Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Doba změn

      Doba změn - Kapitola 11

      Doba změn - Kapitola 11 Bheirg si našel novou kamarádku, díky které se necítí ve vesnici tak osamělý. Čas však neúprostně utíká a Bheirg se brzy bude muset vypořádat s těžkou situací.

      Původně jsem chtěla alespoň jednu kapitolu věnovat jen a jen Daniele a jejímu dětskému chování, ale uvědomila jsem si, že by mi to v povídce nesedělo. Snad vám to nebude tolik vadit.

      Když má člověk práci, nemůže se divit, že čas utíká rychle. Ale tehdy mi to připadalo nepřirozené, den za dnem plynuly a knihy pro královský archiv pomalu přibývaly. Byl jsem rád, že mi jde psaní od ruky a překvapivě mě to bavilo. Po večerech jsem sedával v kuchyni s králem Arthurem a ptal se jej na vše, čemu jsem nerozuměl nebo jen věcem, které se mi nezdály podrobně popsané. Dokázali jsme tak trávit i několik hodin. Avšak kdykoliv mé otázky došly, nastalo nepříjemné ticho. Prvních pár dní jsem spal ještě u nich, ale připadal jsem si jako vetřelec. Po měsíci jsem se odstěhoval do archivu. Vyrobil jsem si tam místo na spaní a ačkoliv nebylo tak pohodlné, jako u Elatů, připadal jsem si konečně doma.

      Bheirg se zamyslel, odložil na chvíli brk a šel protáhnout své staré svaly. S mírným úsměvem obcházel regály s knihami a jemně je hladil po hřbetech. Věděl, že právě teď nastane zlom v jeho pamětech. Proč by psal o knihách, které jsou zde vystaveny a které si kdokoliv mohl přečíst? Právě teď jej čekala ta část příběhu, na kterou se snažil už několik let nemyslet.

      Vrátil se ke stolu a opatrně uchopil brk. Na chvíli se zamyslel, jakoby ani netušil, jak začít, než se dal znovu do psaní.

      Nebýt Daniely, asi bych se nikdy nezapojil do chodu vesnice. Na to, že jí bylo třináct let, stále se chovala jako dítě. Asi to bylo tím, že byla neustále odstrkována. Pro většinu dětí byla jen hloupou holkou, která je neustále otravuje. Možná její chování bylo tehdy jenom obranou. To se už nikdo nedoví. Ale moc dobře vím, že právě toto chování mě učarovalo.

      Jen s ní jsem se mohl zase na pár hodin stát dítětem. Každý den jsme spolu prožívali zábavu. Dodnes nezapomenu, jak se mě snažila naučit plavat. Moje přirozená averze k vodě jí připadala směšná. Sama bez zaváhání skákala do vody kdykoliv jen měla možnost a smála se mi, když viděla, jak se ošívám na břehu.

      Jednoduše řečeno byla andělem. Všimla si, jak mi její posměch zraňuje a bez jediného slova přestala, vrátila se na břeh, přiběhla ke mně a dala mi pusu na tvář. Možná si neuvědomila, co dělá, ale pro mne to byl zlomový okamžik.

      Těšil jsem se na odpoledne, která jsem s ní trávil. Byl jsem tou dívkou posedlý. Nic jiného mi nezajímalo. Snad kvůli tomu jsem přehlédl, jak Arthur začíná chřadnout. Bylo to až k neuvěření, jak slepý jsem byl. Vždyť byl den ode dne slabší a slabší. A já byl stále slepý. Všiml jsem si toho, až když bylo pozdě.

      Necelé dva roky uplynuly od Alexova odjezdu a celá vesnice se pomalu začala ponořovat do smutku. Nikomu nebylo do řeči, nikdo se nebavil. Všichni jen s obavami pokradmu sledovali dům rodiny Elat a čekali, až jejich krále dostihne prokletí. Ne proto, že bychom mu to přáli, ale viděli jsme, jakými bolestmi trpí, a věděli jsme, že smrt pro něj bude vysvobozením.

      Tehdy jsem poprvé napsal Alexovi dopis. Mohl jsem jen doufat, že jej bude číst. Prosil jsem ho, aby přijel a splnil tak poslední přání, které Arthur měl.

      Dny ubíhaly a Alex neodpovídal. Říkal jsem si, že je to tím, že dopis nečetl, protože jsem nedokázal pochopit, proč by jinak zůstával dál v Tristenolu, když jeho otec umíral. Nemohl přeci být tak bezcitný a stále se na otce zlobit.

      V té době mě Daniela nejvíce podpořila. Bylo jí teprve patnáct a najednou dospěla. Tak rychle, bez jediného náznaku. Byla najednou úplně jiná. Viděla, jak se trápím a pochopila, že není čas na zábavu. Trávila se mnou dny plné ticha. Seděla v archivu a bez jediného slova sledovala, jak píši další a další knihy. Jen v nich a její společnosti jsem totiž dokázal najít útěchu.

      Byly však chvíle, kdy musela odejít a tehdy jsem jí postrádal. Uvědomoval jsem si, že k ní cítím víc, než pouhé přátelství, ale nedokázal jsem jí nic říct. Bál jsem se odmítnutí a samoty, která by poté následovala. Ale ona se vždy vrátila a mrak pochybností a strach zmizel.

      Jednoho dne jsem ji opět očekával a nedokázal jsem se soustředit na práci. Když vrzly dveře, s očekáváním jsem vzhlédl. Nestála tam však Daniela, ale sama královna. Smutným pohledem mě vyzvala, abych ji následoval. Nebylo třeba slov, abych pochopil, že králi nastala poslední hodina a přeje si mě vidět.

      Se sklopenou hlavou jsem procházel vesnicí. Daniela si mě všimla a pokusila se mě povzbudit smutným úsměvem.

      „Bheirgu, měl by ses připravit na to, co za chvíli uvidíš,“ upozorňovala mě královna, zatímco jsme procházeli chodbou, „Arthur je na tom opravdu špatně a nebýt silné vůle, už by tu nebyl několik měsíců. Proto bych tě ráda varovala. Nebude to příjemný pohled.“

      Nechala mě stát před pootevřenými dveřmi. Bylo jasné, že si Arthur přeje, abychom byli o samotě. Bál jsem se vejít. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, než jsem byl schopný překročit práh místnosti.

      Nebyl jsem připravený na to, co uvidím. Arthur ležel v posteli a třásl se zimnicí. Měl propadlé tváře a krvavě rudé oči, z koutku úst mu vytékala krev, ale on si toho nevšímal. Jeho krvavé oči byly upřené na mě.

      „Bheirgu, jsem tak rád, že jsi přišel. Musím ti něco předat, něco, o čem se nikdo nesmí nikdy dozvědět, rozumíš mi?“

      „Ano, můj králi,“ souhlasil jsem. V tu chvíli bych mu odkýval cokoliv, jen abych mu udělal radost.

      „V nočním stolku je ukrytá kniha, vezmi si ji prosím. Odnes ji a nikomu o ní neříkej.“

      „Ale proč?“ zeptal jsem se překvapeně, když jsem knihu vyndával.

      „Vše se dozvíš, až si tu knihu přečteš. Teď prosím odejdi, bojím se, že přichází další záchvat a nechci, abys to viděl. Běž, chlapče,“ pronesl přísně, ale byla to jasná prosba. Nezmohl by nic, kdybych se rozhodl zůstat.  

      Vyšel jsem ven a potichu za sebou zavřel dveře. Procházel jsem chodbou, když jsem uslyšel dva rozčílené hlasy.

      „Nemůžeš mi zabránit k němu jít, Anatolo. Víš to moc dobře!“ rozkřikl se mužský hlas a já v něm poznal Sebastiana.

      „A proč ne, řekni mi jediný důvod. Už několik let se mu vyhýbáš. Jeho přátelství si zahodil, teď nemáš právo mě o nic žádat. Pokud nebereš ohled na mě jakožto Arthurovu ženu, doufám, že si uvědomíš, že jsem stále královnou. A té se neodporuje!“ zvýšila hlas i Anatola. Jejich hádku však přerušil další
      Arthurův záchvat. Oba vyběhli na chodbu a nevšímali si mě. Jejich hádka byla minulostí. Společně vběhli do Arthurova pokoje a nenamáhali se zavřít dveře. Nikdy nezapomenu na to, co jsem pootevřenými dveřmi spatřil…


      Vydáno: 4.9.2016 9:08 | 
      Přečteno: 135x | 
      Autor: Eillen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich