Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=davny-odkaz/davny-odkaz-kapitola-13  •  Vydáno: 28.8.2016 7:05  •  Autor: Bilkis

Dávný odkaz - Kapitola 13

Dávný odkaz - Kapitola 13 Tak, další kapitola, ve které se mimojiné objeví i Alenino temnější já, je na světě. (asi tu někdo kouzlí, nebo jsem prostě hodná a plním přání) Kerem udělá hloupost a dostane pořádné kapky.

Nejsem moc pověrčivá, tak doufám, že i kapitola s číslem 13 se bude líbit. Nerada bych s tou pověrčivostí začala...

Váží si mě. Za to si toho hodně koupím. Příšerně jsem se tam na tom voze užírala. Lidé okolo mě se bavili a já tam seděla jako pecka. Tak to tedy ne. Vstala jsem a přidala se k davu. Kerem zrovna zpíval nějakou srdceryvnou píseň o lásce. Ramara na podiu objímala jakéhosi mladíka, který zřejmě představoval jejího mrtvého milence. Musela jsem si přiznat, že byla dobrá. Byla bych jí to i věřila. Kerem mě mezi lidmi zahlédl, protože se na mě usmál a kývl hlavou, abych šla k němu. Kdybych mohla odhalit svou identitu, zatančila bych si. Mohla bych ho svádět, aby už se nikdy na tu malou mrchu nepodíval, ale byla jsem v chlapeckých šatech a na zádech se mi ve vaku skrývala královská koruna. Tedy, její půlka, druhou půlku měl stále Kerem. Došlo mi, že se od odpoledne chovám jako pěkná trubka. Kerem v těch lidech viděl svou rodinu a já se snažila mu to celou dobu co nejvíc znepříjemnit kvůli něčemu tak přízemnímu jako byla žárlivost. Pohodila jsem hlavou. Už mi to konečně došlo. Nemůžu ho trápit svým chováním. Nakonec by se ode mě odvrátil.

Píseň dozněla. Lidé tleskali a já tleskala s nimi. Kerem se na mě zářivě usmál. Ramara pomáhala na nohy svému hereckému kolegovi a dva muži po stranách provizorního podia plivali oheň. Byla to úžasná podívaná. Ramařin otec, nepochytila jsem jeho jméno, mi do ruky vrazil klobouk a poslal mě s ním mezi lidi. Většina z nich dala alespoň nějaké drobné. Odnesla jsem klobouk zpátky jeho majiteli. Poplácal mě po zádech, až ve mně hrklo, ale statečně jsem se na něj usmála.

Když se lidé rozešli do svých domovů, kejklíři uklidili své pomůcky a Kerem vrátil loutnu, sedli jsme si všichni u velkého ohně mezi jednotlivými vozy. Všichni se živě bavili. Popíjeli jsme nějaký alkohol hodně podobný našemu pivu. Akorát že to bylo sladší a bez bublin. Kerem vyprávěl, jak jsme se sem dostali z Orodalu a já tiše supěla. Přesedla jsem si k němu a naléhavě jsem se k němu naklonila. Než jsem ho stihla šeptem seřvat, ozval se Ramařin otec. Teď už jsem věděla, že se jmenuje Kendrik.

„Tvůj přítel s nikým nemluví, ale není němý. Straní se nás z nějakého zvláštního důvodu?“ Kerem se zasmál. Já nahodila kyselý škleb.

„Ještě chvíli tu trub blbosti a vlastnoručně tě uškrtím,“ zasyčela jsem mu do ucha. Alkohol s ním udělal neuvěřitelnou věc. Úplně ho zbavil zábran.

„Můj přítel není němý! Ale má zakázáno mluvit,“ vysvětlil a všichni se rozesmáli. Všichni až na ženu, která mi četla z ruky.

„Prosím tě a kdo mu to zakázal a proč?“ zeptal se Kendrik vesele. Založila jsem si ruce na prsou.

„Já, aby se neprozradil,“ uchechtl se Kerem. Všichni se na mě otočili. Zamračila jsem se na ně a potichu vstala. Naklonila jsem se ke Keremovi a probodla ho pohledem. Musel toho vypít daleko víc, než jsem si myslela, protože měl značně skelný pohled a moje smrtící jiskry, které jsem vysílala očima, na něj neměly žádný účinek. Vlepila jsem mu facku jen to mlasklo. Obecenstvo zadrželo dech.

„Kreténe! Když neumíš chlastat, tak to nedělej. Teď se můžeme jít zahrabat,“ zavrčela jsem a zase si sedla. Rozhlédla jsem se po kočovných umělcích kolem sebe a pomalu si sundala čepici. Vlasy se mi rozlétly kolem tváře.

„Je to holka,“ zalapal po dechu Kendrik. Pokrčila jsem rameny.

„Teď už je asi zbytečné, abych to schovávala, když mě tady mistr mezi pablby prozradil,“ podotkla jsem.

„Ale jak, proč?“ zeptal se mě Kendrik. Zřejmě se mu ani za mák nelíbilo, že jsme ho podvedli.

„Chtěli jsme vám to říct, až budeme pryč z města. Jenže Kerem, jak vidno, nedokáže udržet tajemství, když se napije. Nechtěli jsme vás podvést nebo tak něco, ale potřebujeme se krýt. Neseme celkem důležitou věc, ne, nezlobte se, ale nemůžu vám říct, co,“ řekla jsem rychle, když jsem viděla, že se všichni nadechují k otázce. Kendrik si mě ještě chvíli prohlížel, ale pak kývl, jako že rozumí našim důvodům… Děkovala jsem za to bohu. Kerem se pořád přiblble usmíval. Obrátila jsem oči v sloup.

„Netušila jsem, že je tak měkký, jinak bych mu to pití vzala hned. Mohli jsme si ušetřit tuhle scénu, omlouvám se,“ řekla jsem pokorně. Velký šéf mávl rukou a zasmál se.

„Byla to náhodou příjemná změna oproti našim obvyklým večerům. Máme ti stále říkat Siklibe?“

„Jmenuji se Alena, ale klidně mi dál říkejte Siklib. Minimálně do zítra, pokud nás tedy ještě pořád chcete vzít s sebou. Už takhle je pro mě nebezpečné, že všichni víte, že jsem v přestrojení,“ řekla jsem a pokusila jsem se na ně usmát. Většina z nich mi to i vrátila. Jen Ramara na mě koukala pohledem plným nenávisti. Říkala jsem si, že to s ní bude zajímavé, ale až tak zajímavé jsem to nečekala. Doufala jsem, že se z toho do rána vyspí. Ta malá potvora mi mohla ze života klidně udělat peklo na zemi. A Kerem by se na ni nadále usmíval, to mi bylo jasné. Viděl v ní dítě. Když jsem pomyslela na Kerema, pořádně jsem si přihnula ze sklenice, do které mi nalévali pití. Pak jsem se odvážila se na něj podívat. Viditelně přebral. Spal s hlavou spadlou na prsa.

„Měla bych ho asi odtáhnout, ještě nám spadne do ohniště,“ řekla jsem a postavila se. Alkohol byl silný, ale takřka nic se mnou neudělal ani ve větším množství. Bylo mi dobře a nohy mi sloužily. Popadla jsem Kerema pod paží a pokusila se ho zvednout. Byl zatraceně těžký.

„Počkej, pomůžu ti,“ zavolal na mě někdo a za chvíli se část váhy toho ožraly přenesla na jinou stranu. Společně jsme ho zvedli a odtáhli k vozu, kde jsme měli spát. Uložili jsme ho pod vůz, nahoru bychom ho nedostali asi ani ve třech lidech.

„Děkuju,“ řekla jsem, když jsem ho přikryla a zvedla hlavu. Dívala jsem se do nejmodřejších očí na světě.

„Není zač. Kerem to často přežene, nic si z toho nedělej,“ pokrčil rameny chlapec. Vypadal asi v mém věku. Pokrčila jsem rameny taky.

„Nedělala bych si, kdyby na tom nezáleželo moje bezpečí. Je neuvěřitelně nespolehlivý. To, že jsme vás potkali bylo na jednu stranu ohromné štěstí, na stranu druhou smůla, protože nebýt toho, neopil by se a neprozradil mě. Nemá cenu to teď řešit. Vytmavím mu to ráno,“ pousmála jsem se a chlapec mi to vrátil. Řekla jsem si, že by nebylo špatné, nechat Kerema Ramařině starostlivé péči a místo toho si trochu zaflirtovat s tímhle mladíčkem. Jenže Ramary bych se pak už nezbavila. A já Kerema potřebovala. Ba ne, nehodlala jsem nic pokoušet. Ráno jsem si s Keremem hodlala vážně promluvit. V tom mi žádná zbožňující fanynka nezabrání.

„Asi si půjdu lehnout, dobrou noc,“ rozloučila jsem se s mladíkem a vylezla na vůz. Byl to vůz, ve kterém vozili kostýmy a kulisy. Lehla jsem si na zem, vak si strčila pod hlavu, nejdřív jsem samozřejmě zkontrolovala, jestli mám všechno. Počkala jsem, až kolem mě utichnou hlasy i kroky a vydala jsem se prohledat Kerema. Někde musel mít dvě zbylé části koruny. Nehodlala jsem je nechat tady dole na zemi, kde o něj mohl zakopnout kdokoliv. Naštěstí je měl pevně připoutané k tělu, stejně jako jsem je většinou nosila já. Opatrně jsem je vytáhla z vrstev plátna a uložila do svého vaku. Pořádně jsem je zabalila do látky, abych je nepoškodila a konečně se vydala spát. Zavazadlo jsem ještě zahrabala pod kostýmy a zalehla. Naštěstí mi zůstala deka, ve voze nebylo žádné teplo.

Probudilo mě zatřesení. Otevřela jsem oči a dívala se na Kerema z větší blízkosti než by mi bylo milé. Zvlášť když z něj táhl zvětralý alkohol.

„Neotravuj, Kereme,“ zavrčela jsme a otočila se na druhý bok. Otočil mě zpátky.

„Jsou pryč!“ zavrčel na mě. Odlepila jsem víčka, posadila se a odstrčila ho od sebe.

„Co je pryč?“ zeptala jsem se nechápavě. Byla jsem vytržena ze spánku a hodlala jsem mu to pořádně osolit.

„Koruna! Měl jsem ji u sebe, ale je pryč,“ vysvětlil. V hrudi mi zabublal smích.

„Ty se tomu směješ? Někdo mi ukradl části koruny, které mi Norus svěřil. Zabije mě. Ne, zabije mě král,“ strčil si hlavu do dlaní a já se smála dál.

„Ty jsi vůl, Kereme, vážně, že jo. Myslíš, že bych to u tebe nechala, když ses ožral jako to prase?! Vzala jsem je k sobě už večer, protože mi bylo jasné, že tě do vozu nedostaneme. Myslíš, že jsem stejně nespolehlivá jako ty? Že bych to u tebe nechala, když ses zpitý povaloval na ulici?“ křičela jsem. Uvědomovala jsem si to, ale nehodlala jsem se mírnit.

„Takže to máš u sebe?“ zeptal se s nadějí jasně patrnou v hlase. Zamračila jsem se na něj.

„Mám,“ potvrdila jsem a sáhla pod hromadu kostýmů, kam jsem ukryla svůj cestovní vak. Vytáhla jsem z něj všechny čtyři díly koruny a ukázala mu je. Zhluboka si oddechl.

„Nemysli si, že ti to jen tak projde. Prozradil jsi mě, i když jsme se domlouvali, že jim to řekneme až po cestě. Neřekla jsem jim, co neseme, ale brzy jim dojde, že je to něco zvláštního. Od téhle chvíle musíme být nanejvýš opatrní, abychom se o tom nebavili v přítomnosti někoho jiného. Je mi jedno, jak moc jim věříš! Já jim nevěřím ani trochu a nehodlám se kvůli téhle věcičce nechat někde v lese zabít a zahrabat, jasné?“ zavrčela jsem na něj. Byla jsem opravdu naštvaná. A taky nevyspalá, což mému tónu jen dodávalo na ostrosti.

„Já nevím, co to do mě vjelo,“ zašeptal.

„Nevíš? Jeden z tvých přátel mi řekl, že to takhle přeháníš normálně! Uvědomuješ si vůbec, jak jsi nás ohrozil? A možná nejen nás? Musela jsem jim to všem vysvětlit včera, na místě, kde nás mohl zaslechnout kdokoliv. Pokud nás někdo slyšel a třeba si něco domyslel, jsme v ohrožení všichni. Nejen my dva, ale i Kendrik a jeho rodina a všichni, kteří s ním cestují. Chápeš to? Nejsem si jistá, jak to tu chodí, ale rozhodně vím, že se nebudeme moct pořádně bránit, když se nás někdo pokusí přepadnout,“ zuřila jsem dál.

„Muži jsou silní, jen tak je někdo neporazí,“ zamručel Kerem. Bylo vidět, že mu není moc dobře. Stále se držel za hlavu a pomalu dýchal.

„Podíval ses na své přátele pořádně, Kereme? Nejsou to jen muži, jsou to i ženy a spousta dětí. Myslíš, že i ony jsou schopny se ubránit? Měl by ses zamyslet nad důsledky dřív než se rozhodneš začít chlastat,“ vrátila jsem mu. Promnul si spánky a zvedl ke mně oči. Měl je oteklé a zarudlé.

„Hodláš mi to pořád připomínat, že? Asi si to zasloužím,“ povzdechl si.

„Zasloužíš, ale ne, nehodlám ti to omlacovat o hlavu pořád dokola. Mám ale podmínky. Než se dostaneme do Telmiru, už se chlastu ani nedotkneš, jasné? Když se tě někdo zeptá, co vezeme, budeš mlčet jako hrob. Pokud ne, seberu se a vypadnu. I kdybych měla bloudit po lesích, dostanu to do hlavního města v pořádku. Živé duši nepovíš, že nejsem odtud a že sem nepatřím. Potřebuju, abys byl opatrný a při smyslech. Musíš dávat pozor, protože tobě věří.“

„Nemohl bych se svěřit alespoň Kendrikovi a Ramaře?“ zeptal se. Zase myslel na tu mrchu. V tu chvíli jsem toho měla vážně dost. Chytila jsem ho pod krkem a převážila se na něj. Byl unavený, ještě trochu opilý a hlavně překvapený, takže se nestihl bránit. Přiškrtila jsem ho, až zrudnul. Kopal nohama, ale já mu seděla na hrudníku.

„Neřekneš to ani jednomu z nich a obzvlášť ne té malé zrzce. Jí věřím ze všeho nejmíň. Nejsem možná silná, ale umím být nebezpečná, takže si se mnou radši nehraj, Kereme. Jsme přátelé, ale máme poslání. To stojí daleko výš než jakékoli přátelství, rozumíš? Pokud tomu začneš být nebezpečný stejně jako jsi byl včera večer, pak tě bez milosti něčím přetáhnu po hlavě, jasné?“ zavrčela jsem mu do obličeje a pak ho pustila. Sípavě se nadechl.

„Jasné,“ zašeptal. Díval se na mě trochu nechápavě a zděšeně. Bylo mi jasné, že něco podobného nečekal. Já ostatně taky ne. Rudé otisky mých prstů na jeho krku mě celkem překvapily. Nikdy jsem nezašla ve vzteku tak daleko a většinou jsem se prala jako holka, trhala vlasy, škrábala a tak… zřejmě jsem měla pro škrcení vlohy. Slezla jsem z něj a v klidu vylezla z vozu.

Ráno bylo svěží, jak jen ráno v takové díře může být. Polovina kejklířů už byla na nohou a rozbíjela tábor, abychom mohli vyjet. Pár z nich se na mě usmálo. Oplatila jsem jim to, i když jsem byla ještě pořád parádně naštvaná. Rozhodla jsem se, že to ze sebe vybiju prací a šla jim pomoct s balením. Trvalo to celkem dlouho. Ramara na mě házela rozezlené pohledy, ale já se ji snažila ignorovat. Ne že by to moc dobře šlo, když se mi neustále pletla pod nohy. Kerem vylezl z vozu až těsně před odjezdem. Raději se mi vyhnul pohledem. Ramara toho samozřejmě okamžitě využila a přitočila se k němu. Pousmála jsem se pro sebe. Bylo mi jasné, že se ho vyptává, ale na druhou stranu jsem věděla, že můj ranní výbuch zapříčinil to, že mě Kerem uviděl v jiném světle a dá si pozor na to, aby jí nic neprozradil. Oddechla jsem si, když jsem viděla jeho neochotný výraz, když mu něco hustila do hlavy. Ne že bych si myslela, že to s ní budu mít lehké, ale tohle kolo jsem vyhrála na plné čáře. Kerem bude mlčet jako hrob. Rty mi zvlnil škodolibý úsměv, když jsem kolem nich prošla, vzala si z kostýmního vozu vak a vyhoupla se na kozlík vedle staršího muže. Kůň zafrkal, biče zapráskaly a my se vydali na cestu. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že Kerem pojede s Ramarou. Úsměv se roztáhl do šířky. Tak tomu nebude fajn ještě hodně dlouho.