Drahokam srdce - Kapitola 1

Dračí skála

Měla jsem pocit, že jsem něco důležitého zapomněla. Hodně důležitého. Ale za celý den mě nenapadlo, co by to mohlo být. Naléhavý pocit mě táhl do přírody, někam pryč od lidí, pryč od stresu posledních dní. Ač jsem měla práce až nad hlavu, tušila jsem, že to nepočká, nedalo se tomu odolat. Věděla jsem, že to nebude bezdůvodné, zatím to nikdy nebylo. Moje vnitřní intuice byla zajímavá vlastnost, která mě uchránila od mnoha kopanců a přinesla mi spoustu nádherných chvil. Snad se brzy dozvím, o co se jedná tentokrát.

V práci jsem skončila dřív, nebyl problém si chybějící hodiny nadpracovat, navíc práce, která měla být hotová, už dávno ležela vyřízena na svých místech, všechno ostatní může počkat. Přemýšlela jsem, kam jít, neboť jsem v Praze neměla žádné oblíbené místo, ale věděla jsem, že můžu navštívit Prokopské údolí. Je tam krásný výhled do okolí a teď v červnu bylo venku příjemně. Vlastně jsem byla tomu pocitu ráda, už dlouho jsem nikam nešla, neboť můj život se v poslední době skládal jen z chození do práce a z práce. A kdyby ta práce byla jen jedna… Já ovšem třikrát týdně chodila po práci ještě na brigádu a o víkendech taky. Nebýt jednoho prokletého chlapa, tak jsem nemusela. Jenže tenkrát jsem pro něj udělala cokoliv, a když se pak na mě vykašlal, musela jsem si nějak poradit.

Vzhledem k tomu, že cesta trvala asi hodinku, měla jsem čas přemýšlet nad tím, co bylo. Skoro šestiletý vztah skončil v listopadu, a i když od té doby uplynulo už skoro tři čtvrtě roku, stále jsem se přes to nepřenesla. Na chlapy jsem neměla náladu a vlastně ani čas. Říkala jsem si, že raději zůstanu sama, než být s někým. Co mi vlastně chybělo. Tolik jsem do toho vztahu investovala a nakonec mě bez vysvětlení opustil a po pár dnech si začal s mou kamarádkou. Cítila jsem zlost na oba. Nebyl to můj první vztah, ale byl první vážný, bydleli jsme spolu, starala jsem se o jeho děti z prvního manželství, když jsme je měli, učila jsem se do školy, chodila na brigády, starala se o domácnost. Bylo mi dvacet dva, když tohle začalo a dvacet osm, když to ukončil. Už jsem se chtěla usadit, mít vlastní rodinu a najednou pusto a prázdno. Mizerný chlap. Ani za ty slzy mi nestojí, říkala jsem si, zatímco jsem je hřbetem ruky otírala. Možná to bylo tím, že byl o dvanáct let starší, možná to bylo mou obětavostí, ale už nikdy jsem nechtěla být závislá na nějakém chlapovi.

Byla jsem plná neklidu, ale čím víc jsem se přibližovala přírodě, tím to bylo lepší. Jako by mě někdo přímo navigoval na určitý bod. Konečně jsem došla k místu, které mě okouzlilo svou strohou krásou a já jsem se rozhodla si na chvíli odpočinout. Bylo to kousek od srázu a byl tu hezký výhled do kraje. Tráva byla ještě sytě zelená, nespálená sluncem, neboť léto teprve začínalo a v okolí rostlo i pár květin, takže se oči měly na co dívat. Kolem mě nikdo nebyl, neboť většina lidí nejspíš ještě pracovala, a tak jsem mohla nerušeně vychutnávat chvíle klidu. Na minutku jsem zavřela oči a zasnila se.

Když jsem je znovu otevřela, měla jsem pocit, že se právě probouzím po dlouhém, osvěžujícím spánku. Rozhlédla jsem se a strnula. Zmizely všechny asfaltky, auta a podobné typické rysy Prahy. Místo nich jsem viděla nádherné lesy, potoky a skály. Přemýšlela jsem, jestli jsem se nepřemístila v čase, když tu najednou někdo začal volat nějakou Lucii.

Otočila jsem se a uviděla hezkého mladíka, jak se na mě dívá. Měl zklamaný výraz a chystal se odejít, když jsem ho poprosila: „Počkej,“ přeci ho nenechám jen tak odejít, ne?

Zarazil se a po kratičké chvilce i otočil zpátky ke mně.

 „Kdo jsi, tebe neznám.“ Konstatoval, jako by snad nutně musel znát každého, kdo tudy projede.

„Já jsem Martina a taky tě neznám,“ zvolila jsem tykání, neboť nemohl mít víc než dvacet.

„ Odkud jsi, že mě neznáš? Já jsem přece princ Michael, syn krále Creagena,“ odpověděl dotčeně a stále trochu zmateně. Možná, že po tomhle ještě o něco víc, neboť byl asi zvyklý, že ho každý poznává, když je princ a určitě mu každý koho potkal, hned netykal. Mě ale zajímala jiná věc.

„Creagena?“, to jméno jsem znala moc dobře, ale přece znělo jako z jiného světa. Proč jako? Ono bylo z jiného světa! „To znamená, že teď právě jsem v …,“ odmlčela jsem se.

„V Aldormě,“ doplnil mou větu. Čas jakoby se zastavil a mně se v hlavě promítl celý dnešní den.

„To není možné. Nechápu, jak jsem se mohla dostat do Lenčina světa,“ řekla jsem potichu, ale zřejmě ne tolik, aby to neslyšel. Nešlo tomu uvěřit. Aldorma byla jen v povídkách… Nebo ne?

„Lenčina světa? Jak to myslíš?! Aldorma je mého otce, krále Creagana,“ prohlásil rozhodně a přitom se rozhlížel okolo, jako kdyby tu na někoho čekal.

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlela o tom, jak mu co nejlépe odpovědět, jsem měla čas si ho pořádně prohlédnout. Stál ke mně z profilu, hlavu upřenou k místu, kde jsem se dnes objevila. Byl o něco vyšší než já, ale nepřerůstal mě o hlavu a víc, jak to bylo u chlapů v mém okolí běžné. Měl hnědé, trošku kudrnaté vlasy, které končili někde u ramenou. Tvář měl jemně řezanou, bylo vidět, že toho ještě tolik nezažil, a když se na mě před chvílí díval, všimla jsem si, že má hnědé oči.

Dalším zajímavým objektem k posuzování bylo jeho oblečení. Rozhodně neměl nic z toho, co bych čekala na mládeži v našem světě – žádné tričko, džíny. Jestli mi jeho odění přišlo legrační, co musel on říkat na to moje. Já se mohla aspoň inspirovat v našem středověku, ale on si musel myslet, že jsem opravdu divná. Aspoň pokud má myšlení jako naši puberťáci.

Na nohou měl pevné kožené kalhoty s vázáním na nohavicích, které byly určitě ideální do sedla, neboť dost vydržely. Nahoře měl oblečeno něco bílého, takový mix mezi košilí a halenkou a oblíkat se to muselo přes hlavu, neboť se neviděla žádné zapínání vpředu. Byla to jednoduchá halena, jen na ramenou mělo dva větší volány a na vnější straně rukávu červená krajka, která rušila strohost bílé barvy. Přes to měl oblečenou jednoduchou vestu a na ramenech pláštík bez kapuce, ve stejném černém odstínu jako byly kalhoty, který mu končil zhruba v půlce stehen. Zhodnotila jsem, že je to ideální oblečení na projížďku, když člověk netuší, jestli začne pršet.

„Samozřejmě, že v Aldormě vládne král Creagan,“ řekla jsem nakonec smířlivě a doufala, že se mě nebude vyptávat na Lenku. Když jsem se podívala na jeho tvář, došlo mi, že musím jednat diplomatičtěji. Určitě by nebylo nejlepší, abych teď vyklopila Michaelovi, že jeho svět je vymyšlený. Ale je vlastně vymyšlený? Kdepak je asi Frundor?

- Já jsem tady, Martinko. To já tě tady přivedl. Princ se trápí nešťastnou láskou a vím, že ty mu na rozdíl ode mne dokážeš pomoci - ozvalo se mi v hlavě.

-Ale co mám dělat? - vyslovila jsem v duchu svou otázku. Copak já vím, jak to tu chodí? Ano, přečetla jsem si příběhyz Aldormy, ale netušila, jak někomu pomoct od nešťastné lásky, navíc když ani nevím, proč je nešťastná.

-Ty už na něco přijdeš, máš Lenčinu důvěru a mou taky. – Copak Lenka v Aldormě nezemřela? A vůbec… pokud Aldorma existuje, jak je možné, že u nás Lenka žije.

-To mě sice těší, ale moc mi to nepomůže - pomyslela jsem si lehce ironicky. Ale Frundor se už neozval. Jak jinak, že? Chlapi!

„A odkud vůbec jste? Do města je to trochu daleko. Já jsem přijel na koni, který mě čeká támhle," vytrhl mě Michael z mého zamyšlení a ukázal na krásného hnědáka, pasoucího se opodál u kraje lesa, „ale vy nevypadáte na to, že jste přijela na koni a žádného v okolí nevidím,“ rozhlédl se ještě. „Ostatně nevypadáte jako…,“ znovu si mě prohlédl a mě bylo jasné proč asi. Oproti tomu, co měl na sobě, jsem já byla jako z Marsu.

„Můžeš mi tykat, Michaeli. Řeknu ti své tajemství, když mi prozradíš, proč jsi tady. Vypadá to, že si tu jel za jistým účelem. Navíc jsem slyšela, že jsi volal nějakou Lucii. Kdo to je? Nějaká tvoje dívka a vy se tu scházíte?“ vypálila jsem bez rozmyslu první variantu, která mě napadla, abych odvrátila pozornost od mých šatů.

Stále si mě ale prohlížel a já začala pochybovat, že to bude stačit. Co to vlastně dělám?

„Co jsi zač?!“ začal a v jakémsi obranném gestu ustoupil o dva kroky.

„Vím, že cokoliv ti teď řeknu, tak bude znít strašně bláznivě. Ale ono to vlastně bláznivé je. Neboť jsem se tu objevila chvíli předtím, než jsi mě uviděl. Jako by sis mě přivolal, abych ti pomohla.“ Na chvíli jsem se odmlčela. „Ale kdybych byla na tvém místě, tak bych tomu nevěřila. Jenže vykládat ti nějaké pohádky rozhodně není můj styl.“

Nechápal. Bylo na něm vidět, že tomu nerozumí, ale zároveň si chtěl zachovat důstojnost a zřejmě i pochopit co mu zůstávalo skryto.

„Pohádky? Jak objevila? S čím… S čím pomoct?“ hlas se mu lehce zachvěl, ale jeho pohled byl tvrdý a odhodlaný.

„Nemám žádné rozumné vysvětlení, proč jsem tady. Ale někdo tě má natolik rád, že ti chce pomoct, abys byl šťastný. Nevím, proč tomu není, ale jistě se stalo něco, co to ovlivnilo.“

Michael mě pozoroval a vypadalo to skoro jako věčnost, než konečně znovu promluvil: „Rád?“ zeptal se, „A kdo jako?“ pokračoval. „Nikomu na mně opravdu nezáleží…“ Jeho ochranný postoj ochabl a on teď vypadal jako docela obyčejný mladý kluk, který má starosti. „Otci jde jenom o to, aby se mě co nejdřív zbavil a Leona…“ Povzdechl si. „Co ona ví o lásce?“ pohlédl na mě trochu nejistě, jako by čekal co na to řeknu.

„Nemyslela jsem tím nikoho, koho znáš. Ale jsou věci, které na první pohled nedávají smysl a přesto je v nich velká pravda. Řekla bych, že máš svého strážného anděla a pokud jsi ho ještě nepotkal, buď rád, že jsi to ještě nepotřeboval. Možná je teď ten správný čas. U všech draků, zkus tomu dát šanci. Horší to už přeci být nemůže, ne?“ obhajovala jsem co nejobecněji své objevení.

Znovu si povzdechl a přišel o trochu blíž. Vypadal, že je docela smutný, když se na mě znovu podíval. Stáli jsme teď dva metry od sebe a on začal vyprávět:

„Je to už pár týdnů, co jsem byl poblíž těchto míst na lovu a odloučil se od svých přátel. Na stejném místě jako ty, stála dívka, nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Chystala se skočit ze srázu,“ ukázal dolů a já si teprve v té chvíli uvědomila, že vlastně stojím na skále… „Musel jsem jí v tom zabránit!“ jeho hlas nabral na síle. „Byla překvapená, když jsem ji prosil, ať neskáče. Vypadla utrápeně, jako by jí někdo ubližoval, ale prý se nechtěla zabít. Říkala, že tu občas chodí, v klidu popřemýšlet a kochat se výhledem.“

„Zase trochu posmutněl. „Připadal jsem si jako hlupák, ale ona mi poděkovala za to, že jsem ji chtěl zachránit. Nikdy jsem necítil to, co k ní v té chvíli, ale než jsem stihl něco říct, nebo ona pokračovat, začali mě shánět přátelé.“ Podíval se jinam. „Chtěl jsem s ní strávit víc času, ale sotva uviděla víc jezdců, rychle zmizela mezi stromy.“ Mávl rukou a díval se ke stromům. „Jediné, co o ní vím, je to, že se jmenuje Lucie,“ naznačil své trápení. „Říkala, že sem občas chodí a tak tudy jezdím, abych ji znovu potkal, ale od toho dne jsem tu nikoho neviděl - až dneska tebe.“ Podíval se na mě. „Tak to je vše… Celé mé tajemství…“

A já? Nezbylo mi, než si to celé urovnávat v hlavě a přemýšlet. Ostatně teď bylo na mě, abych mu taky něco málo vysvětlila a možná mu i poradila. Zatracenej Frundor!

„Dobře, Michaeli. Teď bych ti měla taky něco říct… Já jsem Martina.“ Představila jsem se. „A, jak sis už jistě všiml, nejsem z Aldormy. Trochu tuhle zem znám, ale vlastně jen nepřímo, jestli mi rozumíš. Myslím ale, že ti můžu pomoci v tvém problému,“ zkusila jsem něco prozradit, něco naznačit a zakrýt pravou podstatu. 

„Ale jak?“ zeptal se skoro zoufale. „Říkáš, že nejsi odtud, ani mě neznáš, nebo mého otce, jak bys mi chtěla pomoct? Víš snad něco o Lucii? Kde je?!“, vyhrkl div že mě nechytil za triko, nebo hůř neshodil dolů do té propasti za mými zády.

„Uklidni se Michaeli, ano?!“, musela jsem začít tvrdě. „Poslouchej. Ano máš pravdu. Nejsem odtud, ale to je spíš má výhoda, nemyslíš? Nikdo mě tady nezná, a tak se můžu klidně vyptávat na nějakou Lucii. Zatímco ty, jako princ, můžeš jen občas někam zmizet, ale jinak máš neustále někoho v patách,“ zkusila jsem použít informaci, kterou jsem předpokládala hlavně díky pohádkám a jiným knížkám. „Já nemám povinnosti k nikomu, takže mám vlastně volnou ruku.“

Zamyslel se. Zdálo se, že se pere sám se sebou a snaží se zvážit všechna pro a proti. Dokonce vypadal, že má pro to nějaké své niterní dilema, ale nakonec se přeci jen rozhodl mi trochu důvěřovat. Pomyslela jsem si, že musí být vážně zoufalý. Já být na jeho místě, nevěřila bych si ani nos mezi očima.

„Tak jo.“ Začal. „Budu vám věřit, panno Martino. Ono mi asi nic jiného ani nezbývá… Otec mi neustále říká, že až nadejde čas, tak se musím vhodně oženit, ale já si nechci vzít někoho, koho mi najdou oni. Chtěl bych si vzít někoho z lásky. Otec si Leonu vzal, protože musel a podle toho to taky vypadá. To radši uteču. A Lucie vypadala tak nádherně jemná, plachá, chtěl jsem ji chránit jako rytíř ze starých pověstí. Ona by byla jistě lepší nevěstou než kdokoliv, koho mi vybere otec,“ pokračoval s typicky pubertálním vzdorem, ale přesto dost rozvážným hlasem.

„V klidu, Michaeli, ano?“, napadlo mě, že vyvracet mu jeho oslovení by nebylo to nejvhodnější. „říkej mi jenom Martino, to bude stačit… Není potřeba hned myslet na nejhorší. Potřebuješ teď jen někoho, komu by ses mohl svěřit s tím, co tě trápí.  Jestli chceš, můžu ti naslouchat. Možná se ti některé mé nápady budou líbit a já budu ráda, když se z nás stanou kamarádi. Přeci jen tolik opravdových přátel jako princ asi nemáš… A král jak se zdá nemá na nějaké citové záležitosti moc času ani pochopení.“, usmála jsem se vlídně.

I jemu se výraz trochu uvolnil, i když jsem z jeho hlasu pak zaslechla trochu skepse a smutku: „Asi jo… Mám vlastně jen Valerii, ale té je teď třináct a spíš mě otravuje, než pomáhá. Je to moje sestřenice, ale vyrůstali jsme spolu jako sourozenci. Je to dcera tety Margarity, která mě má moc ráda. Často k nim chodím na návštěvu a vždycky si na mě udělá čas, ale nechce vystupovat proti tátovi. Vždycky stojí na jeho straně,“ rozpovídal se trochu.

Vlastně jsem ani nečekala, že se začne svěřovat už tak rychle. „Navíc, nechtěl jsem o Lucii zatím nikomu říkat. Stejně by mi nemohla pomoct…“ Napadlo mě, že podle toho, co zatím řekl, by možná ani nechtěla, krom toho, co jsem si pamatovala z povídek o Aldormě, byla Margarita poměrně spornou osobností.

„Měla plné ruce práce s přípravou mých narozenin a vlastně pořád ještě má. Připravuje nějakou menší slavnost, kde mám poznat nějaké šlechtičny a seznamovat se se správnou etiketou. Až budu král, tak svého syna nebudu něčím podobným trápit,“ pokračoval s takovým zápalem, až jsem si říkala, že už se neměl dlouho komu vypovídat.

„Uvidíš, že se to nějak vyřeší. Za jak dlouho musíš být dneska zpátky?“, zeptala jsem se. Přeci jen, vypadal, že by mohl takhle mluvit třeba až do večera. Ne že by mě to nezajímalo, ale sama jsem byla ještě pořád trochu v šoku z toho, kde jsem a nevěděla nic o tom, jak jsem se sem dostala nebo proč, takže mě debata s ním tak trochu vyčerpávala.

„Můžu se zdržet jen chvíli. Přece jen to mám aspoň půl hodiny domů a už je pozdní odpoledne.“, řekl naštěstí Michael. I on si zřejmě uvědomil, že to možná trochu přehání. „I tak se budou ptát, kde jsem byl, neboť dneska je Dračí noc a je třeba být brzo doma. Ale díky přípravám si nikdo nevšiml, že jsem zmizel,“ pousmál se a já nepochybovala, že on ani nechtěl, aby si ho někdo všiml.

Dračí noc, pomyslela jsem si v duchu a říkala si, jaká to náhoda mě přivedla sem zrovna v tento den. Jak ráda bych viděla oslavu ve velkém městě nebo na Wildaranu… A nejspíš by to nebylo rozumné. No jo no… Někdy by si člověk přál nezachovat se rozumě, ale tady jsem si nemohla být ničím jistá. Krom toho jsem Michaelovi něco slíbila.

„Jak daleko je odsud nějaká vesnice?“ zeptala jsem se na nejdůležitější otázku, neboť večer budu mít určitě hlad a spát přes noc v lese se mi chtít nebude. On jako místní by to mohl vědět lépe než já.

A taky že věděl: „Když půjdeš po téhle cestičce, tak tam do půl hodiny dojdeš. A to nebudeš muset jít rychle.“ Napadlo mě, proč se před tím odvolával na to jak daleko je město, když je kus odtud vesnička, ale uznala jsme že je asi sám tak trochu zmatený nebo jsem mu ve svém oblečení nepřipadala jako obyvatelka vesnice.

„To je celkem blízko. A když jsi hledal Lucii, tak ses tam nezajel podívat? Na koni jsi tam přeci musel být za chvilku?“ zeptala jsem se na věc, kterou bych udělala jako první.

„Napadlo mě, že může bydlet tam, ale když jsem tam jel, tak jsem ji neuviděl a ostatní se mi začali klanět a ptát se na má přání, až jsem raději jel rychle zpátky. Kdybych se na ni zeptal, tak by z toho mohly být spíš problémy.“ Kupodivu to znělo docela rozumně.

„To máš pravdu,“ potvrdila jsem tedy. „Tady aspoň nikdo není, ale tam tě znali a každý rád získá přízeň krále nebo prince.“ To je totiž, všude jistě stejné…

„Jo sem jsem jezdil, i když mi to vycházelo jen dvakrát do týdne. Pořád se mnou někdo byl, něco jsem se musel učit…“ pozvedl oči v sloup.

„Rozumím, i když jsi princ, nebo možná právě proto, že jsi princ, tak máš mnohem méně volnosti, než jiní. A jak budeš mít čas dál? Zkusím najít Lucii, ale pak by se to chtělo někde potkat, třeba tady,“ navrhla jsem, když jsem o tom začala víc přemýšlet. Nebylo by rozumné dát si nashledanou a pak doufat že nás náhoda opět svede dohromady.

„Sejdeme se tu za dva týdny, to už bude po všech těch oslavách a budu mít chvíli klidu. Sice bych tu nejraději jezdil každý den, ale to mi nevyjde a nechci, abyste na mě museli čekat zbytečně,“ vypověděl nakonec a já uznala, že to nezní až tak špatně.

„To je dobrý nápad, za čtrnáct dní se tu sejdeme, ať už Lucii najdu nebo ne. A jak vlastně vypadá?“ zeptala jsem se, neboť když mám někoho najít, musím vědět, koho hledám.

Trochu se zasmál a pak i zarděl, když začal: „Má dlouhé hnědé vlasy zapletené do copu, který má tak do půlky zad, hezké zelené oči a nádherný úsměv. Může jí být tak patnáct nebo šestnáct, ruce měla trošku hrubší, jako by často pracovala, ale víc nevím. Snad ji i přes to najdeš. Hodně štěstí, Martino. Já už musím jet,“ otočil se, zamával a vydal se ke svému koni.

„Děkuji Michaeli. I tobě přeju hodně štěstí, ať všechny oslavy přežiješ v klidu. A nezapomeň, za čtrnáct dní tady,“ zavolala jsem za ním ještě. I tak to bylo setkání za všechny prachy.

„Nezapomenu. A díky za všechno,“ zavolal nazpět, vyhoupl se do sedla jako zkušený jezdec a vyrazil kamsi mezi stromy, kde jsem ho ztratila z očí.