Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Píseň pro vrhače nožů

      Tohle je další prázdninová jednorázovka, jen taková drobnost. Vlastně navazuje na Fioninu píseň v Básničkách.
      Fiona nikdy nehrála hru na lásku, dokud nepotkala jednoho muže a neprožila jednu noc plnou paradoxů.

      Jenom moji rodiče umí zařídit věci tak, aby člověk byl středem pozornosti a zároveň si ho nikdo nevšiml, pomyslela si Fiona Halimová hořce. Kdyby tu tak byl Angus.
      Kousla se do rtu, jak ji znovu zaplavil stesk po zemřelém bratrovi. Už to bylo skoro rok a tolik jí chyběl. On byl na řadě s jejich hrou a už nikdy se jí nezeptá...
      „Všechno nejlepší k narozeninám, princi,“ ozvalo se vedle ní. Daren s Augustem převzal další dárek a Fiona s úsměvem poděkovala. Jejímu synovi bylo zase o rok víc a všichni z toho dělali obrovskou událost. Člověk by skoro řekl, že se to dalo čekat.
      Zahradní slavnost, pořádaná při příležitosti narozenin Augusta Halima, následníka aldormského trůnu, už byla v plném proudu. Fiona pozorovala taneční páry na parketu a tiše jim záviděla. Vždycky viděla víc než ostatní a tak jí neunikly pohledy mezi některými dvojicemi, ruka tanečníka, která sjela níž, než bylo slušné, a napůl pohoršené, napůl laškovné zamračení tanečnice, která protestovala jen velmi vlažně. Všimla si i dívky, která, skrytá za vějířem, pozorovala nějakého mladíka. Hudba dohrála, mladík odvedl svou tanečnici k její matce a pak se s nedbalou elegancí vydal k dívce s vějířem, která se usilovně snažila tvářit lhostejně.
      Nemusela se dívat dál, pokračování znala. Dva, tři, čtyři další tance, pohár vína, rozhovor u stolu a nakonec procházka, která se vytratí někam do tmy. Hra, která už byla odehraná tisíckrát, se stovkami obměn a desítkami replik, šeptaných do tmy. Tisíckrát, a přece vždycky beze mne... napadlo Fionu. Se mnou si nikdy nikdo nehraje, leda jako s panenkou.
      Zavolala chůvu, aby odnesla malého Augusta spát, a pak si šla zatančit s Darenem. Opět hráli jejich hru na dokonalé manželství, která nebyla ani z poloviny tak zábavná, jako plesová hra na lásku, zato trvala mnohem déle.
      „Uvolněte místo! Přichází kejklíři!“ vykřikl kdosi.
      Tanec byl přerušen, protože na kejklíře se všichni těšili ze všeho nejvíc. Lidé se natlačili ke straně a Fiona si s úsměvem představila ty nenápadné stisky rukou mezi těmi, kdo spolu před chvilkou tančili. To už ale očekávaní komedianti vstoupili.
      Byli tři, dva muži a dívka, všichni snědí a černovlasí, odněkud z jihu, možná až z Tristenolu. Starší z mužů hrál na píšťalu a dívka tančila. Fiona zahlédla několik tanečníků, kteří se na ní pásli očima. Mladší kejklíř, asi ve Fionině věku, žongloval se zapálenými pochodněmi. Kroužil kolem dívky a zdálo se, že i on je součástí jejího tance. Píseň brzy skončila a začalo představení. Ten starší, zřejmě otec dívky a chlapce, předvedl cvičenou opici, oba mladí ukázali svou ohebnost v sestavě neuvěřitelných cviků.
      Fiona je pozorovala a uvědomila si, že i jim závidí jejich svobodu. Věděla, že mají těžký život, ale nikdo je nesvazoval. Přála si být na jediný den v kůži té černovlasé dívky, odpočinout si od sametových šatů a sametových řečí, od své rodiny... Vzápětí se zhrozila. Její rodina ji miluje, všechno, co dělají, dělají z lásky. Proč by od nich měla odcházet?
      V tu chvíli přivezli kejklíři velkou dřevěnou desku s namalovaným terčem. Dívka přinesla na tácu deset nožů, ostrých jako břitva. Její bratr vzal první a drobným pohybem ho vyslal přímo do středu terče. Ostatních devět pak vysázel vedle něj do dokonale rovné řady. Poté je vytahal a před terč se postavila jeho sestra. Usmála se a zavřela oči. Když první nůž zasvištěl vzduchem, obecenstvo zatajilo dech, ale vrhač znal své řemeslo dobře. Všech deset nožů se zabodlo jen kousíček od dívčiny zlatavé kůže, ale ona byla v bezpečí. Tento výkon odměnili všichni bouřlivým potleskem.
      „Chce někdo z přítomných stát na místě mé sestry?“ zeptal se pak mladík.
      Rozhostilo se hrobové ticho. Nikdo se nehrnul kupředu. Fionu napadlo, že před chvílí si přála být na místě té půvabné kejklířky, jenže strach jí bránil. Nebála se, že by jí kejklíř ublížil, hrozila se otce. Nikdy by jí to nedovolil.
      „Tak si tedy vyberu sám!“ oznámil vrhač nožů.
      Pomalu se otáčel a hledal mezi tvářemi v davu.
      Člověk prý vytuší, když se blíží něco zásadního. Snad proto jako by v tu chvíli Fioně přeběhl po zádech mráz.
      Kejklíř se podíval Fioně přímo do očí.
      A svět se propadl do tmy, ze které svítily jen dvě hvězdy.
      Každý pohled do očí je jako utápět se ve studnici měsíčního třpytu...
      Kdo jí to řekl a v jaké souvislosti? Na tom nezáleželo.
      Cítila se jako oběť hada, která ví, že tyhle dvě oči je to poslední, co na světě uvidí, ale na tom, co přijde, pro tu chvíli také nezáleželo. V jejím životě poprvé.
      Mírně se usmál a natáhl k ní ruku.
      „Půjdete vy, má paní?“
      A Fiona přijala.
      Zábrany zmizely a ona prostě udělala krok kupředu a vložila svoji ruku do jeho.
      Lidé si začali povídat, pobouřeně, posměšně i uznale. Ale nade všechny hlasy zaburácel hlas jejího otce.
      „Co si to dovoluješ? Víš, o koho se jedná?“ obořil se na mladíka.
      Jeho hněv Fionu probudil. Odtrhla pohled od svého kejklíře a otočila se k otci. Dnes se mu nepodvolí. Dnes, pro jediný večer, bude po jejím. Dnes bude stát na místě černovlasé kejklířky a na chvilku zapomene na Fionu Halimovou.
      „Nepeskuj ho, otče. Je to jeho povolání. Nic se mi nestane, nemusíš mít strach,“ řekla důrazně.
      „Fiono...“ hlesl otec.
      „Je to moje přání!“ dodala.
      Král Sidus Clemens se posadil zpátky do křesla, zmatený náhlou bojovností své dcery. Fiona znovu pohlédla na vrhače, který se pořád mírně usmíval.
      „Věříte mi, má paní,“ konstatoval.
      Fiona prostě přikývla.
      „Důvěra takové krásné dámy je pro tuláka jako já velkou poctou,“ zašeptal.
      Taková slova už jsem slyšela tisíckrát, a přece je nikdy nikdo neříkal mně... Pravidla znáš, Fiono, můžeš tedy hrát.
      „A pro mne je poctou svěřit život do rukou umělce, jako jste vy,“ odpověděla vážně.
      Usmál se a Fiona nedokázala ani v myšlenkách popsat, co cítí. Nechala se odvést k terči a postavila se před něj.
      Nezavřela oči, když vzduchem proletěl první nůž. Dívala se na něj a měla pocit, že je konečně celá. Už nebyla Fionou Halimovou, stala se z ní malá kejklířka. Zdálo se, že žila jen proto, aby v tu chvíli mohla stát před terčem. Její duše jako by skrz dvě zářivé oči mladého kejklíře objímala celičký svět.
      Druhý nůž se s tupým zvukem zabodl kousek od jejího ucha.
      Každé shledání ti připadá jako by teprve někdo scelil tvé nitro. Jen s ním si připadáš úplná, jen s ním je tvůj smích upřímný a sladký…
      Třetí zasvištění.
      Svíčka, která dohořela,
      vězení ve vlastní lebce
      holka trochu nedospělá
      do kola se vplete lehce.
      Čtvrtý nůž.
      Ty verše někde slyšela, nebo je právě složila? Ale co na tom záleželo, vždyť...
      Pátá čepel prolétla vzduchem.
      Vždyť pro ni zářily dvě hvězdy ve tváře vrhače nožů.
      Pošesté ucítila chladnou ocel, jak vibruje jen kousíček od její kůže.
      Je tohle skutečnost nebo jen sen? Nebo přelud? Jestli ano, tak je to krásný přelud.
      Sedmý – už sedmý? – nůž málem přišpendlil jednu z jejích kadeří k terči.
      Vždycky mě mine jen o kousíček, ale nikdy jsem se necítila víc v bezpečí.
      Osmé klepnutí oceli, která se zabodla do dřeva.
      Cosi kvetlo ve Fionině srdci, rozpínalo se a vylévalo se mezi všechny kolem. Fiona se šťastně usmívala. Z přihlížejících nikdo nechápal.
      Deváté zasvištění.
      Ne, prosím, ještě nekonči. Tahle chvíle se nikdy nebude opakovat, nechci ji promarnit. Tvoje oči, ta přesnost, díky které jsem tak moc v bezpečí... Prosím, ještě ne...
      Kejklíř vzal do ruky poslední nůž a potěžkal ho. Podíval se Fioně do očí a maličko se usmál. Pak po desáté švihl zápěstím. Trvalo to celou věčnost. Fioně se zdálo, že uběhlo sto lidských životů, než se ozval potlesk, který ukončil celou krásu jejich soukromé chvíle.
      Přiběhl k ní Daren a objal ji. Mezitím ještě stihnul vrhnout po kejklíři pohled stejně nebezpečný, jako těch deset nožů.
      „Jsi unavená, Fiono, běž si lehnout,“ řekl důrazně.
      Sklonila hlavu, řekla dobrou noc otci a matce a poslušně se vydala dovnitř. Vlastně se jí to hodilo, protože v sobě měla tolik pocitů, že hrozily roztrhat její srdce na kousky. Jenom na kraji zahrady, odkud bylo ještě vidět na místo konání slavnosti, se zastavila a ohlédla se. Její vrhač nožů to viděl a nenápadně na ni mrknul. Fiona se usmála a zmizela v paláci.
      Rychle nakoukla do Augustovy ložnice. Chlapec hluboce spal. Kdybys tak viděl maminku, pomyslela si. Cítila se, jako ještě nikdy. Nikdy nebyl život tak lehký, tak prostý všech starostí, tak opojný. Chtěla se nahlas rozesmát. Už si nepamatovala, kdy se skutečně smála. Snad jako hodně malá.
      Převlékla se do lehké noční košile a rozčesala si vlasy. Pak otevřela dveře na balkon a málem vykřikla překvapením. Na zábradlí tam seděl její kejklíř a široce se usmíval.
      „Jak jste se sem dostal?“ zašeptala Fiona a opatrně se ohlédla přes rameno, jestli je náhodou někdo nesleduje.
      „Šlo to. Od čeho bych byl jinak akrobat?“ zasmál se.
      „Musíte pryč! Kdyby vás tu někdo viděl...“ vydechla zděšeně. Veškerá její bezstarostnost rázem zmizela. Tady šlo o život jejího vrhače nožů!
      „Musel jsem vás vidět.“
      „Už jste mě viděl. Jak jste vůbec věděl, který balkon je můj?“ napadlo ji náhle.
      „Čekal jsem, kde se rozsvítí,“ ušklíbl se kejklíř.
      „A kdybyste se spletl?“ zvedla Fiona obočí.
      „Tak bych se omluvil a zkusil bych to znovu,“ pokrčil kejklíř rameny.
      V tu chvíli si Fiona vzpomněla, kde jsou a kdo je on. „Jděte! Už nic nezkoušejte a běžte pryč! Nesmíte... nesmí se vám nic stát...“
      „Proč jste se tak usmívala?“ naklonil kejklíř hlavu na stranu.
      „Já... když vám to povím, tak půjdete?“ zeptala se.
      Kejklíř se zamyslel. „Ano. Když mi to řeknete, půjdu,“ slíbil.
      „Ono... to je ta hra... Hra na lásku... Hraje se na všech plesech a večírcích. Mladíci a dívky, svádění, mrkání, kradmé pohledy, tohle všechno, a já jsem vždycky stála uprostřed a nikdo na mne pohledy neplýtval. Klamali mě, když mi říkali, že jsem krásná? Nejsem, já vím,“ tady se smutně usmála, „ale když mě v patnácti letech provdali, o své vlastní svatbě jsem se na ně dívala a přála jsem si být jednou z nich. Víc jsem nechtěla. Bylo i to příliš?“
      Vylévala mu srdce naprosto bez zábran, poprvé v životě si upřímně postěžovala, protože měla pocit, že tenhle vrhač nožů s jasnýma očima je spíš ztělesněním její snové hvězdy, než člověk z masa a kostí. A své snové hvězdě se svěřovala od malinka.
      „Chtěla jsem jim dávat svou lásku, ale nikdo o ni nestál. A pak jste přišel vy... A... a... já nevím, bylo to, jako bych utonula. Tam dole, v tom kouři, jsem s vámi poprvé hrála tu hru. Doufám, že nic nepoznali, protože vy... ráno zmizíte a oni zůstanou a já je mám ráda, ale nedokázala jsem odolat. Jste přeludem, mámením, které mě přišlo trápit, ale já to přijímám.
      Je to, jako by ve mně vykvetla růže, jako by popraskaly ledy, ale nesmí to být. Já mám povinnosti k manželovi, synovi, rodině, ke království. Já si nepatřím, ale kdyby to bylo jinak...“ povzdechla si.
      „Od rodiny bych vás nikdy neodvedl. I vandráci mají svou čest,“ prohlásil kejklíř.
      „Jistě. Vandráci mají svou čest a princezny zase svou. A já ji nedám, co budu živa. Ale dnešní noci mě tíží jako kámen. Víte, co bych chtěla? Stát tady s vámi celou noc a povídat si. Ráno byste mi zazpíval nějakou vandráckou ukolébavku a já bych šla spát až v době, kdy jindy vstávám. Ale to nejde. Vy musíte jít a já mám zakázáno doufat. Ale snít může každý, viďte? I princezna.... Rozumíte mi?“ upřela na něj prosebné oči.
      Mladík se usmál, laskavě, ale nijak otcovsky.
      „Rozumím vám dokonale. Slíbil jsem vám, že půjdu, tak tedy sbohem,“ sklonil hlavu na pozdrav. Pak zaváhal, jako by chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel si to a přehoupl se přes balkon. Fiona se vyklonila a sledovala ho, jak mizí hluboko pod ní. Měla pocit, jako by s ním klesal někam hluboko i kus jejího srdce.
      Na balkonu byla přece jenom zima a tak se otočila směrem k ložnici. A ztuhla leknutím. Kousek za dveřmi stál Daren a jeho výraz prozrazoval, že slyšel rozhodně alespoň část Fionina rozhovoru s kejklířem. Fiona zůstala stát neschopná slova.
      „V pořádku, má drahá. Já tomu rozumím,“ řekl tiše, ale z každého jeho slova zaznívala bolest. „Nechám ti volnost. Hned zítra ráno se přestěhuji do jiné ložnice. Jak jsem ti už kdysi řekl, nechci tě do ničeho nutit.“
      „Já...“ Fiona cítila slabost a hlavou jí běžely vodopády myšlenek. Zase ubližuji ostatním. Jsem tak zlá... neumím nic jiného, než ničit... Co jsem kdy udělala dobrého? Nikdy jsem neupekla chleba, nikdy jsem nebránila zemi ani jsem jí nevládla. K čemu vlastně jsem? Jen k tomu, abych trápila ty, co mě mají rádi? Proč jsem taková?
      „Odpusť mi... Darene, prosím, odpusť mi to...“ zašeptala. „Já jsem to tak nemyslela. Já vám nechci ubližovat... Už nikdy...“
      Slzy jí proudily po tvářích a hubeným tělem otřásaly zoufalé vzlyky. Ani zklamaný a rozzlobený Daren se na to nevydržel dívat dlouho. Objal ji a opatrně dovedl k posteli. Přikryl ji, lehl si vedle ní a přes přikrývku ji objal.
      „Víš, Fiono, člověk většinou nejvíc ublíží sám sobě. Když si něco namlouváš a pak zjistíš, že to není pravda, zanechá to v tobě hlubší rány, než ti může způsobit kdokoliv zvenčí, a jsou o to palčivější, že z nich nemůžeš vinit nikoho kromě sebe sama,“ řekl jí tiše.
      Zavládlo ticho. Fiona přestala plakat, ale i když věděl, že nespí, nikdo z nich nic neříkal. Trvalo dlouho, než Daren promluvil znovu:
      „Jenom mi řekni jednu věc: proč on? Všichni jsme se o tebe starali, pečovali jsme o tebe, chránili tě, a ty si pak vybereš jediného člověka, který tě v životě ohrozil...“
      „On byl moje snová hvězda, víš? To proto,“ zamumlala Fiona v polospánku.

      Uplynul celý další rok. Fiona na svého vrhače nožů nezapomněla, ale naučila se na něj nemyslet. Všechno se skoro vrátilo do starých kolejí, jen vztah mezi Fionou a Darenem se nějakým způsobem narovnal, jako by jeden od druhého přestali čekat, co nemůžou dostat, a začali si cenit toho, co už dostávají.
      Ten den seděla královna Valerie, Fiona, malý August a tři dvorní dámy v zahradě, když jim ohlásili příjezd potulných zpěváků, kteří by je rádi jen krátce pobavili. Královna souhlasila a o to větší bylo překvapení, když do zahrady vstoupil kejklíř s jasnýma očima a jeho sestra.
      Uklonili se a zahráli a zazpívali několik písní. Kromě Fiony si je nikdo nepamatoval. Sotva se odvažovala podívat se na něj, ale pak jeho sestra ohlásila píseň, kterou složil její bratr. Jmenovala se Naděje pro všední den. Dívka si odkašlala a začala zpívat.


      Mé naděje zemřely cestou
      údery srdce měří mi čas
      včera jsem byla nevěstou
      dnes chci být jednou z vás

      Hra pohledů a smíchu
      víření mužů a žen
      tajemný příslib hříchu
      než se zas vrátí den

      I já tu stojím, i mě znáte
      já svou lásku ráda dám
      na mě pohledy neplýtváte
      jsou vaše slova jenom klam?

      Jenom záblesk tmy a kouře
      divý rytmus letní noci
      na kratičkou chvíli pouze
      tonu v očích bez pomoci

      Vzrušením hry zbrusu nové
      mizím zcela bezmocná
      v dýmu lampy olejové
      snad nikdo nic nepozná

      Musíš být jen mámení
      máš mě k smrti utýrat?
      Kdo jeden přelud podcení
      může marně milovat

      Však kdo zakáže růži kvést
      a proč ledy praskají?
      Proč i žena má svou čest
      a co živa nedá ji?

      Doufat, to je zakázáno
      a z mé lásky zbyl jen sen
      ukolébej mě až ráno
      s nadějí pro všední den.

      Až když skončila, odvážila se Fiona zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Maličko se usmál, než se naposledy uklonil a odešel. Ta píseň jen dokazovala pravdivost toho, co jí řekl před tisícem let na balkoně.
      „Rozumím vám dokonale...“


      Vydáno: 7.9.2016 18:25 | 
      Přečteno: 234x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , Komentář odpovědět
      Jackie-Decker
      Při čtení téhle povídky se vždycky rozpláču, je nádherná, a tak děsivě smutná... Děkuji za ní, protože o Fioně říká strašně moc... Miluji tenhle střípek z jejího života.
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      To mě těší, že se sem pořád vracíš. Já jsem hlavně hrdá na tu báseň :) Ta přišla první, povídka je k ní dopsaná.
      icon odpověděl(a)
      Jackie-Decker
      Já vím, ale myslím že to vůbec nevadí, miluju tuhle povídku, protože mohu znovu a znovu prožívat jedinečné zamilování, které jsi prostě popsala dokonale. Děkuju že jsi jej stvořila.

      „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich