Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 19

      Dávný odkaz - Kapitola 19 Původně měla být až příští týden, ale přece vás nenechám čekat, ne? Přivítejte Alenu zpátky...

      Probral mě příjemný ženský hlas a mokrý hadr na čele. Pokusila jsem se pohnout, ale jemné ruce mě vtlačily zpátky.

      „Nehýbej se, omdlela si. Dám ti teď napít, ano?“ ptala se mě žena a já přikývla. Jen slabě, protože mě ve skutečnosti všechno bolelo. Pravé rameno pulzovalo bolestí, krk jsem měla v jednom ohni a naražená žebra také nebyla zrovna okej. Nadzvedla mi hlavu a ke rtům přiložila pohár s vodou. Snažila jsem se pít co nejpomaleji, protože jsem nemohl pořádně polykat. Moc vody jsem do sebe stejně nedostala, nešlo to.

      „Kerem?“ zaskuhrala jsem potichu. Znělo to příšerně i mým uším, takže jsem musela mluvit opravdu hrozně. Že já mám takovou z prdele kliku, že se vždycky přimotám k nějakému průseru?

      „Je venku s ostatními, chceš ho vidět?“ zeptala se mě Ramařina matka a opatrně odložila pohár vedle mé hlavy. Naštěstí mi na odpověď stačilo kývnout. Pohladila mě po ruce a odešla. Dívala jsem se na strop z plachty a doufala, že po mně nikdo nebude chtít, abych se hýbala. Nebo alespoň, abych se hýbala moc. Čekala jsem tiše a nehybně, až se Kerem objeví. Potřebovala jsem jeho pomoc.

      Objevil se za okamžik. Odhrnul plachtu a vyskočil na vůz. Posadil se vedle mě a chytil mě za pravou ruku. Sykla jsem bolestí.

      „Promiň, ublížil jsem ti? Jak ti je? Ničeho se neboj, bude to v pořádku,“ šeptal a nakláněl se nade mnou.

      „Pomoz mi posadit,“ zachrčela jsem. Hlasivky protestovaly.

      „Jsi si jistá?“ zeptal se mě opatrně, ale když jsem přikývla, tak mi opatrně vsunul ruce pod záda a pomohl mi do sedu. Pořád mě přidržoval. Strčila jsem si pravé zápěstí mezi kolena a stiskla. Snažila jsem se narovnat ruku, co nejlépe to šlo, i když kloub protestoval. Tohle jsem vždycky dělala doma, když mě bolelo rameno. Teď bolelo jako pes. Daleko víc, než když jsem tenkrát spadla z toho kola a skoro si ho vykloubila.

      „Zbláznila ses? Chceš si ještě víc ublížit? Okamžitě toho nech!“ křičel na mě Kerem. Bylo to zděšení, co jsem slyšela v jeho hlase? Odtáhla jsem kolena dál od trupu a v rameni zapraskalo. Okamžitě mi bylo líp. Kerem mi ruku vyprostil a starostlivě ji ohmatával.

      „Jsi úplně šílená!“

      „Pomáhá to,“ zaskřehotala jsem. Podal mi vodu a já se napila. Rameno sice stále bolelo, ale ruka se pohybovala celkem dobře. Věděla jsem, že mi to oteče a pár dní budu jako lazar, ale rozhodně to bylo lepší, než kdybych se nepokusila srovnat.

      „Koruna?“ hlesla jsem.

      „Všechno v pořádku, mám ji,“ řekl a ukázal na balík, který odložil u vchodu.

      „Je tam všechno, neboj se. Naštěstí se ji Kornel nesnažil nějak moc ukrýt. A ani ji nepoškodil,“ uklidnil mě.

      „Musím…vysvětlit,“ zašeptala jsem, ale Kerem byl evidentně jiného názoru.

      „Nikam nepůjdeš, co kdybys zase omdlela?“

      „Škrtil mě, málo vzduchu, omdlela,“ vysvětlovala jsem šeptem. Pohladil mě po ruce, a pak mě objal. Ztuhla jsem, protože mi zmáčknul žebra, ale dalo se to vydržet.

      „Potřebuju tam jít, Kereme,“ zašeptala jsem mu do ucha a zdravou rukou ho poplácala po zádech. Podíval se na mě tím pohledem, který používají rodiče na své nehodné děti. Ale pak se na mě usmál a políbil mě na tvář. Nechápala jsem, co to do něj najednou zase vjelo. Ten chlap byl snad schizofrenik. Jednu chvíli na mě kašle jak na placatej šutr a v druhou je samé miliskování.

      „Ponesu tě,“ řekl mi a chytil mě do náruče. Bála jsem se, že se se mnou zřítí, protože ve stoje se ve voze moc dobře být nedalo. Ale ustál to a opatrně mě položil na kraj, aby mě mohl zvednout, až sleze. Chtěla jsem protestovat, nohy mi sloužily dobře, ale nestačila jsem se ani nadechnout.

      „Žádné námitky!“ řekl a zahrozil mi vztyčeným ukazovákem. Přehodil mi přes ramena svou vestu a znovu mě zvedl. V jeho náruči mi bylo až moc dobře. Krásně hřál a, ačkoliv se moc často nekoupal, nesmrděl. Vlastně voněl celkem příjemně. Asi byl jedním z těch, kdo se příliš nepotí. Naštěstí. Vrávoral tmou a snažil se mě nepustit. Kdybych mohla, smála bych se. Bylo vidět, jaké problémy mu dělá ten kus přejít. Ale pustit mě nechtěl. A já nechtěla být puštěna. Divné. Nakonec se mnou v náruči dovrávoral až k ohništi, kolem kterého to doslova vřelo. Ten mladík, který se mi tak strašně líbil, seděl značně dobitý a svázaný u ohně a tvářil se jako hromádka neštěstí.

      „On?“ zeptala jsem se. Myslela jsem, že potichu, ale většina lidí se k nám otočila. Byla jsem poměrně zděšená, když Kerem kývl. Nikdy bych to do něj neřekla!

      „Co se mu stalo?“ zeptala jsem se ještě na věc, která mě zajímala. Přece se mu to nemohlo stát, když jsem ho nakopla… Oči všech se stočily ke Keremovi, který mě stále držel. Opatrně mě posadil a zatahal se za konečky vlasů. Byl nervózní…

      „To ty?“ zachrčela jsem z posledních sil a Kerem zrudnul. Ramara, která seděla vedle mě, si smutně povzdechla. Kendrik si odkašlal. Podívala jsem se na něj a taky si povzdechla.

      „Žena mi řekla, že nemůžeš moc mluvit, možná bys to neměla zkoušet. Kerem už nám většinu toho, co se stalo, řekl. Kornel potvrdil, že vám něco ukradl. A já bych chtěl vědět, co. Myslím, že na to máme právo,“ řekl a podrbal se na bradě. Kerem se na mě tázavě podíval. Kývla jsem na znamení, že jim to říct musíme. Odspěchal zpět k vozu a za chvíli se vrátil s balíkem z plátna v ruce.

      „Musíte nám slíbit, že nikomu neřeknete, co uvidíte. Přísahejte, že neřeknete živé duši ani slovo. Kornel se šeredně spletl, když si myslel, že mu to projde. Tahle věc není určená jen tak por někoho. Kdyby se ztratila a my ji nenašli, nejspíš bychom strávili hodně času ve vězení, nebo bychom dokonce skončili na popravišti,“ vysvětlil Kerem a přejel společnost pohledem. Sledovala jsem čáru jeho pohledu a zastavila se u Kendrika. Ten tu měl hlavní slovo.

      „Dávám ti své slovo, že neprozradím vaše tajemství. Ukážeš nám, co je v tom balíku?“ zeptal se poté, co potvrdil svou oddanost věci. Kerem přikývl a začal rozvazovat uzel na plátně. Koruna byla složená, což mě zarazilo, ale lapání po dechu, když na ni dopadlo světlo ohně a oni ji poprvé spatřili, mě potěšilo. Byla to ta nejsprávnější reakce…

      „To je…“ začal Kendrik, ale pak ztichnul.

      „Královská koruna,“ zaskuhrala jsem a otočila se ke Kornelovi. Díval se na ni lačným pohledem někoho, kdo ji jednou měl ve své moci a zase ji ztratil. Mluvit mi skoro nešlo, ale stejně jsem mu musela pár věcí říct.

      „Udělal jsi strašnou hloupost a zaplatíš za ni. Nikdo mi nezabrání, abych generálu Clemensovi řekla, co se stalo. Předám tě do jeho rukou, i kdyby to mělo znamenat i trest pro mě, že jsem ji neuchránila. Nejen, že jsi ohrozil můj život, ale ohrozil jsi životy mého mistra, jeho ženy a všech svých společníků. Nevím, jaké jsou tu tresty, ale nevyjdeš z toho tak dobře, jako jsi vyšel ze souboje s Keremem,“ řekla jsem mu. Na konci jsem tedy spíš sípala než cokoliv jiného, ale bylo na něm vidět, že mi rozuměl. I ostatní mi rozuměli. Nikdy jsem neviděla, že by jedno jméno dokázalo zabít protesty, ale jméno Sida Clemense to evidentně umělo, nikdo z nich neřekl ani popel. Nikdo se nepohnul, aby mu rozvázal pouta. Právě naopak, všichni si uvědomili, jak blízko byli k pořádnému průseru, a to jim otevřelo oči. Všichni nyní na Kornela hleděli s opovržením. Dva muži ho zvedli na nohy a odvedli ho k jednomu vozu, ke kterému ho doslova přidrátovali provazy. Kendrik se na mě otočil a lehce kývl. Přebrala jsem si to tak, že ho pohlídají a až přijde čas, předají ho, aby mohl dostat svůj trest. Sáhla jsem po vaku s vodou a napila se. Rameno mi mezitím hodně oteklo, takže jsem rukou hýbala jen omezeně a dost mě bolela, ale dalo se to přežít. Jen bych byla ráda, kdybych dostala něco, po čem by to bolelo míň. Jeden Ataralgin a lítala bych si na obláčku…

      „Potřebujete od nás ještě něco, nebo si můžeme jít lehnout? Alena si potřebuje odpočinout,“ řekl Kerem, zabalil korunu, a pak objal mě kolem ramen. Ramara se na mě zašklebila. Možná si myslela, že to nevidím, ale viděla jsem to. Tím šklebem přiznávala porážku.

      „Jen se chci domluvit na pár věcech, jestli ještě vydržíte,“ řekl Kendrik a tázavě se na nás podíval. Oba jsme přikývli, i když já jen neochotně.

      „Chtěl bych u vašeho vozu nechat dva chlapy, aby hlídali,“ řekl první věc. Na to jsme nemohli nic namítnout.

      „Pokud nepůjdou dovnitř,“ řekl Kerem a pokrčil rameny.

      „Ramaru potrestám sám,“ pokračoval Kendrik, když ukázal na dva starší muže, kteří nás měli hlídat.

      „Prosím, to není nutné,“ zasípala jsem. Ale nevypadalo to, že by to mělo nějaký účinek. Ramara mě chytila za ruku a, když jsem se na ní podívala, zavrtěla hlavou.

      „Doprovodíme vás až do Telmiru a zaplatíme vám ubytování ve městě,“ řekl Kendrik.

      „Zmíníme se před generálem o tvojí ušlechtilosti a roli v nalezení koruny,“ odpověděl mu Kerem a zazubil se na něj. Bylo mi jasné, že i Kendrik z toho chce něco vyždímat. Koneckonců, kdyby nechtěl, nebyl by asi normální. Vypadalo to, že řekl vše, co měl na srdci. Kerem mě opět vzal do náruče a odnášel mě k našemu vozu. Cestou jsem skoro usnula. Když mě konečně vysadil na konečné, oddechla jsem si. Po voze jsem se radši pohybovala sama. Přesunula jsem se ke svému improvizovanému lůžku, zatímco se Kerem vracel pro korunu. Usnula jsem dřív, než se stihl vrátit…


      Vydáno: 28.8.2016 7:15 | 
      Přečteno: 140x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich