Dávný odkaz - Kapitola 20

Ráno mě, kupodivu, všechno bolelo. Proklínala jsem tu pitomou hypnózu za to, že mě sem přivedla. Pak jsem si ale uvědomila, že kdyby to nebyla ona, bylo by to něco jiného. Vlastně jsem mohla být ráda. Ramařina matka mi přeci říkala, že se jednou vrátím stejnou cestou, jako jsem přišla. Kdyby mě doma přejelo auto, mohl by to být trochu problém. Možná nebude zrovna snadné najít někoho, kdo by mě zhypnotizoval, ale nějak se to vyřeší…

Právě teď mě ale hypnotizoval Kerem. Zatím jsem neotevřela oči, ale nikdo jiný na mě koukat nemohl. Cítila jsem jeho pohled na tváři. Pálil. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Bylo ještě hodně šero, takže muselo být strašně brzy ráno, ale nevadilo mi to. Stejně už jsem nemohla ležet.

„Všechno mě bolí,“ napůl jsem to zasténala a napůl zasípala. Krk mě znovu rozbolel. Kerem mi pomohl posadit a podal mi vodu. Byla odleželá a popravdě dost nechutná, ale lepší než drátem do oka. Napila jsem se třikrát, než jsem zahnala největší žízeň. Pak jsem se rozhodla obhlédnout svá zranění. Ohmatala jsem si obličej, ale ten byl naštěstí v pořádku. Krku jsem se vyhnula, protože mi bylo jasné, že na něm mám modřiny. Rameno zatím spolupracovalo celkem obstojně, i když ruka by asi chtěla zavěsit. Pohmožděná žebra byla celkem v pořádku a nohy taky.

„Není to tak zlé,“ řekl mi Kerem a usmál se na mě.

„Ven,“ zašeptala jsem a zarděla se. Cítila jsem horkost, která mi stoupala od krku ke tvářím. Bylo mi trapně, protože jsem nutně potřebovala na záchod. Kerem jen pokrčil rameny, vzal vak s korunou a obratně ji rozložil, aby si ji na sebe mohl připásat. Pochopila jsem, že ji od téhle chvíle odmítá pustit z očí. Možná bylo dobře, že kejklíři nevěděli, jak jsme ji vlastně přenášeli. Kdyby bylo potřeba, mohli bychom jí odnést, aniž by na to přišli. Kerem mi pomohl dolů z vozu a zavedl mě do křoví, které bylo dost blízko, abych k němu bez potíží došla, a přesto dost daleko, abych si nepřipadala trapně. Naši hlídači se chvilku chechtali, ale pak se slušně otočili. Mávnutím ruky jsem Kerema poslala pryč. On nade mnou snad chtěl stát, nebo co! Když jsem byla hotová, vrávoravě jsem se vydala směrem k němu. Chtěl mě podpírat, ale odstrčila jsem ho.

„Zvládnu,“ zasípala jsem. Podal mi pruh plátna namočeného ve vodě. Nevím, kde ho sehnal, ale byla jsem mu vděčná. Otřela jsem si ruce a on se zasmál.

„To bylo na tvůj krk,“ řekl mi a dál se chechtal. Zamračila jsem se na něj. Pitomec. Jako by hlasivkám někdy pomohlo studené.

„Teplou,“ řekla jsem mu a plácla ho po hlavě. Okamžitě zvážněl a vydal se zpátky do tábora. Trochu pomaleji jsem ho následovala. Naštěstí to nebylo moc daleko. Nohy mi totiž nějak nesloužily. Asi to bylo tím, že jsem byla dost unavená. V táboře nás přivítaly úsměvy a tiché pozdravy. Všichni už byli vzhůru. Kornel stále seděl připoutaný k jednomu z vozů. Jeho obličej byl dnes ráno spíš černý než fialovomodrý. Nos měl určitě zlomený. Nechápala jsem, proč mu ho včera nesrovnali. Teď už to bylo tak oteklé, že to nepůjde. Ale pak jsem si uvědomila, že to zřejmě nikdo nepokládal za nutné. Mohla jsem být ráda, že neskončil ještě hůř.

„Najez se, za chvíli odjíždíme,“ řekla mi jedna z žen a strčila mi do ruky kousek chleba. Pochybovala jsem, že ho do sebe dostanu, ale stejně jsem to zkusila a zakousla se do něj. Moc mi do krku nešel, ale hlad jsem měla. Jenže pohmožděniny na krku mi dost znemožňovaly polykání, takže jsem snědla jen maličko. Strčila jsem si zbytek chleba za košili a vydala se zpátky do vozu. Chvíli jsem se probírala věcmi a hledala něco, čím bych si mohla trochu ovázat krk. Všichni na mě koukali s lítostí v očích, takže mi bylo jasné, že mám krk samou modřinu. Plachta za mnou se odhrnula a já se otočila. Lekla jsem se, ale byla to jen Ramara.

„Chtěla jsem se ti ještě jednou omluvit,“ řekla a sedla si ke mně. Kývla jsem. Mluvit se mi nechtělo. Něco mi říkalo, že bych neměla hlasivky moc namáhat. Zvlášť po tom proslovu, který jsem včera měla ke Kornelovi.

„Já už půjdu, za chvilku se odjíždí,“ řekla mi, když jsem se k ničemu neměla. Jenže já jí vážně odpovídat nechtěla. Nejvíc ze všeho jsem chtěla spát, takže jsem jí kývla, mírně se na ní usmála a, když odešla, lehla jsem si a zavřela oči, abych si trochu odpočinula.

Další, co jsem si uvědomila, byl rachot kol na dláždění. Posadila jsem se ve voze, odhrnula plachtu a vyhlédla ven. Okolo byly domy a mně došlo, že jsem poslední kus cesty do Telmiru prospala. Rozhlédla jsem se trochu, zhluboka nasála vzduch do plic a shledala, že Telmir není zrovna můj šálek kávy. Město bylo obyčejné, trochu špinavé a nevonělo zrovna vábně. Všude kolem byla spousta koní, dobytka, lidí a zmatku. Zmatek nebyla věc, kterou bych měla nějak zvlášť ráda. Vlastně jsem ho nenáviděla. Srdce mi začalo bušit a zpotily se mi dlaně.

„Jasně, pitomče, to poslední, co potřebuješ, je začít teď bláznit, takže se uklidni!“ mrmlala jsem si pro sebe a skryla jsem se zpátky do bezpečí vozu. Zavřela jsem oči a snažila se předstírat, že nic kolem mě neexistuje. Dřív mi to dost pomáhalo a pomohlo mi to i teď. Dokud jsme nezastavili. Koně neklidně zafrkali, a lidé z vozů začali halasit. Kerem odhrnul plachtu a nakoukl dovnitř. Slyšela jsem, jak se nadechl k tomu, aby mě probudil, a otevřela jsem oči.

„Jsi vzhůru,“ konstatoval.

„Jsem,“ potvrdila jsem zbytečně a překvapeně jsem zjistila, že mě krk nějakým zázrakem skoro přestal bolet.

„Zníš líp,“ řekl mi a usmál se na mě. Pak mi podal ruku a já vylezla z vozu na ulici. Ještě jsem myslela na to, že líp rozhodně nevystihuje můj stav - zněla jsem skoro normálně, což byl oproti zvuku, který zněl jako drhnutí nehty o školní tabuli a který ze mě vycházel ještě ráno, dost úspěch – když jsem se poprvé opravdu rozhlédla. Stáli jsme na malém prostranství před velkým domem, který měl na železném držáku připevněný skřípající malovaný vývěsní štít, jenž oznamoval, že stojíme před hostincem U sokola a býka.

„Kde jsme?“ zeptala jsem se Kerema.

„Tady kejklíři běžně bydlí, tedy ne přímo vevnitř, ale vzadu na dvoře ve vozech. Říkal jsem si, že bychom se mohli ubytovat v hostinci. Vážně se mi dneska v noci nechce spát venku,“ řekl nervózně.

„Máš obavy, že by se mohlo něco stát?“ zeptala jsem se překvapeně, když mi došel jeho pohled, který vrhal kolem sebe. Ten paranoidní jsem tu přece já, chtělo se mi říct, ale nakonec jsem se spokojila s tím, že jsem pokrčila rameny.

„Bude se tu dneska motat moc lidí a jsem si jistý, že bys dala přednost noci v posteli než ve voze,“ vysvětlil potichu a já ho v tu chvíli chtěla obejmout. Opravdu už mi nevyhovovalo neustále spát na dřevěné podlaze vozu s kostýmy.

„Dobře, ale máme na to? Vím, že Kendrik říkal, že nám ubytování zaplatí, ale nechci ho zneužívat.“ zeptala jsem se ještě, než jsem si dovolila doufat v postel a káď horké vody.

„Norus mi dal peníze. Je to jen na pár nocí a mělo by nám to stačit. Kendrik ale na tom placení trvá, takže se budeme muset nějak přizpůsobit,“ vysvětlil. Pokrčila jsem rameny a natáhla se do vozu pro vak se svými věcmi. Kerem si vzal svůj a společně jsme vyrazili za hlavou naší skupinky. Zatímco Kerem vybavoval nutné věci, já se rozhlížela. Pohled na oblohu mi řekl, že jsme dorazili někdy v půli odpoledne, takže musím se svým hladem čekat až na večeři. Pohled na okolí mi zase řekl, že můj prvotní odhad města byl poměrně přesný. Ale co bych asi tak mohla čekat od doby, která připomíná náš středověk? Ústřední čističku odpadních vod a skládku mimo město?

„Pojď, půjdeme, Kendrik už nám zařídil pokoj,“ oslovil mě Kerem a chytil mě za paži, aby mě nasměroval dovnitř.

„Chci něco k jídlu a káď s horkou vodou, abych se mohla umýt a vyprat oblečení,“ zabručela jsem na něj, kývla na hostinského a vyšla po schodech, ke kterým ukazoval. Zavedl nás do pokoje, kde mu Kerem tlumočil moje požadavky. Na chvíli se na mě zadíval, ale pak kývl a odplachtil. Doufala jsem, že to znamená, že se konečně vykoupu. Posadila jsem se na židli, která stála u okna, a Kerem se chystal svalit na postel.

„Ať tě ani nenapadne lehnout si do té postele v těch zadělaných hadrech, smraďochu. A vůbec, není to moje postel?“ pronesla jsem výhružně a Kerem složil svoje tělo na zem.

„To je naše postel. Dva pokoje by vyšli příliš draho,“ řekl a unaveně si opřel hlavu o ruce položené na kolenou.

„Děláš si ze mě srandu?“ vyprskla jsem. Pokroutil hlavou. A mně došlo, že jsem se s koupáním a spaním v posteli dostala do pěkného enóna… Celá zdřevěnělá jsem přeslechla klepání na dveře. Kerem ale slyšel dobře, takže otevřel a vpustil dovnitř dva hromotluky s velkou kádí a jednu děvečku, která přinesla jídlo a slíbila nám dopravit i vodu.

Káď přitahovala můj pohled, a když do ní nanosili vodu, nemohla jsem odolat. Vytáhla jsem z vaku to hnusné mýdlo, které dělala Helena, shodila ze sebe bez přemýšlení šaty a ponořila se do horké vody. Kerem ztuhnul na místě. Pousmála jsem se, protože se zase jednou potvrdilo staré dobré přísloví, že nejlepší obrana je útok, a začala se mýt.

„Extáze!“ prohlásila jsem a potopila se pod vodu. Když jsem se vynořila, Kerem stál nade mnou a natahoval se pro mě.

„Neboj, neutopím se,“ řekla jsem mu s úsměvem a shrnovala vlasy z čela. Chvíli na mě zíral, ale pak se znovu odešel posadit. Tentokrát ovšem na židli.

„Co chceš dělat dál?“ zeptal se a jeho hlas zněl divně. Možná jsem mu způsobila šok, ze kterého se nikdy nevzpamatuje. Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Moje dnešní dávka odvahy byla vybraná. Vlastně nejen dnešní.

„Dál se najím, ty se vykoupeš a já vyperu. A pak půjdu spát.“

„Ale musíme…“

„Ráno.“ přerušila jsem ho nesmlouvavě a znovu se potopila pod hladinu.