Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-10  •  Vydáno: 28.8.2016 21:42  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 10

Zlato a stříbro - Kapitola 10 10. kapitola Zlata a stříbra.

Angus uvedl Karol na její místo, asi tři židle od něj, a sám se usadil do čela stolu. Potom ji představil ostatním. Po jeho pravici a levici seděly dvě ženy - Rebeku poznala, ta druhá byla drobounká, křehká blondýnka, Angusova mladší sestra Fiona. Vedle obou žen seděli jejich manželé. Všimla si, že Rebeka a Derek Trean se pod stolem drží za ruce, a také si všimla, že Fionin manžel Daren Halim je o hodně starší, mohlo mu být dobrých čtyřicet. Když měl patnáctiletou dceru...

Vedle něj, přímo proti Karol, seděla mladičká dívka, Elizabeth Halimová, Darenova dcera, o které se Angus už zmiňoval. Dívala se na svůj talíř a její úzký pihatý obličej, rámovaný zrzavými kudrnami, měl nejistý výraz.

Vedle Karol seděla elegantní dáma, pískové vlasy sčesané do půvabného drdolu, kterou jí představil jako Dairin Rawneovou. Na druhé straně, vedle Elizabeth seděl Dairinin manžel Eric, kterého Karol už znala.

Na Angusův pokyn přinesli polévku. Nikdo nemluvil. Ticho prolomila až Dairin Rawneová.

"Slečno Volanová, nemýlím se, když řeknu, že jste dcerou rytíře Volana z Petrova Kamene?" otočila se ke Karol.

"Ano, to jsem," přisvědčila Karol.

"Víte, já jsem původem z Dramonu. Slyšela jsem o vašem otci. U nás se říkalo, že Loqar Niman..."

"To stačí, Dairin!" ozval se Angus varovně.

"Co se říkalo?" nenechala se Karol odbýt.

"Dairin, slečna Karol se jmenuje Volanová. Ty teď mluvíš o té druhé," vložila se do věci Rebeka. Přesto v její větě zazněl nějaký podtón, kterému Karol nerozuměla, nějaký skrytý vzkaz, který měla pochopit jen Dairin.

"O jaké druhé?" rozhlížela se Karol zmateně po všech přítomných.

"Ne, nic, asi jsem si to spletla. Ta dívka se jmenovala jinak... Velenová, ne Volanová, už zapomínám. Omlouvám se, že jsem vás zmátla," usmála se Dairin. Karol jí nevěřila ani slovo. Vrhla rozzuřený pohled po Angusovi, ale ten se díval do očí Rebece a zdálo se, že vedou nějakou telepatickou konverzaci.

Fiona se rozhlédla po všech kolem stolu a Karol z její tváře mohla vyčíst, že ani ona neví, o co se jedná. Jenomže Fiona se rozhodla něco udělat.

"Tahle polévka je jiná, než když jsme tu byli naposled. Změnil jsi kuchaře, Angusi?" zeptala se významně.

Angus musel potřást hlavou, aby si pročistil myšlenky.

"Ne, ale trochu jsem vyměnil jeho pomocníky. Alespoň už k obědu nedostávám spálené buchty, kdykoliv je kuchař nemocný," usmál se.

Díky tomu rozhovor brzy sklouznul do nudných témat služebnictva a vedení domácnosti, do kterých se všichni zapojili, vděční, že pominulo napětí.

Po jídle se odebrali do salónu. Karol se zapovídala s Angusem, který se na ni usmíval tak, že na příhodu při večeři málem zapomněla, kdyby ovšem v koutě místnosti neviděla Rebeku a Dairin, jak se šeptem hádají.

Rebeka zachytila Karolin pohled a rychle odvedla Dairin ven. Karol se tedy nechal dál bavit Angusem. Až po chvíli si všimla, že se Rebeka vrátila. Rozhlédla se a uviděla Dairin u mísy s punčem.

"Omluvte mě na chvilku," otočila se k Angusovi a zamířila k míse s punčem.

"Co jste chtěla říct o mém otci, než vás přerušili?" zašeptala k Dairin.

"U dvora to ví všichni. Zeptejte se svého prince," odpověděl Dairin šeptem. V jejím hlase zazněla trocha zlomyslnosti.

Co o jejím otci může vědět celý dvůr? Vždycky žili stranou ode všech, Petrův Kámen a Wildaran spolu měli jen málo společného... Tak jak to, že najednou uprostřed večeře s královskou rodinou zazní jméno jejího otce ve spojitosti s Loqarem Nimanem?

Vrtalo jí to hlavou celý večer, jediná osoba, která byla ještě mlčenlivější, než Karol, byla Elizabeth Halimová, která vypadala, že neumí delší slova než ano a ne.

Nakonec šel Angus Karol doprovodit před dveře. Rozhodla se, že poslechne Dairininu radu a zeptá se svého prince.

"Nevíte, co paní Rawneová myslela tou poznámkou při večeři? O mém
otci?" odvážila se, když byli o samotě.

Angus jako by ztuhnul. Když promluvil, jeho hlas zněl naléhavě.

"Nebylo to nic důležitého. Jenom klepy. Netrapte se s tím. Váš otec je určitě skvělý člověk. Nevěřte ničemu, co o něm uslyšíte," zdůraznil.

"A co bych měla slyšet?" zamračila se Karol.

"Á, támhle už jede váš kočár! Dobrou noc, slečno Karol," oslovil ji něžně a políbil jí ruku. Usmál se přitom tak krásně, že všechny klepy o otci najednou nebyly důležité a Karol si jen přála, aby její ruku držel navždycky.

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich