Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=informacni-zpravodaj/draci-pravo-kapitola-2  •  Vydáno: 5.6.2019 18:07  •  Autor: Eillen

Dračí právo - Kapitola 2

Dračí právo - Kapitola 2Druhá kapitola

Kapitola 2 - Zrození
 

 

Duše ženy vklouzla do vejce a spojila se s dračím tělem, které čekalo na probuzení. Ve chvíli, kdy pronikla do jeho těla, ucítila, že mu způsobuje bolest. Současně si však uvědomovala, že tu bolest cítí jako svojí vlastní. Bylo však pro ni těžké začít o sobě myslet jako o drakovi. Netušila, co by měla dělat, a tak nechala zvířecí instinkt, který se dral o slovo, aby si poradil.

Dračí tělo se začalo zmítat a snažilo se dostat ven ze skořápky, která mu byla těsná. Hlavou nakřáplo skořápku a pokračovalo stále dokola a dokola, dokud neprorazilo díru ven.

To mi nikdo nepomůže? Pomyslela si, a současně si uvědomila, jak že jí dračí tělo poslouchá a otáčí hlavou tam, kam si přeje. Euforie, kterou při tom zjištění cítila, najednou vystřídala panika. Nemohla hýbat ničím jiným než hlavou. Cítila, jak ji skořápka svírá. Strach, že se nedostane ven a umře, zachvacoval celé tělo.

„Uklidni se. Zhluboka dýchej. Vše bude v pořádku. Musíš se jen soustředit a dostat se z vejce,“ pronesl klidným hlasem černý drak.

Rozhodla se poslechnout jeho radu. Zavřela oči a pokusila se zhluboka nadechnout. Aniž by tušila jak, převzala její lidská část nadvládu nad tělem. Systematicky začala pohybovat tělem a doufala, že se jí podaří vyklouznout z toho otvoru.

Stačilo by mi, kdybych otvorem protáhla ramena a ruce. Pak už bych se vytáhla, přemýšlela a zoufale se snažila o nemožné.

Po půl hodině marného snažení to vzdala a frustrovaně zakřičela, což však vyznělo jako slabé kníknutí.

„Já nevím jak ven,“ pronesla zoufale. „Mám snad tu skořápku žužlat tak dlouho, než změkne a pustí mě?“ dodala a snažila se nevšímat, jak se několik draků pobaveně zasmálo.

„Stále o sobě přemýšlíš jako o člověku. Jsi však drak. Poslechni své vnitřní já. Zvíře uvnitř tebe ví, jak se dostat ven,“ odpověděla jí klidně Ceata.

I když měla sto chutí po stříbrné dračici hodit ironický pohled, dokázala se udržet a pokusila se vyzkoušet její radu.  Než se nadála, byla venku z vejce a překvapeně se rozhlížela kolem sebe.

Věděla, že pro ostatní musel být pohled na malého dráčka, který se snaží ujít pár kroků, ale motají se mu pod sebou nohy, komický. Přesto se jí žádný z draků nesmál. Z jejich pohledů vyčetla úctu, o které netušila, zda si ji zaslouží.

„Pořád to děláš. Máš v sobě zvířecí část, ale neustále ji potlačuješ. Už jednou ti pomohla, tak ji nech, ať se postará o to, co je pro ni přirozené,“ ozvala se rudá dračice.

Zarazila se a po celou dobu poslouchala s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Sice chápala, že se jí rudá dračice snaží poradit, ale nedokázala se zadržet, aby jí drze neodpověděla: „A nemohlo by to taky být tím, že jsem celý život byla člověk? Víte, ono to není lehké mít najednou o dvě nohy víc. Snažím se při chůzi nezabít.“

„A teď si představ, jak málo budeš mít času na ovládnutí křídel, až tě strčíme z hory. Dolů je to tak deset minut volným pádem,“ dodal vážným hlasem modrý drak.

„Vážně si myslíte, že je zrovna teď vhodná doba na blbé vtípky?“ odpověděla naštvaně.

Modrý drak se zasmál. „Vždy je čas na žerty. A neříkej, že bys na mém místě neřekla něco podobného,“ dodal.

„Podobného. Ale vtipného,“ ozvala se drze.

„Samozřejmě,“ odpověděl pobaveně modrý drak. „Ale nechme žerty stranou,“ dodal. „Je na čase, aby sis zvolila své jméno.

„Ale já už jméno mám. Jmenuji se,“ začala odpovídat, ale najednou se zarazila. Otvírala ústa, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Byla v šoku a bála se, zda nepřišla o hlas.

„To bylo tvé lidské jméno. Člověk, kterým si bývala, zemřel. A s ním i jeho jméno. Nemůžeš používat to samé. Vzpomeň, to byla podmínka. Nesmět nikomu říct kým si byla,“ vysvětlovala ji klidně stříbrná dračice.

„Takže já nikdy nebudu moc říct, že jsem bývala,“ pronesla a opět nedokázala vyslovit poslední slovo.

„Nikdo z těch, kteří bývali lidmi, to nedokáže,“ odpověděl černý drak. Z tónu jeho hlasu však bylo poznat, že jeho to vůbec netrápí.

Zarazila se a začala přemýšlet. Ve vymýšlení jmen nikdy nebyla dobrá a představa, že teď si má zvolit jméno, se kterým bude žít po zbytek života, se jí vůbec nelíbila. V hlavě však měla prázdno. Zadívala se do rudých očí dračice, která stála naproti ní. Jsou jak rubíny, problesklo jí myslí. A v tu chvíli věděla, jak se chce jmenovat.

„Líbilo by se mi jméno Rubie,“ pronesla tiše. Přesto ji draci slyšeli.

„Vybrala sis krásné jméno, Rubie. Nyní je však čas, aby ses odebrala do hnízda rudých, kde se budeš muset naučit vše, co jako drak musíš ovládnout,“ pronesl zelený drak.

„Cože?“ odpověděla překvapeně Rubie.

„Jako každé mládě se musíš naučit poznat své tělo. Nejdříve se naučit správně chodit, poté přijde na řadu létání. Také by si měla být schopná ulovit si potravu, abys nikdy nehladověla,“ začal ji klidně vysvětlovat fialový drak.

„Asi není možné, aby ze mě byl drak vegetarián,“ pípla zkroušeně Rubie. Z představy, že by měla zabíjet jiná zvířata, jen aby nehladověla, se jí dělalo špatně.

„Neboj se. Teď ti to možná přijde jako nechutná představa, ale všechno zvládneš. Všichni jsme si tím prošli. Ano, byly chvíle, kdy to chtěl každý z nás vzdát. Ale podívej se na nás. Stojíme tu před tebou. A i ty jednoho dne budeš takto stát před nově vylíhnutým drakem a budeš se mu snažit dát ty samé rady, jako dostáváš od nás,“ pronesla zlatá dračice milým tónem a Rubie začínalo pomalu docházet, že naučit se být drakem nebude nic snadného.

„Pokusím se vás nezklamat,“ odpověděla Rubie a doufala, že v sobě má tu vnitřní sílu, kterou v ní oni viděli.

„Je čas vyrazit na cestu,“ prohlásila rudá dračice. Rubie rychle došlo, že cesta asi bude dlouhá a ona ji nezvládne.

Ne, jenom to ne, pomyslela si Rubie. „Proč mám pocit, že mě ponesete jako kočka malé?“ zeptala se a snažila se, aby její hlas nezněl zoufale.

„Jiná možnost tu není,“ odpověděla ji dračice. Rubie neprotestovala. Věděla, že je to zbytečné. Zavřela tedy oči a snažila se zůstat úplně klidná. Pokoušela se nevnímat zuby, kterými byla lehce uchopena. Uvolnila veškeré svaly a v duchu prosila, ať se k tomu jejich hnízdu dostanou co nejdříve.

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich