Skryté poklady - Kapitola 10

10. Nejen za mravence (Garett) – Nabídka (Valerie) – Noční návštěva (Ylva)

Dračí řev je všechny ohlušil a zmrazil na místě. Garett a Ylva se zastavili na zadním dvorku, kam se dostali přes kovárnu. Nad jejich hlavami přeletělo cosi obrovského. Garettovi trvalo několik vteřin, než si uvědomil, co to bylo.
Bílý drak... chraňte nás všichni draci, on opravdu existuje!
Zíral s otevřenými ústy na oblohu, zatímco se drak otočil a ještě jednou s dalším zařváním přeletěl nad vesnicí. Potom zamířil kamsi na severozápad. Zaslechl vzdálené výkřiky úžasu, ale to už ho Ylva netrpělivě tahala za rukáv.
„Pojď!“ naléhala.
Garett se probral a pomohl Ylvě přelézt nízký plot Svenova dvorku. Potom se rozeběhli směrem k Borové. Vystoupali už skoro do sedla Plešivce, když náhle Garett dostal nápad. Popadl Ylvu za ruku a vlekl ji k rozvalinám Petrova Kamene.
„Tam nás budou hledat!“ protestovala Ylva udýchaně.
„Mě tam nenajdou! Znám ten hrad líp, než celá vesnice dohromady. Dělej!“
Vyškrábali se až na hlavní nádvoří, kde se Garett svalil na kámen pod borovicí a ztěžka oddechoval. Ylva se posadila vedle něj a nebyla na tom o nic lépe. Chvíli seděli a snažili se popadnout dech. Garett si všiml, že se Ylva choulí, zřejmě ji pořádně píchalo v boku.
„Dobře, pane chytrý, co teď?“ zavrčela podrážděně, jakmile dokázala souvisle promluvit.
„Teď budeme čekat. Jestli tvého bratra znám tak dobře, jak si myslím, tak večer přijde s nějakým nápadem.“
Spoléhal na Johana. Věděl, že on té směšné povídačce o vraždě nevěří. Ulf nejspíš jenom někde uklouzl a teta Tara se zármutkem pomátla. I tak ho to ale málem stálo život.
„Jo, pokud ten šrumec tam dole přežil,“ odsekla Ylva.
„Hele, nech toho, já taky nemám radost z toho, že jsme utekli jak zajíci.“
„Jenomže ty jsi nepřišel s nápadem uspořádat záchrannou výpravu,“ odpověděla tiše.
„Cože?“ vytřeštil Garett oči.
Ylva se na něj smutně podívala. „To já jsem je přesvědčila, že ti musíme jít na pomoc, a pak jsem utekla. Jestli se někomu z nich něco stane, bude to moje vina.“
Garett zamrkal. Nejdřív Bílý drak, teď jeho sestřenka, která mu zachraňuje život. Uvažoval, jestli dnes unese ještě hodně neuvěřitelných zjištění.
„No co,“ ohradila se Ylva a chvilkový záchvat smutku ji přešel, „měla jsem je nechat, aby z tebe udělali guláš?“
„Vzhledem k tomu, že tvoje matka jim dala recept a tvoje sestra jim ho kořenila, ani bych se nedivil,“ poznamenal.
„Mámu to vzalo hůř, než jsem čekala...“ řekla Ylva. Zřejmě se s tím ještě nedokázala srovnat. „Asi to prostě potřebovala na někoho hodit.“
„A Rannvi?“ zvedl Garett obočí.
„Rannvi je kráva,“ pokrčila Ylva rameny.
Garetta by asi Ylvino kritické hodnocení vlastní rodiny znepokojovalo, ale ještě pořád pociťoval hlubokou, nepotlačitelnou radost z toho, že přežil. Opřel se o kmen borovice a dlouze si povzdechl. Během chvilky ale vykřikl, protože po kmeni lezla armáda mravenců, kteří se mu dostali do vlasů. Vyskočil a začal třepat hlavou, aby se hmyzu zbavil.
„Co se děje?“ zeptala se zmatená Ylva.
„Mravenci! Jau!“ vyjekl Garett, protože ho právě jeden z nich štípl do krku.
Ylva vstala a pomohla mu vytřepat černé vetřelce. Garett se narovnal a zjistil, že Ylva stojí velice blízko. Natáhla ruku a smetla mu z ramene posledního mravence.
„Díky,“ řekl. „Nejen za mravence.“
Náhle Ylva zkřivila obličej, pevně Garetta objala a celé její tělo se začalo tak zvláštně otřásat. Garett si užasle uvědomil, že pláče.
Myslím, že ze všech neuvěřitelných věcí, které jsem dneska viděl, mě ten Bílý drak překvapil nejmíň, pomyslel si, když ji začal neobratně hladit po vlasech.


Johan zvedl Valerii ze země a přitiskl ji k sobě. Cítila, jak jí po ruce stéká krev, ale nevšímala si toho. Všichni zírali na oblohu a na Bílého draka, který odlétal na sever.
Takže je skutečný! Proč mi o něm nikdy nikdo neřekl? Frundor, máma, táta, někdo o něm musel vědět! pomyslela si, ale neměla čas se tím zabývat. Rozhlédla se, aby se ujistila, že Garett a Ylva jsou pryč, a všimla si těla ležícího na zemi.
Gabriel ještě žil, ale celé tělo měl poseté ranami, z nichž několik krvácelo. Chrčivě dýchal a u úst se mu tvořila rudá pěna. Když se nad ním Valerie sklonila, otevřel oči a chytil ji za ruku.
„Hlupáci!“ uslyšela Johanův hlas. „Zabili jste bojovníka divochů! Chápete, co to znamená? Viděli jste toho draka?“
Lidé ustupovali a cosi si mezi sebou šeptali, ale Valerie měla oči jenom pro Gabriela. Pokusil se cosi říct, ale nerozuměla mu. Naklonila se blíž k jeho ústům.
„Dívka... ta dívka našla...“ rozkašlal se a musel se odmlčet. „...našla svou... odvahu...“ vypravil ze sebe. „Splatil jsem... dluh.“ Další záchvat kašle ho umlčel a Gabriel za chvilku upadl do bezvědomí.
Cormac a Sven ho odnesli do kovárny, ale Valerie a Johan zůstali venku. Paní Tara se při pohledu na Bílého draka zhroutila a omdlela. Postarali se o ni Darisovi, rodina její matky. Rannvi se choulila v náruči Dennise Makena a vyděšeně vzlykala. Bratra Milta Červenosa, Danyho Brokea, museli také odnést do kovárny, Gabriel ho stačil bodnout mezi žebra a vypadalo to s ním na pováženou. Všichni ostatní se dohadovali, co budou dělat.
„Počkejte,“ říkal zrovna Rolf Daris, „ten chlap ještě není mrtvý.“
„Tys neviděl, jak vypadá? Ten se nedožije západu slunce,“ vyštěkla Svenova manželka Arlena.
„Bílý drak se přijde pomstít!“ vypískl maličký Petr Haymound, zvaný Petr Skřet.
„Drž hubu, Skřete!“ okřikl ho Červenos.
„Má pravdu!“ zastala se ho paní Makenová, Dennisova matka. „Musíme vymyslet, co uděláme. Nejlepší by bylo dát mu Garetta Reu, který to všechno zavinil.“
Johan sevřel Valeriinu ruku a to bylo jediné, co jí zabránilo vložit se do věci. „Zůstaň zticha. Dokud jenom mluví, nikomu to neublíží, a nebylo by dobré, abys na sebe upozorňovala,“ zašeptal jí do ucha.
„Nebo spíš Ylvu Rebane, ta ho sem přivedla,“ zavrčel Červenos.
„Nebo oba!“ přidal se vzrušeně Petr Skřet.
„To byste je nejdřív museli mít,“ poznamenala Arlena a s pohrdlivým odfrknutím zašla do kovárny, aby se podívala, jestli může pomoci Gabrielovi nebo Danymu Brokeovi.
„Tak jim dáme, co máme,“ ušklíbl se Červenos krutě a než se kdo stačil pohnout, popadl Valerii za nadloktí. „Tahle se toho vraha taky zastávala, ať si vezmou ji!“
Johan vytáhl svůj nůž a výhružně se postavil proti Červenosovi. „Jen přes mou mrtvolu!“
„To by neměl být takový problém.“ Červenos pustil Valerii a sevřel pěsti, až zapraštěly klouby. Valerie využila toho, že je volná, a skočila mezi ně.
„Nechte toho!“ zvolala, ale platilo to hlavně Johanovi. Nesnesla by, kdyby se mu něco mělo stát. Kromě toho ji Červenos přivedl na nápad. Bude to sice nebezpečné, ale naskýtala se jí možnost, jak dostat Garetta a Ylvu do bezpečí, aniž by ohrozila Borovou. Všechno záleželo na tom, jak se k věci postaví Gabrielův lid. Pokud budou všichni takoví, jako Gabriel, plán vyjde. Pokud ne, pak už je stejně celá vesnice i Borová odsouzená k smrti.
„Půjdu s Lidem Bílého draka vyjednávat. Zítra ráno se za nimi vydám, vysvětlím jim, co se tady sběhlo, a požádám je, aby nás nechali na pokoji. Pokud se mi to nepodaří, nabídnu sebe sama jako smírnou oběť,“ řekla.
Johan otvíral pusu, aby protestoval, ale Valerie ho pohledem umlčela. Ve tvářích kolem sebe četla souhlas – oni nic neriskovali, ale měli naději na smírné řešení celé ožehavé situace. Horké hlavy začínaly vychládat a o slovo se hlásil strach. Souhlasili s jejím návrhem, byli rádi, že to nebyla jejich manželka, matka, dcera, sestra, kdo se měl vydat napospas divochům.
Podívala se na Johana, který měl v očích hrůzu, a usmála se na něj.
„Neboj se,“ zašeptala tak, aby to slyšel jen on. „Doufám, že se žádná oběť konat nebude.“
Netvářil se příliš přesvědčeně.


Ylva si otřela oči a odstoupila od Garetta. Neměla dovolit, aby jí takhle povolily nervy, ale hrůza z toho, co zavinila, ji přemohla. Johan, Valerie, Gabriel, Cormac, Sven, ti všichni už můžou být mrtví, jen a jen vinou její pýchy. Co si myslela, že je nějaká Margarita Elata, aby vedla vojsko do bitvy?
„Neboj, dostaneme se z toho. Jen se bojím, že to tu nebudeš mít lehký,“ řekl Garett.
Ylva se zadívala na hory. Budou mi chybět, ale co se dá dělat. Zvyknu si, pomyslela si.
„Já tu nezůstanu, Garette. Chtěla jsem na Academii, tak tam prostě pojedu. Nejsi jediný, kdo chce lítat,“ odpověděla.
Garettova užaslého pohledu si nevšímala. Bojovala totiž s novými slzami, které se jí draly do očí. Myslela si, že to bude jednodušší, ale teď, když se chvíle jejího odchodu přiblížila, uvědomila si, jak moc se bojí velkého světa.
„Tak to vyklop!“ řekl najednou Garett.
„Co?“ nechápala Ylva.
„Jsi tajná manželka Michaela Elata? Převtělení Valerie Frazerové? Umíš se proměnit v medvěda? Co všechno o tobě ještě nevím?“
Ylva na něj zírala, neschopná slova. Copak se zbláznil? Co se to dneska se všemi děje?
„Nejdřív přiletí Bílý drak, pak ty uspořádáš záchrannou akci, rozpláčeš se mi na rameni a nakonec se mi přiznáš, že chceš utéct do Telmiru. Jestli máš v rukávu ještě něco, čím se mě chystáš šokovat, sem s tím!“
Konečně mu porozuměla a chvíli váhala, jestli se má rozesmát nebo rozzlobit.
„To, že ty jsi slepý jako krtek, a neznáš ani holku, která s tebou bydlí v jednom baráku, není moje vina, Garette!“ opáčila naoko vážně.
Garett ji zřejmě nepochopil a o krok ucouvl. „Promiň, já to tak nemyslel,“ zvedl ruce v obranném gestu.
Ylva mu věnovala laskavý úsměv. „Já vím, že ne. A teď – budeme klábosit uprostřed hradu, nebo se uklidíme někam z dohledu?“
Garett ji odvedl do jihozápadního rohu, kde dřív stávala kuchyně. Tam se uvelebili v krytém dolíku a Ylva, vyčerpaná po namáhavém dni, za chvilku usnula.
Uprostřed noci ji vzbudil Garett, který jí přitiskl ruku na ústa. Posadila se a zjistila, že je celá rozlámaná.
„Někdo tu je,“ zašeptal Garett tak tichounce, že ho sotva slyšela. Pak se vyplížil z dolíku a zmizel ve tmě. Ylva se nedovažovala pohnout, málem se neodvažovala ani dýchat. Napjatě naslouchala a když se ozvaly hlasy, škubla sebou. Chytili ho! byla její první myšlenka, ale pak si uvědomila, že Garett s někým mluví poměrně klidným a přátelským tónem.
„Ylvo!“ zavolal potom potichu.
Vydala se po hlase, ale několikrát potmě upadla. Konečně doklopýtala na nádvoří, kde pod borovicí stály tři postavy. Jeden z příchozích v ruce držel malou lampu, jakou mohl snadno zakrýt pláštěm. Ylva musela přijít blíž, aby ji poznala. S Garettem tam mluvili Tormod Veill a Raimond Kampars.
„Nikdo z rodiny nemohl přijít, pro případ, že by se na Borové někdo objevil. Kdyby zjistili, že nám pomáhají, utrhli by jim hlavy. Tady páni učenci nám přinesli něco k jídlu a vzkaz od Valerie,“ oznámil jí Garett.