli do malého stanu, kde ho přivázali k jedné z tyčí, které držely plátěnou střechu. Dlouhé hodiny strávil tím, že poslouchal rozruch kolem a snažil se poznat, co se děje. Jak probíhá obležení? Podařilo se Dauthům prorazit? Jak silná je obrana Tirabilu?

Po dlouhé noci, kdy sotva zamhouřil oka, ho vytáhli na nohy a odvlekli ke koni. Obloha na východě už bledla a Ryka napadlo, jestli ho chce Waldemar popravit za svítání. V písni by to znělo hezky. Za chvíli se ale ukázalo, že věci se mají přece jen trochu jinak. Vysadili ho na koně a vzápětí se do volného sedla sousedního valacha vyhoupl sám Waldemar Dauth.

„Jedeme na přehlídku?“ neodpustil si Ryko poznámku.

„Tak trochu,“ odvětil Waldemar a nechal si podat otěže Rykova koně. Pak pobodl svého valacha a pomalu se rozjeli směrem k městu.

Jak projížděli ležením, Ryko se snažil všímat si co nejvíc věcí. Bušení seker, které ho celou noc rušilo, souviselo se stavbou obléhacích věží. Několik mužů s krumpáči a lopatami připravovalo cestu pro katapult, aby ho mohli dostat co nejblíž ke slabším místům v opevnění. Z opačné strany do ležení právě přihrkaly dva vozy, naložené pytli s obilím a klecemi s drůbeží, zřejmě výsledek rabování okolí.

Tohle mi zaplatíš, sliboval v duchu Waldemarovi, když si v sílícím raním světle všiml, jak někde za obzorem stoupá k nebi hustý dým. Znovu se mu vybavil Maurent, prázdné pohledy jeho obyvatel, kteří už neviděli důvod hasit, a zhroucené tělo v západní bráně... Potřásl hlavou a donutil se soustředit na přítomnost. Kdyby se utápěl ve vzpomínkách, tak by ho Samuel nepochválil.

Dojeli asi na dvě stě kroků od brány, kde zastavili. Uvědomil si, že si s sebou Waldemar vzal jen pár mužů. Na jednoho z nich teď kývl a ten stáhl Ryka z koně a nacpal mu do úst roubík. Téměř zároveň se otevřela brána Tirabilu a ven vyjela malá skupinka jezdců. Když se přiblížili, poznal v čele Camillu. Ještě nikdy ji ale neviděl v kožené prošívanici s mečem po boku.

Vždyť by ses propíchla, když bys ho zkusila tasit. Na co si tu hraješ? oslovil ji v duchu.

Věnovala mu krátký pohled, ale pak se plně soustředila na Waldemara.

„Požádal jste mě o setkání,“ oslovila ho povýšeným tónem, za který by se nemusela stydět královna. „Přejete si vzdát se?“

„Věděl jsem, že s vámi se nudit nebudu, má drahá vévodkyně,“ zasmál se Waldemar. „Mimochodem, gratuluji, vidím, že jste slehla. Syn nebo dcera?“

„Přejděte k věci,“ vybídla ho, jako by její město nebylo v obležení.

„Dobrá, vidím, že společenská konverzace není na pořadu dne,“ povzdechl si. „Má nabídka je jednoduchá. Otevřete mi brány svého města a dovolím vám i vašim dětem, abyste dožili své dny v klášteře. Samozřejmě že ne všichni v jednom, ale zůstanete naživu, což nemohu zaručit, pokud budu muset Tirabil složitě dobývat. Však víte, vojáci se po dlouhém obléhání nudí a je pak těžké je udržet na uzdě...“

Camilla pobledla, ale neuhnula pohledem. „Tohle je můj domov. Nemyslete si, že ho nebudu bránit.“

„Ano, jistě,“ přikývl Waldemar zasmušile. „Vaše odvaha je obdivuhodná. A kdyby šlo jen o váš domov... Ale je tu i problém toho chlapce, o kterém neprávem tvrdíte, že je králem. Stále trvám na jeho vydání. Zítra v tuto dobu tu budu čekat na vaši odpověď.“

„Nebo?“ zvedla Camilla jedno obočí.

Waldemar zvedl ruku a jeden z jeho mužů srazil Ryka na kolena. Jak dopadl na špatnou nohu, i přes roubík zavyl bolestí a Camille se nepodařilo zcela udržet kamennou tvář. Vzápětí Ryko ucítil na šíji chladné ostří a i když se chtěl svíjet bolestí, donutil se napůl klečet, napůl ležet na zemi bez hnutí. Waldemar neřekl ani slovo, pohled, který upíral na Camillu, mluvil za vše.

Ona povolila jako první.

„Bylo mi potěšením s vámi jednat,“ prohlásila a dala znamení k odchodu. Pak ale ještě zaváhala a otočila se zpátky. „Ryko?“ oslovila ho. „Není ve městě.“

Nemusela mu říkat, koho myslí. Irena odjela, draci, děkuji vám, není tady, vyslal Ryko v duchu tichou modlitbu. Není ve městě. Ta tři slova se stala talismanem, který mu bránil se zhroutit, když ho necitlivé ruce zvedly ze země a přehodily přes koně, a po celou cestu zpátky do ležení, kdy se mlátil o koňské boky.

Když míjeli Waldemarův stan, uvědomil si Ryko jednu věc – ne všichni, kdo se oháněli sekerami, stavěli obléhací věže. Poněkud předsunuté před stany, aby na něj byl dobrý výhled z tirabilských hradeb, rostlo dřevěné pódium s vysokou konstrukcí. Nikdo Rykovi nemusel vysvětlovat, co to je.

Šibenice.

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich