Doba změn - Kapitola 15

Vrátil jsem se do archivu a přemýšlel jsem o všech následcích dnešního dne. Zatím jsme všichni žili s vědomím, že Anatola je naší královnou, ale ta teď dala jasně najevo, že vládnout už nechce. Až teď jsem plně pochopil, jak ji smrt jejího muže zasáhla. Tímto jako by říkala: „Jsem tu stále pro vás, ale teď potřebuji čas pro sebe.“

Nechtěl jsem myslet na nadcházející pohřeb a tak jsem se pustil do prvního přepisování pergamenů. Na hrubo jsem si sepsal osnovu a přemýšlel, jestli mám vše opsat doslovně nebo zpracovat veškerá data do nové podoby. Najednou se ozvalo zaklepání a než jsem se stihl otočit, byla u mě Lucie se Sebastianem.

„Bheirgu, je čas. Myslím, že Any tě teď bude potřebovat,“ prohlásil smutně Sebastian a objal svoji ženu. Všiml jsem si, jak od sebe čerpají sílu. Také se jim na pohřeb nechtělo, ale právě oni museli jít. Arthur byl jejich nejlepší přítel a i kdyby mezi nimi bylo dřív cokoliv, poslední rozloučení pro ně bylo svaté.

„Já vím, že se ti do toho moc nechce, to nikomu z nás. Ale Any tam nesmí být sama. A ty jsi pro ni teď jako její syn. Proto budeš stát na jeho místě,“ zašeptala Lucie a kývl na souhlas. Na sucho jsem polkl, zvedl se a přešel tu krátkou vzdálenost mezi stolem a dveřmi, která mi teď připadala dlouhá jako několik mil. Lucie mě objala a zašeptala mi do ucha: „Alex ti za to jednou poděkuje.“

Neměl jsem sílu odpovědět. Zase jsem před sebou uviděl Alexův naštvaný obličej a pomyslel jsem si, že my už nikdy nebudeme mít šanci prožít tak krásné přátelství jako generace před námi. Nahlas jsem ale raději nic neřekl a vyšel ven.

Celý Talron se pomalu scházel. Uprostřed vesnice leželo přikrité tělo na nosítkách. Sebastian se od nás odpojil a šel si stoupnout k dalším třem mužům, kterým byla dána ta čest odnést krále na místo jeho posledního odpočinku. Já jen zatím netušil, kde by to mělo být.

Anatola zatím došla k nám a objala Lucii.

„Já to nezvládnu. Nedokážu se s ním rozloučit. Co mám dělat?“ pronesla bezbarvým hlasem a Lucie ji pevně sevřela.

„Nemusíš to dělat. Víš to moc dobře,“ odpověděla ji smutným hlasem. Ale poznal jsem, že obě to udělají. Ne pro krále, ale pro Arthura, jejich přítele.

Celý průvod se pomalu dal do chůze. Byl jsem zvyklý z bývalého domova, že cestu mrtvého provázelo veselí. Vždyť veškerá jeho trápení byla pryč a z něj byla hvězda. Ale tady všichni mlčeli a tvářili se velice smutně. Jestli z úcty k jejich královně, která by to neunesla nebo sami cítili prázdnotu, jsem se nikdy nedozvěděl. Ale zpětně mi to rozloučení přijde mnohem uctivější.

Došli jsme na místo, kde byla připravena hranice. Nosiči položili nosítka na zem. Sebastian se sehl, vzal tělo do náruče a pomalu s ním došel k hranici, kde jej položil.

Rozhlédl jsem se, abych zjistil, kdo má zapálit hranici. Nikoho jsem ale nenašel. Nechápal jsem, co se děje. Najednou hranice vzplála zlatým ohněm. I kdybych neviděl vzplanutí, ale jen samotný oheň, poznal bych, že jej zapálila dračí magie.

„Caointiorn,“ zašeptaly vedle mě jednohlasně Lucie a Anatola a poprvé od smrti Arthura jsem viděl jeho ženu se usmát.

V tu chvíli mi to došlo. Byli jsme na tom samém paloučku, kde vzdávali kamarádi čest Caointiorn, dívce, která obětovala vše a sama nezískala nic. A právě možná ona zapálila oheň na počest svého jediného kamaráda. Nemohl jsem vědět jestli se z ní stal drak nebo jen hvězda, ale v tu chvíli jsem si přál, aby byla drakem a Arthur dostal právo volby a vybral si dračí život.

Najednou posvátné ticho přerušil mužský hlas. Někdo začal zpívat pro mě neznámou písničku. Všichni vzhlédli a všimli si Sebastiana jak stojí uprostřed paloučku sám a zpívá.

Dnes možná malý jsem a stojím si tu sám,
však jednoho dne, přísahám, já budu jistě král.
Svou zemi hrdě ochráním a život svůj dám pro ni,
a nebudu se nikdy stydět pro ni slzy ronit.

Svou ženu budu milovat, ctít víc než život svůj,
a hodlám bránit její čest stůj co stůj.
Tak dej si na mě pozor, chlapče, cos mi hračky bral.
Já slibuji ti, že se pomstím, až jednou budu král.

Všiml jsem si, jak na tvářích starců ta dětská písnička vykouzlila rozněžnělý úsměv. Někteří se snažili utišit smích, který se dral na povrch. Když si však všimli královny, která se sama smála tichým smíchem, propuklo veselý, které nemělo konce.

„Co to bylo za písničku?“ zeptal jsem se Lucie, která se na mě mile usmála.

„To jednou složil Arthur. Když byl malý chlapec, jeden kluk mu sebral hračku a rozbil ji. Arthur se tehdy hrozně naštval, ale místo, aby se s ním popral, tak odešel domů. Druhý den ráno vyšel ven a zase si s tím klukem normálně hrál. Když jsme se ho ale zeptali, proč se nepomstí, tak začal zpívat tu písničku. Jeho maminka mu od té doby říkala Můj malý králi,“ vysvětlila mi Lucie.

„Co to bylo za hračku?“ ptal jsem se dál zvědavě, ačkoliv to bylo nepodstatné. Tentokrát mi odpověděl Chris, nejzručnější kovář, jakého jsem kdy poznal.

„Malý dřevěný dráček, který mohl hýbat křídly. Nikdy jsem nezapomněl, že jsem mu tu hračku rozbil. Ale dnes mu ji chci vrátit,“ zašeptal a z vaku, který měl připevněný k pasu, vyndal kovového draka. Určitě nad ním strávil veškerý volný čas, který měl. Vypadal jako by byl živý.

„Nikdy ses mi nepomstil, jak si sliboval. Ale jestli si pamatuješ, tak jsem ti před deseti lety slíbil, že ti tvého draka jednou vrátím. Jen je mi líto, že jsem to nestihl za tvého života. Sbohem kamaráde,“ pronesl Chris směrem k zlatému ohni a opatrně se k němu přiblížil, aby položil svůj výtvor co nejblíže k plamenům.

Najednou vyšlehl zlatý plamen a nadzvedl kovovou hračku do vzduchu. Chvíli to vypadalo jako by byl drak živý. Začal mávat křídly a plamen jej vtáhl k hořícímu tělu. Pár chvil na to se oheň rozhořel tak, že se na něj nedalo dívat. Všichni museli sklopit zrak.

Trvalo to jen pár chvil, než jsem se odvážil podívat se zpět. Překvapeně jsem couvl. Hranice byla pryč a palouček vypadal úplně normálně. Jako by na něm nikdy nestála hranice, která ještě před chvíli hořela. Tráva v místech, kde před necelou minutou leželo tělo Arthura Elata, byla stále zelená.