Cesta zpátky - Kapitola 9

9. Mráz

Když Trivet odešel, povedlo se mi odplížit se domů. Schoulila jsem se na posteli a dala jsem se do pláče. Ani jsem sama nevěděla proč. Protože jsem ho nepolíbila? Nebo proto, že jsem ho chtěla políbit a věděla jsem, že je to špatné? I když jim to možná neklapalo, sdílela jsem neotřesitelnou víru Hůreckých, že Trivet a Margarita patří k sobě, děj se co děj.

Jenže muselo to tak opravdu být? Lidé se rozcházejí, dokonce i ti, u kterých by to člověk nečekal. A pokud by to opravdu bylo definitivní a Trivet byl volný... Ne, nechtěla jsem si to ani představovat, bylo to moc lákavé. A asi bych si to nikdy nepřestala vyčítat.

Nadechla jsem se a pokusila jsem se přestat brečet. Najednou jsem si všimla modrého dráčka, opět velikosti kočky, stočeného na dece vedle mě.

„Frundore? Co ty tady?“

„Napadlo mě, že bys nepohrdla společností,“ prohlásil.

Musela jsem potlačit nutkání začít ho drbat za ušima. Nějak jsem měla pocit, že by to k drakovi nebylo zrovna uctivé. „Co tu dělám, Frundore?“

„Vedeš si dobře,“ ujistil mě, „ale ani já nemůžu říct, kam tvoje cesta povede.“

„Proč se rozešli?“ zeptala jsem se. Frundor moc dobře věděl, koho myslím.

„Přijde ti, že to ví oni sami?“ odpověděl otázkou. „Trivet a Margarita... Jeden je odjakživa osudem druhého. Nemohli se nezamilovat, ale jestli spolu dokáží zůstat, to je otázka. Tuhle bitvu ani jeden z nich nečekal a nejsou na ni připravení. Možná, že jim právě ty pomůžeš najít tu správnou zbroj.“

„Tys mě sem přivedl, abych je dala zase dohromady?“ vyprskla jsem. To vypadalo přesně jako moje smůla – dostat se do jiného světa, potkat tam chlapa snů, a vzápětí dostat za úkol vrátit ho manželce.

„Přivedl jsem tě sem. Jak jsme my draci už dávno zjistili, co tu dívka z vašeho světa nakonec udělá, je jen a pouze její volba,“ zabručel Frundor uraženě.

Jenže něco tušit musel. Přece mě nemohl jen tak vypustit do Aldormy a doufat, že nezpůsobím konec světa tím, že zakopnu o nesprávný kořen. Problém s draky je ovšem ten, že se rozhodně nepodělí o všechno, co ví.

Popotáhla jsem a zalovila jsem v kapse. Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla první věc, kterou jsem našla, a jen tak tak jsem se zastavila, abych se nevysmrkala do ukradeného dopisu otce Eduarda. (Jak se později ukázalo, to by přesně byl ten konec světa spouštějící kořen.) Rozbalila jsem papír, začetla jsem se do něj a během chvilky jsem zapomněla na veškeré milostné problémy. Průšvih byl totiž daleko větší než Trivetovo manželství nebo hůrecká škola.

Frundor seděl na posteli a nestačil zírat, kolik sprostých slov znám.

***

Trivet se v polospánku převalil na posteli. Pamatoval si, že šel na skálu nad řekou, ale už si nepamatoval, jak se dostal zpátky. Hlava ho bolelo a všechno se s ním klepalo.

Ne, někdo s ním třásl, aby ho vzbudil. Rozespale otevřel oko a zjistil, že už je ráno. Pak uviděl dívčí postavu. Musela to být dcera hostinského.

„Tamaro, ještě chvíli...“ zabručel.

„Nejsem Tamara a jestli mě nezačnete vnímat, vychrstnu na vás džbán vody,“ odvětila dívka.

Ten hlas poznal a jen díky tomu vystřelil do sedu, téměř okamžitě bdělý. Barbora poodstoupila a podávala mu zmuchlaný papír.

„Co to má být?“ zeptal se opatrně.

„Sebrala jsem to z pracovny otce Eduarda,“ přiznala zahanbeně. „Ale je to důležité.“

Její stud v něm vyvolal překvapivě bojovnou reakci. „Neříkal jsem vám, že se nemáte chodit loučit?“

Otevřela ústa a trochu couvla. „Ale...“ zvedla znovu ten papír.

„Nezajímá mě, co jste kde ukradla. Běžte pryč, než vás dám vyvést,“ obořil se na ni.

„Fajn!“ vykřikla a hodila papír na stůl. „Když chcete mermomocí umřít, tak si nečtěte, proč v Tristenolu nechtějí, abyste tam dorazil moc brzo. Nechte se tam třeba zabít, mě to nemusí zajímat!“

Pak odešla a zabouchla za sebou dveře.

Trivet neochotně vylezl z vyhřáté postele a natáhl se pro papír. Jakmile si ho přečetl, měl pocit, že na něj jdou mrákoty. Byl to dopis od otce Xaveria, Dračího kněze v Oradomu, pro otce Eduarda, a vyplývalo z něj, že otec Eduard už nějakou dobu pracuje pro Tristenol. Hlavně pomáhal posílat zprávy od tristenolských špehů v Telmiru přes hranice, teď ale pro něj měl otec Xaverius jiný úkol.

Koruna Trista Velikého zmizela po smrti Luthomara Nimana. Máme zajatce, který zajisté ví, kde se koruna skrývá, ale je výjimečně nepoddajný. Je nutné ho zlomit před příjezdem vyslance krále Creagana. Pravděpodobně pošle Triveta Veilla a ten se jistě zastaví ve Vaší vesnici. Zdržte ho tam co nejdéle. Každý den, ba každá hodina, kterou můžeme strávit výslechem našeho zajatce může přinést kýžený výsledek a pomoci nám dosadit na trůn vhodného následníka. Pokud by se Vám nepodařilo zdržet vyslance dostatečně dlouho, budeme nuceni sáhnout k jiným, nebezpečnějším prostředkům.

Trivet dopis rozzuřeně zmačkal. Jeden z vévodů, se kterými jel vyjednávat, se rozhodl, že svého následníka posadí na trůn, a jediné, co k tomu potřeboval, byla královská koruna. Trivet věděl, že tristenolští králové sice obvykle nosívají obřadní korunu ze zlata posázeného drahokamy, ale skutečná moc spočívá v otlučeném bronzovém kroužku, kterým byl podle pověsti korunován už Trist Veliký. Bez Tristovy koruny se nikdo nemohl stát králem. Nebylo divu, že po ní zuřivě pátrali.

Správné a rozumné by bylo dát zprávu Creaganovi a počkat. Nenutit nikoho aby sáhl k „jiným, nebezpečnějším prostředkům“ a nevrhat se sám bez rozmyslu do situace, která mu nutně musí přerůst přes hlavu.

Problém byl v tom, že Trivet už měl správného a rozumného plné zuby.