Píseň o Luně a smutném hlasu Zvonů

Prolog:
Slyším rudých zvonů hlas,
rudá vášeň, rudý hněv,
řeka jako rudý vlas,
rudé slunce, rudá krev.

Smutné zvony pláčí dál,
můj poslední žalozpěv
stojím tam, kde stát měl král
brnění mi barví krev.


Poslední kapitola:
Zašlé stříbro, zašlá luna,
den už končí, přijde noc,
zpřetrhaná harfy struna
bez naděje na pomoc.

Myslíte, že zvonů hlas
až k mé dívce doletí?
Že jí předá smutný vzkaz
že my dva jsme prokletí?

Dívka spatří plnou lunu
pak se v dálku zadívá.
Ustrne se srdce zvonu
a novou píseň zazpívá?

Pro mou lásku zakázanou
pro vše, o čem může snít,
pro mou paní opuštěnou
nechte znovu zvony znít.


Epilog:
Stříbrný vlk temných lesů
byl konečně dostižen
kletbou lásky, kletbou děsu,
kletbou smutných mladých žen.

Neslyší už zvonů hlas,
žádná vášeň, mrtvý hněv,
řeka jako černá vlas,
černá smrt a rudá krev