Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-3  •  Vydáno: 28.8.2016 9:02  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 3

Tak a máme tu novou kapitolu Zlata a stříbra. Včera mě to dost nakoplo, tak jedeme v našem příběhu dál!

Angusův poklad

„Tati!“ zaúpěla zoufale.

„Myslím, že si umím představit, co se ti asi tak teď honí hlavou. Důvod je, abych tak řekl, velice prostý. Nic z toho, co tu vidíš, není naše. Princ Angus před pár lety převzal první část dědictví po svém otci, dárek k plnoletosti, a rozhodl se, že v Telmiru nebo ve Wildaranu nebudou jeho peníze v bezpečí. Proto se obrátil mne, abychom se stali strážci jeho pokladu. Slíbil mi za to nějaký plat, sice nic velkého, ale aspoň na přilepšenou, a tak jsem bez váhání přijal. Výměnou za to jsem nesměl nikdy opustit Petrův Kámen a nikdy jsem si z téhle truhly nesměl vzít ani pětník.

Jenomže jsme měli peněz vždycky málo a nakonec jsem si musel půjčit od Loqara Nimana, který přijel před čtyřmi lety – na to si určitě pamatuješ – a chtěl dluh splatit ihned. Hrozil, že mi sebere všechny koně, když nezaplatím. Nějaké peníze jsem tehdy měl, ale chybělo mi právě padesát zlatých. Vzal jsem je proto odtud.

Princ pár dní poté poslal nějakého úředníka, aby jeho penízky přepočítal. Samozřejmě všechno vyšlo najevo a princ zuřil. Víc než zuřil, byl vzteky bez sebe. Požadoval, abych mu vrátil dvacetkrát tolik! Teď mi řekni, jestli jsi v tomhle sídle někdy viděla pohromadě tisíc zlatých, které by mi patřily. Dal jsem mu těch pět set, bylo to všechno, co jsem měl, dokonce i tvoje věno. Nestačilo mu to, řekl, že mi zastaví moje odměny za střežení jeho peněz pro dalších pět let, a že se už nesmím nikdy objevit u dvora. A tak se stalo, že mrzneme a kručí nám v břiše, zatímco sedíme na pohádkovém jmění. Zvláštní, že?“ dokončil otec hořce.

Karol neměla slov. Jak se to mohlo stát? Jak mohl být princ tak krutý? Kdyby s ním otec promluvil, vysvětlil by mu, jak se věci mají...

Jenomže otec se v Telmiru objevit nesmí. Takže zbývá jediná možnost...

„Pojedu za ním,“ řekla rozhodně a vydala se ke dveřím.

„Cože?“

„Řekla jsem, že pojedu za princem. Promluvím si s ním. Musí pochopit, v jaké jsme situaci, musí si uvědomit, jak přemrštěně se zachoval. Nemůže si dělat, co chce, jenom proto, že je to princ,“ odpověděla Karol a rázovala po schodech. Otec ji po pár krocích doběhl, musel ještě zamknout truhlu a dveře.

„Karol, nedělej to. Nemá to smysl. Za rok už zase začnu dostávat plat za to, že tu střežíme tuhle truhlici. Překlepeme ještě rok, pak vrátím dluh Loqaru Nimanovi a zase bude dobře,“ přesvědčoval ji.
Karol se zastavila tak prudce, že do ní málem vrazil.

„Vrátíš peníze Loqaru Nimanovi? Co tím myslíš?“ usekávala ledově každé slovo.

„No, když jsem musel dát všechno, co jsem měl, princi, musel jsem nějak nakrmit všechny tyhle lidi – tebe, sebe, služebnictvo...“ začal otec.

„Takže sis půjčil a nenapadlo tě půjčit si od nikoho lepšího, než od Loqara Nimana! Kdy to přesně bylo?“ zeptala se a znovu začala stoupat po schodech.

„No tak tři a půl roku to bude...“

Karol se znovu zastavila a tentokrát do ní otec vrazil doopravdy. Ustoupil o schod níž. Karol se otočila a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Když zuřila, neskutečně se podobala svojí matce.

„Dobře,“ řekla Karol podivně klidným hlasem, „takže abychom si to shrnuli: máme na krku prince, který se na tebe ještě pořád zlobí, protože jsi se odvážil dotknout se jeho zlata. A pak tu máme dluh, který jsme měli splatit už před půl rokem, a který čirou náhodou máme u toho nejnevypočitatelnějšího a nejnebezpečnějšího muže v celé Aldormě. Pořád si myslíš, že není třeba, aby si někdo promluvil s princem a pokusil se ho přesvědčit, aby přehodnotil trest, který ti uložil?“
Nečekala na odpověď a pokračovala nahoru do pracovny.

„Ale ne ty, Karol!“ zavolal otec.

„A kdo tedy?“ zeptala se přes rameno.

„Já nevím. Můžu poslat někoho... třeba správce...“

„Když pošleš Velena, zhroutí se to tu úplně. Kromě toho, tady nikdo neví, jak se chovat k princi,“ odvětila a ani se nenamáhala otočit. Už došli až na vrcholek schodiště.

„Ale ty taky ne,“ namítal otec.

„Rozhodně to umím líp než Velen. Jak se tohle otvírá?“ zamračila se a snažila se přijít na to, jak se dostat do pracovny.

„Ukaž,“ odstrčil ji otec a jediným zatáhnutím dveře otevřel dokořán. Karol prolezla krbem jako první a zamířila ke dveřím.

„A navíc jsi děvče!“ vytasil otec poslední zbraň.

Karol se otočila, s rukou na klice.

„Tak tohle bude spíš výhoda, nemyslíš, tati?“ odsekla a byla pryč.