Prolog

„Mandore, času už je málo! Jaké je tvé rozhodnutí? Souhlasíš za modrý rod či nikoliv?“ zeptala se netrpělivě žena s rudými vlasy.

„Stále nechápu, proč by jí měla být tato pocta nabídnuta. A důvod, že doufáš, že by byla tvým nástupcem, Raitë, neuznávám,“ odpověděl oslovený muž.

„Nestačí to, že pomohla potomkům Sida Clemense na trůn?“ odpověděla podrážděně.

„Když to vezmeme do důsledku, jen jmenovala regenta,“ podotkl Mandor klidným hlasem.

„To mi nikdo z vás nepomůže?“ zeptala se zoufale Raitë ke zbytku skupiny. Dvě ženy a tři muži ji mlčky opětovali pohled. „Dobrá,“ odfrkla si. „Vím, proč děláš problémy, Mandore! Zazlíváš jí, že s ní málem zemřel i tvůj potomek. Jenže teď zde nejsi jako jeho otec. Jsi členem dračí rady. My bychom neměli rozhodovat na základě emocí, ale za pomoci logiky. Lenčina duše si zaslouží dostat nabídku stát se jednou z nás. A ty to moc dobře víš.“

Mandor si povzdechl. Raitë měla pravdu. Byl zaslepen emocemi.

„Svolejte draky a připravte vejce. Sejdeme se na stolové hoře,“ pronesl po chvíli, otočil se na podpatku a odešel z chrámu. Raitë pozorovala, jak se před chrámem změnil v modrého draka, rozepjal křídla a vzlétl. Ač se snažila, nedokázala zabránit vítězoslavnému úsměvu, který se jí usadil na tváři. Zbylí společníci ji nevěnovali jediný pohled, pomalu ji obešli, před chrámem se proměnili v draky a následovali Mandora.