Na přání Eillen. Kapitoly už zbývají jen dvě...Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zeme-bez-draku/zeme-bez-draku-kapitola-36 • Vydáno: 17.7.2018 21:31 • Autor: Lomeril
Na přání Eillen. Kapitoly už zbývají jen dvě...
36. Světská spravedlnost
Trist ho přivítal jako starý známý. Pravda, dost potlučený starý známý, na kterém dlouhé obléhání zanechalo své stopy, ale pořád nepokořený. A z toho, co Ryko viděl, když v kočáře vjížděl do bran, lidé už započali s opravami hradeb a domů před hradbami.
Díky tomu, že v Tristu zůstávala většina šlechty, byly ulice plné a spousta vojáků podle všeho přespávala na dlažbě. V tom rozruchu a směsi všech možných lidí šlo poznat jen Galeňany a to proto, že obyvatelům Žraločích ostrovů všichni s úctou ustupovali z cesty. Glenvenovy lodě jim v době obléhání zajistily dostatek jídla a díky nim se povedlo několik smělých výpadů, kdy vysadili vojáky na pobřeží několik mil od Tristu a tyto jednotky pak napadaly vojska Dauthů z týla a působily zmatek.
Kočár se v přeplněných ulicích několikrát zastavil a jen kočího křik a nadávky nakonec donutily dav, aby je pustil dál. Rykovi se ulevilo, když projeli do paláce a obklopilo je ticho a klid. Nechal sluhy, aby odnesli zavazadla do jeho starého pokojíku v podkroví, a sám zamířil do jiné místnosti. Zaklepal a usmál se, když mu přišel otevřít bratr osobně. Neudržel se Lamana objal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Drželi mě ve sklepení na Erwanu, ale neublížili mi,“ ujistil ho Laman. „Neměl bych se ptát spíš já tebe? Colin Gorlan nám všechno řekl. O Samuelovi... Co se stalo?“
„Nech ho posadit,“ ozvala se Lamanova žena Livia a podala Rykovi pohár vína. „Taky by mě zajímalo pár věci. Třeba ses prý oženil,“ podívala se na něj ostře, i když se při tom usmívala.
Ryko se svalil do pohodlného křesla, napil se vína a dal se do vyprávění. Laman a Livia poslouchali bez přerušování, jen v některých pasážích se Livia natáhla a chytila se Lamana za ruku.
„Samuel nám bude chybět,“ povzdechla si Livia, když domluvil. „Kdo by si to pomyslel, když se u nás zastavil, že ho vidím naposledy...“
„Kdy se u vás zastavil?“ zamračil se Ryko zmateně.
„Muselo to být těsně před koncem roku, chvilku před začátkem války,“ podívala se Livia po manželovi. „Laman tehdy nebyl doma. Samuel se zdržel jen chviličku, sotva hodinu, někam spěchal. Musela jsem slíbit, že nikomu neřeknu, že tam byl, ani Lamanovi, ale myslím, že teď už na tom nesejde.“ Odmlčela se a pak se prudce nadechla, jak si rozvzpomněla na poslední věc. „Taky mi nechal vzkaz pro tebe, Ryko. Kdyby se mi něco stalo, povídal, vyřiď Rykovi dvě slova. Budeš si to pamatovat? Tentokrát dub. Tohle mu řekni. Tentokrát dub.“
Ryko cítil, jak mu tuhnou rysy. Bylo to možné? Že by Samuel vybral právě Livii, aby jí svěřil tak důležité tajemství?
A vlastně, proč ne? Livia je spolehlivá, nezapomněla to a neřekla by to nikomu jinému, obzvlášť když to nepovažovala za důležité. Zároveň by nikoho nenapadlo ptát se právě jí – nedůležité manželky nedůležitého bratra. Jenže oni tam nebyli, to léto po jejich svatbě, kdy nás Laman s Livií každou chvíli kryli, když se máma sháněla, kde jsme. Ani jeden by tajemství nikdy dobrovolně neprozradil, ale Lamana by mohli donutit mučením. Kdo by se ale obtěžoval s jeho ženou, která skoro neopouští hrad v lesích?
„Děje se něco?“ zeptal se Laman, když viděl jeho výraz.
„Ne, vůbec ne. Všechno je v pořádku,“ odpověděl Ryko a pro jednou měl pocit, že říká pravdu.
***
„Moc jsi toho nezměnil,“ poznamenal Ryko a rozhlédl se po regentském salonku.
Pořád tam stálo křeslo, ve kterém na něj čekal Ogier Dauth, proti němu křeslo, ve kterém seděl Ryko, když ho políbila Marysa, a mezi nimi stůl, kde plánovali válečné tažení. Změnily se jen drobnosti. Ubrus na stole měl vzor korunovaného jablka a bílého koně Gorlanů. Na krbové římse stály dva překrásné broušené poháry, jeden s motivem jelena, druhý s motivem laně, které připomínaly skutečnost, že současný regent má manželku.
„Nepochybuji, že až dorazí Camilla, vyzdobí to tu podle svého,“ odvětil Colin a nalil víno Rykovi a Simeonovi, kterému ho ale naředil vodou. „Nějaké zprávy o Tristově koruně?“
„Mám slibnou stopu,“ řekl Ryko vyhýbavě.
„Co když ji nenajdeš?“ ptal se Simeon zvědavě.
„Tak budeme muset vyrobit přesnou repliku,“ pokrčil rameny. Kdysi by ho to trápilo, teď ale byla jiná doba.
Pak se rozhodl přistoupit k jádru věci. „Slyšel jsem, že jste dopoledne vynesli rozsudky nad vzbouřenci, ale nikdo mi neřekl jaké a ještě jste je nedali veřejně vyhlásit. Takže?“
Colin se neklidně ošil a Simeon se kousl do rtu, ačkoliv se jinak tvářil, že se skvěle baví.
„Filip Orb byl zbaven místa v Radě, vévodského titulu a poslán do vyhnanství na Žraločí ostrovy. Aroan Glenven slíbil, že ho tam ohlídají. Jeho ženy se to ale netýká, takže když nepůjde s ním a tím pádem mu nedá dědice, budeme muset najít vhodného vévodu. Zatím vévodství spravuje vévoda z Ullumanu jako odměnu za pomoc v klíčový moment...“
„Na poslední chvíli,“ opravil ho Ryko a Simeon se uchechtl.
„...bez které by vítězství trvalo déle a stálo daleko víc životů,“ dořekl Colin s vyčítavým pohledem. „Pokud se Yvette Orbová rozhodne zůstat v Tristenolu a dědicové nebudou, možná dáme Gerlach mladšímu ze synů vévody z Ullumanu. Andreas Laustane zůstane po zbytek života vězněm na svém vlastním hradě ve Valburgii. Než doroste jejich syn, bude panství spravovat vévodkyně Natalie. Poté, co on během války věznil ji, se nezdá, že by jí vadilo, že se role obrátily.“
„Co jste vymysleli s Benediktem Teganem? Předával zprávy nepříteli,“ připomněl Ryko, který si na Benedikta vzpomněl díky zmínce o jeho sestře Natalii.
„O jeho zradě věděl jen omezený okruh lidí. Rozhodli jsme se přihlédnout k okolnostem a dál se tím nezabývat,“ odpověděl Colin.
Tak proto jsi tak nervózní? Bál ses, jak zareaguji na zprávu o tom, že jsi nechal zrádce bez trestu? Ne, to není ono. Simeon se pořád tváří, že čeká na začátek představení. V tomhle může být jen jedna věc.
„A co Dauthové?“
Colin se najednou vyhnul jeho pohledu, jasné znamení, že dorazili k jádru věci. Přešel k sekretáři v rohu a vytáhl z něj truhličku a zapečetěnou listinu.
„Nejdřív pro tebe něco máme. Král si přeje tě odměnit za věrné služby,“ postavil Colin na stůl očividně těžkou truhličku. Ryko nadzvedl víko a vzápětí jeho obočí vyletělo vzhůru.
„Chcete mě uplatit?“
„Ty peníze jsou pro Irenu,“ promluvil najednou Simeon. „Mojí vinou vznikly značné škody na jejím panství. Tohle by mělo aspoň částečně pokrýt náklady na opravu. Pro tebe je ta listina. Je hrozně nudná a složitá, tak ti to shrnu: vzhledem k tomu, že rod Antares vymřel po meči, ti dávám jejich panství jako dědičné léno. Jediná podmínka je, že na něm necháš s veškerým pohodlím dožít vdovu po posledním vlastníkovi panství, Violu Antaresovou, a zajistíš ji.“
Ryko se po něm překvapeně podíval. „Ty si myslíš, že bych vyhnal Samovu matku?“
„Nemyslím,“ zavrtěl Simeon hlavou. „Ale přišlo mi lepší, když to bude výslovně řečeno.“
Vyrostl, pomyslel si Ryko. Už je dospělý a přemýšlí jako politik.
„A málem bych zapomněl,“ dodal Simeon poťouchle a zase vypadal jako malý kluk, „k tomu daru se váže daň. Máš povinnost vysadit na Antaresu soumračný šeřík a každý rok na mé narozeniny z něj osobně dovezeš do Tristu kytici.“
Ne, nevyrostl, opravil se Ryko, zatímco na malého krále beze slova zíral.
„Než se ti uchytí nějaký na Antaresu, můžeš nosit kytici koupenou,“ dovolil mu Simeon blahosklonně. „To jen abys nezapomněl, jak vypadá důstojný úkryt pro krále a pro královskou korunu a že to není ani křoví, ani ženský klášter.“ Odmlčel se a pak úplně tiše dodal: „A abys měl důvod přijet na návštěvu.“
Ryko se neudržel a zlehka se králi uklonil, byť v sedě. Učí se rychle a já začínám být rád, že s ním bude bojovat Colin. Ten se bude brzo těšit na královu plnoletost, zasmál se v duchu.
„Děkuji, Výsosti,“ řekl nahlas. „Vašeho daru si vážím a můžete si být jist, že podmínky dodržím.“
Simeon přikývl a tvářil se jako kočka, která slízla smetanu. Ryko na něj ještě spiklenecky mrkl, než se otočil ke Colinovi a jeho dobrá nálada rázem vyprchala.
„Netvař se, že tu nejsi. Co je s Dauthy?“
Colin se povzdechl a tvářil se, že polyká ježka. „Rada potvrdila po smrti vévody Robina Radvana Kenta jako vévodu z Kentonu a dala mu do opatrování malého Hectora Dautha i celé vévodství Erwan, dokud nebude Hector plnoletý. Rosalie stráví zbytek života ve Vzdychající věži. Stejně jako Waldemar.“
„Waldemar Dauth z toho odejde živý?“ vyštěkl Ryko, až Colin leknutím nadskočil.
„Uvězněný na doživotí, ale s možností písemného kontaktu s lidmi venku,“ přisvědčil Colin.„Filip Orb zdůrazňoval, že se u Tristu vzdali výměnou za mírnější trest pro všechny velitele vzpoury. Všichni právoplatní členové Rady se vyslovili pro milosrdenství. Nemohl jsem se stavět proti jejich vůli. Nechtějí vidět jednoho z nich na popravišti. Mají pocit, že by to znamenalo nepříjemný precedent.“
„Milosrdenství? Ten chlap zabil právoplatného regenta, věznil aldormského vyslance, zorganizoval a vedl vzpouru...“
„To má na svědomí Ogier, Waldemar nemohl z vězení dost dobře organizovat nikoho,“ skočil mu Colin do řeči. „Alespoň tak to stojí v rozsudku.“
Ryko mu věnoval nevěřícný pohled. „No tak, to nemůžeš myslet vážně. Přece sám nevěříš, že to celé vymyslel Ogier. Ten kluk byl chytrý a dobrý herec, ale takovýhle plán nebyl z jeho hlavy.“
„Nezáleží, na čem věřím. Tohle je oficiální stanovisko koruny.“ Z kouta se ozvalo odfrknutí a Simeonův uštěpačný výraz naznačoval, že koruna si dovoluje nesouhlasit.
„Takže novou politikou koruny je vzbouřence, uprchlíka a vraha jen posadit zpátky do vězení, ze kterého už jednou utekl, s ještě mírnějšími podmínkami, než měl předtím?“ zahulákal Ryko. Simeon se už otřásal tichým smíchem.
„Dokázat mu můžeme jen málo. A názor většiny je takový, že lidé by přísný trest pro Waldemara Dautha vnímali jako naši osobní mstu,“ bránil se Colin.
„Uvědomuješ si, že je jen otázka času, kdy to zkusí znovu? U všech draků, vždyť jste jeho vnukovi nechali všechna dědická práva!“
Zemřel mu syn, připomněl si. Když nic jiného, tak Ogiera měl doopravdy rád.
Přesto si nemohl pomoct. Před očima mu běžel ten den, kdy mu oznámili otcovu smrt, všechny dlouhé noci v oradomských kobkách, úprk do Kentu a zase z Kentu, dým stoupající z Maurentu a Samuelovo tělo ležící v bráně. Znovu slyšel, jak mu stloukají šibenici, a znovu viděl Ireniny zkrvavené ruce na stříbrné dračí hlavě s jantarovýma očima. Tohle všechno mělo zůstat nepotrestáno? Ten, kdo způsobil tolik bolesti, měl dostat pohodlné ubytování a možnost hledat si pomocí dopisů nové spojence?
Na to všechno ho napadala jediná odpověď. Ale teď ne. Colin a Simeon nesmí o ničem vědět. Tohle musí udělat on sám, aby v případě, že se to provalí, nesl vinu jen on sám. Proto nahlas řekl jenom:
„Víš co? Jsem vážně rád, že s tímhle už nemám nic společného.“
Zvedl se na nohy a vykulhal na chodbu. Během pár kroků se k němu připojil Simeon.
„Snažil jsem se prosadit větší trest,“ pronesl král. „Ale víš, jak to chodí, vlastně mě ani nepustili ke slovu.“
„Jak se na tebe dívám, tak tě brzo začnou brát vážně,“ ujistil ho Ryko. „Než na to dojde, nechceš udělat jednu poslední klukovinu?“
Simeonovi se rozsvítily oči nadšením. „Co se bude dít?“
„Uvidíš. Nejdřív si potřebuju vyřídit pár věcí a pak ti řeknu, kdy a kam máš přijít. A vlastně bys pro mě mohl udělat jednu věc...“