Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 21

      Dávný odkaz - Kapitola 21 Po dlouhé době další kapitola. Jak pokračuje příběh Aleny a Kerema? A dostanou se ti dva konečně k tomu, aby vyřídili to, co ve městě vyřídit mají?

      Ráno to vůbec nevypadalo idylicky. Moc jsem se nevyspala a oblečení, které jsem večer vyprala, mokře páchlo v pokoji. Postel byla prolezlá hmyzem a já jen doufala, že jsem si neuhnala vši nebo blechy. A taky jsem doufala, že tu už další noc nebudu muset spát. Píchání sena nebylo něco, co by mi jakkoliv mohlo zlepšit náladu. Přelezla jsem Kerema, nechala ho spát, a oblékla jsem se. Zrcadlo v pokoji nebylo, takže jsem musela vzít zavděk odrazem v okenní tabuli. Můj obraz v ní byl zvláštně pokroucený, ale nevadilo mi to. Říkala jsem si, že by to možná bylo horší, kdybych viděla, jak vypadám ve skutečnosti. Vytáhla jsem kostěný hřeben, který mi dala Helena a konečně se po několika dnech učesala. Moje vlasy naštěstí uměly držet tvar, takže jsem si nevyrvala půlku vlasů, ale opravdu udělala cosi, co se podobalo učesání se. S délkou jsem toho moc dělat nemohla. Moje mikádo střižené do podkovy sice za tu dobu, kterou jsem v Aldormě strávila, povyrostlo a ztratilo tvar, ale stále bylo příliš krátké. Potřebovala bych ještě aspoň měsíc, aby pořádně dorostlo a já si mezi všemi těmi děvčaty s dlouhými vlasy nepřipadala divně. Připomněla jsem si, že bych se měla zabývat věcmi, které změnit mohu, místo toho, abych se snažila změnit nezměnitelné. Přešla jsem k posteli a drbla do Kerema, aby se probudil. Trhnul sebou, ztěžka otevřel oči a prohrábl si vlasy.

      „Potřebuješ ostříhat,“ řekla jsem mu první věc, která mě napadla.

      „Cože? Proč?“

      „Vypadáš jako hastroš. Máš ty vlasy moc dlouhé. Já zase moc krátké. Aspoň jeden z nás by měl vypadat slušně,“ řekla jsem a pokrčila rameny. Pak jsem z něj zákeřně stáhla přikrývku, aby ho probral studený vzduch.

      „Nemůžu ještě chvíli spát?“ zeptal se mě naštvaně a já zavrtěla hlavou.

      „Musíme se připravit. Ale nejdřív se najíme a pak tě ostříhám,“ vysvětlila jsem a došla otevřít okno.

      „Já se nechci nechat ostříhat,“ řekl mi uraženě. Osobně jsem ho chápala, jeho vlasy byly úžasné, ale pro náš účel potřebovaly zkrátit. Vlnily se mu po zádech ve shluku vln a on vypadal jako anděl z nebes. Potřebovala jsem, aby vypadal normálně.

      „Jen je zkrátím,“ chlácholila jsem ho potichu. Neochotně vylezl z postele a něco zavrčel. Pak se sehnul k vaku s oblečením a poskytl mi tak skvělý výhled na jeho zadek. Myslím, že jsem zrudla, takže jsem se radši otočila a potichu si nadávala do pitomců. Došla jsem ke stolu, kde byla pod utěrkou schovaná naše včerejší večeře. Vzala si chleba, sýr a do poháru nalila trochu zředěného vína. Bylo trpké, ale mojí žízni poslouží dobře. Se svým úlovkem jsem se uvelebila na posteli a milostivě tak Keremovi přenechala místo u stolu. Zasedl, židli si otočil tak, aby na mě viděl a celou dobu ze mě nespustil oči. Štvalo mě to. Nesnášela jsem, když na mě někdo zíral, zatímco jsem jedla. Bylo to, jako by čekal na chvíli, kdy mi unikne nejmenší drobeček, aby se mi mohl vysmát. Tady mě uklidnilo jen to, že Keremovi stolovací návyky byly daleko horší než moje. Pomalu jsem se na něj usmála a on konečně začal jíst. Spořádala jsem svou snídani a vyšla jsem z pokoje.

      Když jsem sešla dolů z poschodí, zarazila jsem se. V lokále bylo i přes brzkou hodinu dost lidí. A všichni se na mě dívali. Představila jsem si je všechny zalité růžovým světlem. To prý mělo pomáhat. Měli to vycítit a nechat mě na pokoji, ale nezdálo se, že by to na ně fungovalo. Nedivila jsem se. Většina z nich byli vesničané. Po chvíli jsem zahlédla povědomý záblesk vlasů. Vzadu, skryta před ostatními, seděla Ramara se svým otcem. Bylo mi jasné, že nás Kendrik hlídá. V tu chvíli mi to bylo celkem jedno. Byla jsem ráda, že vidím někoho povědomého. Šla jsem za nimi a požádala Ramaru o nůžky. Vrhla na mě divný pohled, ale odešla pro ně.

      „Vidím, že noc jsi přežila,“ řekl mi Kendrik. Nepovažovala jsem za nutné odpovídat. Bylo to evidentní, přesně jak to popsal. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepobavilo. Myslím, že jsem strávila tolik let, čtením mezi řádky, nebo mezi slovy, že mi ani nepřišlo na mysl, že by se prostě a jednoduše staral o to, co se mi stane. Jediné, co chtěl vědět, bylo to, že jsme neutekli.

      „Dnes dopoledne bych ráda vyhledala Sida Clemense,“ oznámila jsem mu potichu. Blížil se k nám hostinský a já vážně nechtěla, aby zaslechl, o čem mluvíme.

      „Smím se zeptat, jak jste se u nás vyspala?“ zeptal se hostinský úlisně. Díval se na moje krátké vlasy a sjížděl mě pohledem, jako bych byla nějaká poběhlice. Už večer mi nebyl ani trochu sympatický, a ačkoliv jsem nevěřila, že je to ještě možné, v mých očích nyní klesl ještě níž.

      „Postel je prolezlá hmyzem a jídlo nestojí zanic, díky za optání,“ odvětila jsem a dál si ho nevšímala. Kendrik se zašklebil a mávnutím ruky ho poslal pryč.

      „Už dnes?“ navázal na to, co jsem říkala, když se hostinský dostatečně vzdálil.

      „Nevidím důvod, proč to nevyřídit tak rychle, jak to půjde,“ prohlásila jsem a očima visela na Ramaře, která se právě blížila. V ruce držela obyčejné nůžky. Doufala jsem, že jsou dost ostré, jinak bych Kerema pořádně zrasila. Tedy jeho vlasy. Převzala jsem nůžky, a aniž bych něco dalšího řekla, odešla jsem nahoru. Zapadla jsem do pokoje a oddechla si. Kerem se na mě divně podíval.

      „Už jsem tě chtěl jít hledat,“ vyčetl mi.

      „Zdržela jsem se s Kendrikem,“ vysvětlila jsem potichu.

      „Řekla jsem mu, že později půjdeme najít královský dům. Teď si sedni na židli a já tě ostříhám.“ Pokynula jsem mu k židli, ale on se ani nehnul. Zíral na mě jako bych byla nějaká příšera.

      „Já ale nechci,“ zopakoval ten den už podruhé. Přestávala jsem s ním mít trpělivost.

      „Podívej, aspoň jeden z nás musí vypadat normálně, až tam půjdeme. Takže si sedni a nemudruj. Vlasy ti zase narostou.“

      „Co z toho budu mít?“

      „Chceš jako něco na oplátku?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Nešlo mi na rozum, že chce v takovéhle chvíli vyjednávat.

      „Jo,“ vyhrknul a trochu zrudnul. Vážně jsem nechápala.

      „Víš dobře, že nic nemám, takže mi řekni, co bych ti asi tak mohla dát?“ zeptala jsem se ho a snažila se ho dostrkat k židli.

      „Polibek,“ zašeptal.

      „Chceš pusu?“ zeptala jsem se pro jistotu a zasmála se, když přikývl.

      „To můžu lehce zařídit, ale teď už si sedni. Až se necháš ostříhat, dostaneš pusu,“ svolila jsem k obchodu. Kerem si poslušně sedl a já vytáhla hřeben, kterým jsem se předtím česala. Pořádně jsem mu rozčesala vlasy a pak je pěkně odspodu začala střihat. Bohaté prameny mi protékaly skrz prsty a vysílaly mi do celého těla brnění. Hřeben jsem používala jako rovinu, podle které jsem zastřihávala konečky, a nakonec se mi podařilo vlasy zkrátit, aniž bych na nich zanechala výrazné zuby. Prameny mu nyní volně spadaly těsně na ramena. Když jsem mu dovolila sáhnout na své vlasy, zamračil se. Než stihl něco říct, naklonila jsem se k němu, vzala jeho hlavu do dlaní a líbla ho na tvář.

      „Jsme vyrovnaní! Teď se oblékneme a půjdeme najít vlastníka koruny,“ řekla jsem a přešla ke svým věcem, abych se převlékla. Když se konečně převlékl i on, vyrazili jsme do města.

      Lidé po nás pokukovali, ale nikdo se k nám nepřiblížil. Připadala jsem si, jako bych byla nakažená leprou a všichni to mohli vidět. Nakonec nám cestu ke královskému domu ukázal jeden postarší muž, který strašlivě páchl.

      „Myslela jsem si, že budou lidé v Telmiru přátelštější,“ podotkla jsem, když jsme procházeli hlavní ulicí a lidé nám uskakovali z cesty. Kerem pokrčil rameny, zřejmě na jejich chování neměl žádný názor.

      Přišli jsme před královský dům. Byl impozantní, ačkoliv nebyl v okolní zástavbě nijak výjimečný. Prostě dům. Ale stráže před branou mu dodávaly na vážnosti a celé to místo dýchalo mocí. Prapory a královské zástavy vlály v mírném větru. Nebylo mi ale dáno prohlížet si ho dlouho. Ozbrojení muži před branou nás pozorovali a na tvářích jim hrálo rozhořčení smíchané s mírným opovržením. To jsem si nemohla nechat líbit. Otočila jsem se na Kerema a pokynula mu, aby se mnou šel blíž.

      „Nech mluvit mě,“ řekla jsem mu tiše. Můj hlas ještě stále nebyl v pořádku. Přikývl. Přistoupila jsem ke strážím a oni se v tu chvíli pohnuli a zabránili mi v dalším kroku.

      „Co tu chcete?“ Zavrčel na mě muž, který byl nejblíž.

      „Chceme se setkat se Sidem Clemensem,“ odpověděla jsem zpříma, ale muž se jen zasmál.

      „Generál Clemens nepřijímá každého pobudu, který přijde k jeho dveřím. Zmiz odsud, než tě vyprovodím,“ řekl mi a zbytek strážců se zasmál.

      „Odkdy vojáci rozhodují o tom, koho jejich velitel přijme nebo ne? Toho pobudu ti odpustím, protože je mi jasné, že chceš jen chránit zájmy svého pána. Ale já hájím zájmy toho svého. A ten mě posílá za Sidem Clemensem v neodkladné záležitosti,“ odpověděla jsem mu a snažila jsem se, aby můj hlas zněl důstojně, což s bolavým krkem moc dobře nešlo, ale muž se aspoň zarazil. Nebyl zřejmě zvyklý, že mu někdo odporuje. A už vůbec ne na to, že je ten někdo o dvě hlavy menší a ještě žena. Pak se ale vzpamatoval a trochu mě odstrčil. Kdyby za mnou nestál Kerem a nechytil mě, nejspíš bych upadla. To mě dožralo.

      Narovnala jsem se do plné výšky svých 154 centimetrů a podívala se mu přímo do očí. Trochu pod mým pohledem ucouvl. Spousta lidí mi říkala, že když se podívám opravdu naštvaně, vypadám nebezpečně. Zřejmě to byla pravda. Nebo si tu ten chlapík jen honil svoje nabubřelé a zbabělé ego.

      „Kdo tu odpovídá za audience u budoucího krále?“ štěkla jsem hlasem, který jsem měla vyhrazený jen na Cindy ve chvílích, kdy neuvěřitelně zlobila. Muž couvl o další krok. Stále jsem měla stažená obočí a oči zúžené do tenkých škvírek.

      „Baron Frazer,“ prohlásil muž. To jméno mi něco říkalo. Jen kdybych si dokázala vzpomenout, kde jsem o něm už slyšela.

      „Dobře. Pošli někoho ze svých mužů za baronem Frazerem, aby mu řekl, že tu čekají dva lidé, které posílá mistr Norus z města Orodal,“ prohlásila jsem uklidněně. Muž trhnul hlavou k jednomu z dalších vojáků a ten odspěchal, aby vyřídil náš vzkaz. Zatáhla jsem Kerema, který celou dobu neřekl ani slovo, trochu dál od brány. Nechtělo se mi čekat na slunci, tak jsem poodešla do stínu protějšího domu.

      „Takhle nemůžeš s vojáky mluvit, vždyť by tě mohli popadnout a vsadit do vězení.“

      „To by si teda za rámeček nedali. Stačí jen to, jak se k nám chovali. Jsme čistí, převlečení a chceme mluvit s generálem a oni se chovají, jako bychom byli nějaký otravný hmyz.“

      „Víš, kolik lidí sem musí denně přijít a říkat, jak nutně potřebují Sida Clemense vidět?“

      „To mě nezajímá, Kereme. Buď jsou dost schopní na to, aby poznali, co si ke komu mohou dovolit, nebo tu nemají co dělat. Když dělám nějakou práci, musím si jí hledět a vydat ze sebe to nejlepší, jinak nikdy ničeho nedosáhnu, chápeš?“ zeptala jsem se. Přikývl. Muž ze stráže se za chvíli vrátil. Kroužková košile ohlásila jeho příchod cinkotem. Chvíli mluvil s velitelem, což byl muž, který nás chtěl odehnat. Pak se vrátil ke svým druhům. Velitel k nám přistoupil a trochu se uklonil.

      „Baron vás přijme, pojďte za mnou,“ řekl a vydal se k bráně. Provedl nás dveřmi, které do ní byly vsazené, a přes nádvoří nás vedl k domu. Měl půdorys do U a křídla byla spojena s kamennou hradbou. Dovedl nás až ke vchodu a tam nás svěřil člověku, kterého bych spíš než sluhou nazvala majordomem. Ten neřekl ani slovo, jen rychlým krokem vyrazil chodbami. Chvílemi jsme měli problém udržet jeho tempo, protože jsme si oba prohlíželi výzdobu domu. Nakonec jsme ale dorazili k cíli. Dvoukřídlé dveře se neslyšně otevřely a muž vstoupil dovnitř.

      „Barone, jsou tu dva lidé, kteří by s vámi chtěli mluvit,“ ohlásil nás.

      „Pošlete je dovnitř, Lavusi,“ promluvil mužský hlas a majordomus nás pohledem přiměl k pohybu. Vešli jsme do pokoje, který se příliš nelišil od pokojů, které jsem viděla na menších zámcích u nás doma. Zařízení místnosti bylo masivní, ale celému pokoji nejvíc dominoval muž, za kterým jsme šli. Poklesla jsem na jedno koleno a sklonila hlavu. Kerem vedle mě udělal totéž.

      „Vítám vás. Slyšel jsem, že jste měli drobný incident se stráží u brány.“

      „Drobný incident je velmi mírné vyjádření, barone,“ řekla jsem a postavila se. Přišel ke mně a stiskl mi ruku.

      „Posílá vás vážně mistr Norus? Myslel jsem, že dorazí sám.“

      „Jsem jeho učednice, barone, a tohle je jeho synovec. Mistr nedávno spadl z koně a ošklivě si zlomil nohu, takže nemůže cestovat,“ vysvětlila jsem. Baron se na mě zamyšleně podíval.

      „Každým dnem jsme ho očekávali. Měl doručit královskou korunu, kterou si generál objednal. Mám k němu vyslat ozbrojence, aby ji vyzvedli?“ Jeho hlas zněl mrzutě.

      „Vlastně ne. Máme ji s sebou,“ přiznala jsem potichu.


      Vydáno: 28.8.2016 7:17 | 
      Přečteno: 147x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain