Tvé oči mají třpyt hvězd
a ústa chuť plodů posvátných.
Láska tvá létá na dračích křídlech,
kéž směl bych létat s ní…
Máš duši rytířů
a srdce královen.
Za tvář jsi zdědila idol sochařů,
v dlaních svíráš píli včel.
Tak proč se usmíváš právě na mě?
Ty, záře zlatá, záře stříbrná,
jsi mým světlem v temnotě,
vílo křehká, barbarko hrdá,
já sám jen vzývám tě.
Ale kde jsi teď?
Kam upíráš své oči?
Odložilas plét?
Kdo uloupil ti duši?
Tolik se bojím, že opustíš mě…
Když hledíš do dálky,
kam za tebou nikdo nesmí jít,
cítím se jak král jež prohrál války,
bojím, se pohnout abych tě neztratil.
Jen všichni draci vědí,
jaká jest volba tvého srdce
a ty mi nedovolíš oporou být
abych před tebou samou, ochránil tě.
Ale já bych tě chránil rád…
Tak odlož pýchu kamení,
rytíř nechť skloní svůj meč,
hrdý je lev, dívce to nesluší,
nemám sil na další steč…
Usmíváš se a já platím,
tímtéž úsměvem své dluhy.
Jen čekám, jen se trápím,
Tak daruj mi kapesník a povyš nad své sluhy…
Abych tě směl milovat…
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.